16 A 2/2026 – Městský soud v Praze

16 A 2/2026- 30 - text 12 16 A 2/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: P. Ch., nar. , státní příslušnost Ukrajina, bytem v ČR X, zastoupeného advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou, sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 21. 11. 2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 21. 11. 2025 byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce ze dne 21. 11. 2025. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, do rukou jeho právní zástupkyně, JUDr. Veroniky Pupalové. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že zásah žalovaného, kterým mu vrátil žádost o poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky jako nepřijatelnou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále též „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. Žalovaný nemohl žádost shledat nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. 2. Žalobce uvedl, že žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Polsku, a že bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina. Žalobce je přesvědčen, splňoval podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR, žádost neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Nesouhlasí s tím, že pokud bylo učiněno prohlášení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, žádost byla kontra lege EU. Žalobce poukázal na odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 85/2025 – 21 a rozhodnutí NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, opřený o platnou judikaturu EU, jako např. o rozsudek ve věci Krasiliva. Dále poukázal na rozsudek zdejšího soudu č. j. 6 A 122/2024 - 55, ze dne 28. 5. 2025. V obdobném případě došlo u cizince v rozsahu dříve udělené dočasné ochrany EU Rumunskem k vyznačení pobytového oprávnění ČR, s platností do 31. 3. 2026, kdy žadatel svůj pobyt v Rumunsku dříve zrušil. Dle žalobce je vrácení jeho žádosti soudně přezkoumatelné (rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024 - 42, ze dne 3. 4. 2025). Žalobce je držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny, je jejím občanem. Utekl a nemůže se vrátit z důvodu obav o život, v ČR je společně se svými příbuznými a přáteli. Je mu znám obsah závazného stanoviska MVČR k možnosti vycestování cizince, č. j. MV-93965-1/OAM-2022 ze dne 20. 5. 2022. Pro cestu z Ukrajiny si zvolil nejprve Polsko, z důvodu společné státní hranice. To mu udělilo dočasnou ochranu EU a vystavilo pro tento účel tzv. „PESEL“. V době, kdy se rozhodl přemístit do ČR, ohlásil dne 5. 2. 2025 tuto skutečnost na příslušném úřadě v Polsku a přicestoval do ČR, kde poté, co zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění žadateli viz výše, podal dne 21. 11. 2025 žádost o pobyt. Z opatrnosti zaslal projev vůle o zrušení jeho pobytového oprávnění v Polsku na oficiální emailovou adresu polského imigračního úřadu elektronicky ještě jednou. Při podání žádosti předpokládal, že žalovaný vezme v potaz jeho projev vůle, a že záznam v informačním systému TPD zaktualizuje a legalizuje žalobci pobyt v ČR. Žádost však byla vyhodnocena jako nepřijatelná. Dle žalobce měla být přijata a žalobce měl být vyzván k postupu, jak případně narovnat jakýkoliv vzniklý nedostatek, v přiměřené lhůtě. Je přesvědčen, že bránění mu v podání jeho žádosti o pobyt představuje nezákonný zásah. K tomu poukázal na rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024 - 42, ze dne 3. 4. 2025. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Sdělil, že má za to, že postupoval souladně se zákonem. Bylo zjištěno, že žalobce figuruje v platformě Temporary Protection Platform jako držitel dočasné ochrany v Polsku, o čemž svědčil znak „tp“, tedy Temporary Protection. Žalobce tvrdí, že se tohoto postavení v Polsku vzdal, to však nekoresponduje s údaji v systému. Žalovaný poukázal na § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina a § 3 odst. 3 téhož zákona. Rozhodné je, že žalobce nesporně získal dočasnou ochranu v jiném státě. Důvod, proč stav v systému neodpovídá případně skutečnosti, je oproti tomu irelevantní. Oznámení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina bylo dne 25. 8. 2025 odesláno a zveřejněno. Žalobce do žádosti nezmínil, že by v ČR měl mít nějaké rodinné příslušníky, proto nebyla zvažována ani dočasná ochrana z tohoto důvodu. Žalobce poukázal na případ žádosti o dočasnou ochranu, kde žalovaný žádosti vyhověl i přesto, že cizinec získal oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě. Šlo o žádost, respektive řízení vedené pod spisovou značkou OAM-415944/DO-2024. Této žádosti žalovaný vyhověl pouze v důsledku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024 - 55, a ještě předtím, než bylo přijato nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, kterým se prodlužuje dočasná ochrana do roku 2027 a které obsahuje 2 nové recitály, z nichž je dle žalovaného zřejmé, že osoby které již získaly pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, nemají právo na získání pobytového oprávnění ze stejného titulu v jiném členském státě. Navíc se tak stalo v době, kdy důvod nepřijatelnosti uvedený v § 5 odst. 1 písm. f) součástí Lex Ukrajina ještě nebyl. 4. Žalovaný potvrdil, že mu je známa současná judikatura soudů ve vztahu k ustanovení § 5 odst.1 písm. f) Lex Ukrajina, tedy, že jej považuje, stejně jako ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) téhož zákona, za rozporné s unijním právem. V textu žaloby žalobce právě na tento rozpor s unijním právem poukazuje s tím, že toto ustanovení nemělo být aplikováno a dočasná ochrana neměla být udělena. Žalovaný však nemá za to, že by bylo postaveno na jisto, že toto ustanovení v rozporu s právem EU je, to může v konečném důsledku vyslovit pouze Soudní dvůr EU. Měl k tomu příležitost v rámci věci vedené pod sp. zn. C-753/23 Krasiliva, ale neučinil tak, i když součástí předběžné otázky byla i otázka druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. Ve zmíněném rozsudku bylo pouze uvedeno, že členské státy mají při vydávání povolení podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES právo zkoumat, zda je cizinec osobou, na kterou se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 a také to, zda cizinec již v nějakém státě povolení nezískal. Členské státy poté přijaly prováděcí rozhodnutí Rady č. 1460/2025, kterým se dočasná ochrana prodlužuje do roku 2027, se dvěma novými body preambule. Z obsahu těchto bodů podle žalovaného neplyne, že by měl být osobám požívajících dočasné ochrany umožněn v rámci států volný pohyb, tedy právo získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v členském státě, když jej již jednou cizinec získal v jiném státě, a to bez ohledu na to, zda cizinec je nadále držitelem oprávnění, nebo ne. Tímto byl dle žalovaného zpochybněn výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2011/55/ES, zakládá právo na získání dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se její držitel přesune. Tento výklad navíc prezentovala jen v dokumentu týkajícím se často kladených otázek. Vzhledem ke zmíněnému znění preambule je dle žalovaného takový závěr překonaný. Žalovaný poukázal na praxi z Německa, kde byla držiteli dočasné ochrany v ČR žádost o dočasnou ochranu v Německu zamítnuta. Žalovaný proto navrhl, aby zvážil položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU stran souladu použitého ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) s právem EU. 5. Dle žalovaného z unijního práva nevyplývá osobám, které v jednom státě využily práv plynoucích z dočasné ochrany, právo na její získání v jiném státě. Poukázal na NSS č. j. 1 Azs 174/2024 - 42, ze dne 3. 4. 2025 s tím, že dle soudu ze směrnice 2011/55/ES nevyplývá právo osob, které již požívají dočasné ochrany v jiném státě, na získání stejného oprávnění v jiném statě, s výjimkou sloučení rodiny či humanitárních důvodů nebo přemístění. Takové právo podle žalovaného ze směrnice nevyplývá ani implicitně. Dle žalovaného nelze právo sekundárního pobytu opřít ani o dohodu států neaplikovat čl. 11 směrnice 2011/55/ES. Cizinec se nemusí obávat, že bude v případě neoprávněného pobytu orgány státu, kde neoprávněně pobývá, automaticky předán orgánům státu, který mu vydal povolení. Neznamená to ale vznik pobytového oprávnění na území států, kde cizinec neoprávněně pobýval. Přitom právě z dohody členských států neaplikovat čl. 11 směrnice dovozuje NSS existenci práva na přemístění a získání nového