15 A 181/2025 – Městský soud v Praze

15 A 181/2025- 22 - text  6 15 A 181/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: M. K., narozená dne X státní příslušnice X bytem X zastoupená advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou se sídlem Májová 606/35, Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-429423/DO-2025 jako nepřijatelné dne 8. 10. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala vydání rozsudku, kterým by soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 8. 10. 2025 vrátil žalobkyni její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadovala, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že z Ukrajiny utekla, resp. se na ní nemůže vrátit v obavě o svůj život. Disponovala pracovním vízem z Polska s platností do 27. 6. 2022, které jí bylo proti její vůli automaticky opakovaně prodlužováno, dokud toto vízum sama nezrušila dne 7. 10. 2025 na konzulárním oddělení Polské republiky v Praze. Do Polska se vracet nechce. Dne 8. 10. 2025 podala u žalovaného žádost o dočasnou ochranu poté, co zjistila, že žalovaný udělil pobytové oprávnění jinému žadateli v obdobné situaci. Její žádost však byla vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodu, že nebylo prokázáno, že žalobkyně je osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). S tímto posouzením žádosti se žalobkyně neztotožňuje, neboť je přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany. Přestože žalovaný po ní nepožadoval jakékoliv prokazování, žalobkyně dostatečně prokázala, že je občankou Ukrajiny a že nedisponuje žádným jiným pobytovým oprávněním na území EU. Žalobkyně má za to, že provedla vše nezbytné, aby mohla zůstat na území České republiky, jak se svobodně rozhodla a jak jí po právu náleží. Její žádost měla být bez výhrady přijata a přezkoumána, aby ze strany žalovaného nedocházelo k dalším neoprávněným průtahům legalizace jejího pobytu na území České republiky. Žalobkyně je přesvědčena, že bránění jí v podání žádosti představuje nezákonný zásah žalovaného, přičemž poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Upozornil na to, že žalobkyně v žádosti sama uvedla, že ke dni 24. 2. 2022 pobývala na území České republiky a byla držitelkou platného víza nebo povolení k pobytu v jiném státu, přičemž uvedla „POLSKO“. Žalovaný z cestovního dokladu žalobkyně zjistil, že jí bylo Polskou republikou uděleno dlouhodobé vízum č. 100617587 s platností od 19. 2. 2020 do 28. 1. 2021 (doba pobytu 180 dnů, počet vstupů „MULT“) a dlouhodobé vízum č. 102083666 s platností od 12. 8. 2021 do 27. 6. 2022 (doba pobytu 180 dnů, počet vstupů „MULT“). Na základě víza č. 102083666 žalobkyně přicestovala do schengenského prostoru dne 24. 8. 2021 a dne 17. 10. 2021 vycestovala, následně dne 9. 11. 2021 opět přicestovala a dne 6. 4. 2022 odcestovala. Naposledy žalobkyně přicestovala do schengenského prostoru dle vstupního razítka v cestovním pase dne 23. 4. 2022 a od té doby již zřejmě schengenský prostor neopustila. Žalovaný v této souvislosti zmínil vyvratitelnou domněnku pravdivosti údajů uvedených v cestovním dokladu jakožto veřejné listině, přičemž citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29. Ze vstupních a výstupních razítek otištěných v cestovním dokladu žalobkyně má žalovaný za potvrzené, že žalobkyně se ke dni 24. 2. 2022 nenacházela na území Ukrajiny. 4. Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady č. 2022/382“), se vztahuje na ukrajinské státní příslušníky, kteří pobývali na Ukrajině a kteří byli dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu vysídleni z území Ukrajiny a dále na jejich rodinné příslušníky bez ohledu na jejich státní příslušnost. Vysídlenými ukrajinskými státními příslušníky jsou pouze osoby, které území Ukrajiny opustily, respektive musely opustit v důsledku situace, která v této zemi nastala a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně a natrvalo vrátit. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost; nepostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci, ale je především nutné, aby tato situace byla důvodem, proč zemi původu vůbec opustila. Na udělení dočasné ochrany tak v zásadě nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo její území. Žalovaný k tomu citoval i ze sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01 s názvem „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“, které Nejvyšší správní soud v jiné souvislosti označil za tzv. soft law (viz rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42). U žalobkyně výše popsaná příčinná souvislost dána není, neboť Ukrajinu opustila nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů, a navíc byla držitelkou platného dlouhodobého víza vydaného polskými orgány, i proto ji nelze považovat za osobu pobývající na Ukrajině ve smyslu článku 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí Rady č. 2022/382. Žalovanému proto nezbylo než vyhodnotit žádost žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. 5. K žalobkyní odkazovanému jinému případu žalovaný uvedl, že žádostem bylo vyhověno v důsledku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55, a to ještě předtím, než bylo přijato nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460; navíc zmíněný rozsudek na případ žalobkyně nedopadá, neboť se týká osob, jejichž žádost byla vyhodnocena jako nepřijatelná z toho důvodu, že získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. 6. Soud při rozhodování o žalobě vycházel z následující právní úpravy: 7. Podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a). 8. Podle § 1 odst. 1 písm. a) Legis Ukrajina tento zákon zapracovává příslušný předpis Evropské unie a v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace dne 24. února 2022 upravuje podmínky udělování dočasné ochrany cizinců uvedených v § 3 v návaznosti na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, a v návaznosti na rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany nebo o jejím novém zavedení podmínky jejího prodlužování nebo udělování. 9. Podle článku 2 odst. 1 rozhodnutí Rady č. 2022/382 se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b). 10. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. 11. Soud předně uvádí, že žaloba je přípustná. Soudní dvůr EU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporné s čl. 47 Listiny základních práv EU, a soud proto soudní výluku dle uvedeného ustanovení neaplikoval. 12. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 13. Oc