15 A 195/2025 – Městský soud v Praze

15 A 195/2025- 26 - text  8 15 A 195/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: A. B. státní příslušnice X zastoupená Mgr. Enesem Zaimovićem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 22. 12. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 4. 12. 2025 její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0447747/DO-2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0447747/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Enese Zaimoviće, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni dne 4. 12. 2025 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni. 2. V žalobě uvedla, že je státní příslušnicí Ukrajiny. Původně přicestovala na území České republiky (dále jen ČR“) dne 2. 3. 2022. Vztahuje se proto na ni prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“). Žalobkyni díky tomu byla dne 4. 3. 2022 udělena dočasná ochrana v ČR. Následně se žalobkyně z osobních důvodů přesunula do Spolkové republiky Německo. Zde byla držitelkou (německé) dočasné ochrany v období od 21. 2. 2023 do 4. 3. 2024. V současné době žalobkyně nedisponuje dočasnou ochranou v žádném z členských států. Její dočasná ochrana udělená v Německu zanikla ze zákona kvůli tomu, že žalobkyně z rodinných důvodů opustila území tohoto státu po dobu delší než 6 měsíců. Dne 4. 12. 2025 požádala žalobkyně opět o vydání dočasné ochrany v ČR. K tiskopisu žádosti též doložila do českého jazyka přeložené písemné potvrzení o zániku povolení k pobytu plynoucího z dočasné ochrany v Německu. Žalovaný přesto kvalifikoval žádost žalobkyně jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). 3. Žalobkyně je přesvědčena, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je v rozporu s právem Evropské unie (dále jen „EU“) a jedná se o neaplikovatelné ustanovení. Toto ustanovení a jednání správního orgánu na něm založené je v rozporu zejména s úpravou prováděcího rozhodnutí 2022/382, dále s čl. 8 a čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). 4. Žaloba je podle žalobkyně přípustná, neboť výluka soudního přezkumu je v rozporu s právem EU. 5. K otázce posouzení nepřijatelnosti žádosti o udělení dočasné ochrany ve vztahu k aplikaci ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42. Důvody uvedené v tomto rozsudku je třeba aplikovat i k novému důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Daný důvod představuje pokus žalovaného negovat dosavadní jednoznačnou judikaturu ve věci neaplikovatelnosti důvodů nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2025 č.j. 5 Azs 248/2025-18). Tento nový důvod je v zásadě pouze sloučením a přeformulací dosavadních důvodů nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, a byl doplněn o podmínku zaslání oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Proto má k jeho výkladu být přistupováno stejně jako ve vztahu k písm. c) a d). Žalobkyně též odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2025 č.j. 15 A 128/2025-19, bod 26 a 27. I v této věci je tedy plně uplatnitelná dosavadní judikatura ve věci nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, a to včetně klíčového závěru, podle kterého vyloučením čl. 11 směrnice o dočasné ochraně skrze prováděcí rozhodnutí 2022/382 členské státy de iure „převrátily“ obecný režim směrnice o dočasné ochraně a přiznaly ukrajinským beneficientům dočasné ochrany právo primární volby členského státu, v němž jim má být poskytnut celý komplex práv spjatých s dočasnou ochranou. Důsledkem vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně je faktická možnost osob spadajících pod rámec dočasné ochrany pobývat nejen v hostitelském členském státě, ale na území celé Unie. Žalobkyně též podotkla, že i kdyby byla v současnosti držitelkou pobytu plynoucího z dočasné ochrany jinde, její žádost měla být přesto věcně projednána. 6. Žalovaný soudu sdělil, že nehodlá využít svého práva se k žalobě vyjádřit. 7. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 8. Nejprve je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 29. 4. 2025 č. j. 3 A 79/202446, ze dne 30. 4. 2025 č. j. 17 A 10/202450 nebo ze dne 7. 5. 2025 č. j. 11 A 110/2024-44. Posléze zohlednil také novou navazující argumentaci žalovaného, a to v rozsudcích ze dne 16. 5. 2025 č. j. 10 A 42/2025-33, ze dne 20. 5. 2025 č. j. 5 A 42/2025-39, ze dne 3. 6. 2025 č. j. 18 A 22/2025-52, ze dne 17. 6. 2025 č. j. 10 A 56/2025-39, ze dne 1. 7. 2025 č. j. 15 A 58/2025, ze dne 17. 7. 2025 č. j. 18 A 49/2025-33 nebo ze dne 11. 9. 2025 č. j. 17 A 97/2025 – 33. Soud v nyní projednávané věci nevidí důvod se od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích odchylovat, proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je stručně zopakuje. Současně soud odkazuje i na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, například na rozsudky ze dne 10. 12. 2025 č.j. 5 Azs 248/2025-18 či ze dne 17. 12. 2025 č.j. 6 Azs 157/2025-18. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud potvrdil závěry Městského soudu v Praze, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je v rozporu s unijním právem a nelze jej aplikovat. Současně apeloval na žalovaného, aby ukončil svévolné popírání jednotné a ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a aby konečně postupoval v souladu se závazným právním názorem, který Městský soud v Praze v napadených rozsudcích vyjádřil. 9. Ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/200565, č. 603/2005 Sb. NSS). 10. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou v projednávané věci splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobkyně. Svou povahou tento úkon žalovaného, který je nepochybně zaměřen přímo proti žalobkyni, není rozhodnutím a jeho zákonnost je přezkoumatelná v řízení o zásahové žalobě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 10 Azs 153/2016-52). 11. Zbývá tedy posoudit podmínku třetí, tj. zákonnost postupu žalovaného. Žalovaný je zjevně přesvědčen, že žalobkyni je zapovězeno získání dočasné ochrany (resp. přesněji oprávnění k pobytu plynoucího z dočasné ochrany – k tomu srov. body 30–34 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42), protože jí byla již dříve udělena dočasná ochrana v Německu a protože Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst