19 Az 1/2026 – Městský soud v Praze

19 Az 1/2026- 29 - text 15 19 Az 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou v právní věci žalobce: B. S., narozený dne X. státní příslušností Tuniská republika proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2025, č. j. OAM-1146/ZA-ZA11-LE05-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), z důvodu nepřípustnosti podle ust. § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona. II. Žalobní body 2. Žalobce v opakované žádosti uvedl svou menšinovou sexuální orientaci (bisexualitu), partnerský vztah na území České republiky (dále jen „ČR“) a obavy z pronásledování a/nebo vážné újmy při návratu do Tuniska, kde jsou homosexuální akty kriminalizovány a LGBT osoby čelí stigmatizaci a násilí. 3. Žalovaný bez provedení pohovoru dospěl k závěru, že tvrzení o sexuální orientaci není „nové“ (neboť je žalobce mohl uvést již dříve) a že tvrzení o partnerském vztahu a situaci v Tunisku nejsou takové povahy, aby zakládala splnění podmínek § 11a zákona o azylu. 4. Žalovaný dovodil, že tvrzení o menšinové sexuální orientaci není novou skutečností, protože je žalobce mohl uvést již v první žádosti. Takový závěr je příliš formalistický a nerespektuje povahu SOGIESC (sexual orientation, gender identity/expression, sex characteristics) tvrzení. Podle mezinárodních standardů (UNHCR Guidelines No. 9) je běžné, že žadatelé o mezinárodní ochranu z důvodu studu, strachu, traumatizace, internalizované stigmatizace, obav z reakce tlumočníka či komunity anebo z nedůvěry v ochranu důvěrnosti informací svou sexuální orientaci zpočátku nesdělí nebo ji sdělí až později. Taková prodleva sama o sobě nesmí být automaticky vykládána jako účelovost nebo „zavinění“. 5. Žalovaný neprovedl žádné individuální posouzení důvodů, proč žalobce tuto skutečnost neuvedl dříve, a spokojil se s obecným odkazem na poučení o povinnosti tvrzení. Tím porušil požadavek individuálního, citlivého a kontextového hodnocení v azylových věcech, zejména u zranitelných žadatelů. 6. Výklad § 11a odst. 1 zákona o azylu musí být eurokonformní s čl. 40 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění) (dále jen „procedurální směrnice“). Soudní dvůr EU v rozsudku C-18/20 (LW) vyložil, pojem „nové prvky nebo zjištění“ tak, že může zahrnovat i prvky, které nebyly žadatelem uplatněny dříve, pokud významně zvyšují pravděpodobnost přiznání mezinárodní ochrany; členské státy sice mohou za určitých podmínek uplatnit filtr, nicméně nesmějí popřít účinnost opravného prostředku a zásady non-refoulement. Žalovaný proto pochybil, když tvrzení o menšinové sexuální orientaci a souvisejících obavách odmítl jako nepřípustné bez věcného posouzení, ač jde o skutečnosti způsobilé podstatně změnit azylově relevantní situaci žalobce (příslušnost k sociální skupině). 7. Žalovaný založil závěry o absenci nových skutečností a o nerelevanci tvrzení žalobce převážně na spisových podkladech a obecném hodnocení, aniž by provedl osobní pohovor a aniž by žalobci položil otázky k důvodům opožděného sdělení sexuální orientace, povaze a viditelnosti partnerského vztahu v ČR a konkrétní individualizované obavě z návratu. Tím porušil zásadu materiální pravdy a povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Současně je postup v rozporu s požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, která klade důraz na osobní pohovor před vydáním rozhodnutí (čl. 14) a na zvláštní procesní záruky u žadatelů, kteří je potřebují (čl. 24), což se typicky týká i žadatelů se SOGIESC tvrzeními. Bez osobního pohovoru nelze spolehlivě hodnotit, zda tvrzené skutečnosti jsou „nové“, zda je žalobce mohl uplatnit dříve bez vlastního zavinění, ani zda významně zvyšují pravděpodobnost přiznání ochrany. Žalovaný tak zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. 8. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pracuje s presumpcí bezpečné země původu, tato presumpce je však vyvratitelná a správní orgán musí vždy posoudit individuální okolnosti konkrétního případu. U osob se SOGIESC tvrzeními je nezbytné hodnotit zejména právní rámec kriminalizace, reálnou míru vymáhání a praxi orgánů, společenskou stigmatizaci, dostupnost ochrany státu. Ve vztahu k Tunisku existují důvěryhodné zdroje potvrzující kriminalizaci konsensuálních homosexuálních aktů a zároveň zdroje popisující pronásledování, svévolné zásahy, šikanu a násilí vůči LGBT osobám. Žalovaný se však s těmito aspekty nevypořádal individualizovaně, a to ani v rovině prima facie, která je pro posouzení přípustnosti opakované žádosti klíčová. Tím nesprávně uzavřel, že tvrzené okolnosti nemohou vést k jinému meritornímu rozhodnutí. 9. Napadené rozhodnutí dále uvádí, že neshledalo důvod hodný zvláštního zřetele pro to, aby se opakovaná žádost posoudila jako přípustná. Žalovaný však tento závěr odůvodnil pouze stručně a bez skutečného vyhodnocení, zda případ žalobce (s ohledem na tvrzenou menšinovou sexuální orientaci a riziko pronásledování/vážné újmy) nevyžaduje věcné posouzení. Judikatura správních soudů přitom klade na odůvodnění závěrů o nepřípustnosti opakované žádosti nároky, neboť jde o rozhodnutí, které žalobce zbavuje meritorního přezkumu. V situacích, kdy mohou být dotčena absolutní práva (zejm. zákaz špatného zacházení), musí být odůvodnění zvlášť přesvědčivé. III. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný trvá na správnosti vydaného rozhodnutí, neboť zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Žalobce ve své žalobě jen zopakoval stěžejní důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které žalovaný podrobně zhodnotil, a zároveň si opatřil dostatečné množství podkladů týkající se situace žalobce. 11. V současné době žalobce žádá o mezinárodní ochranu podruhé. Poprvé o mezinárodní ochranu požádal dne 27. 5. 2025, bylo o ní bylo vedeno správní řízení pod sp. zn. OAM-600/ZA-ZA11-2025 a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, neboť žadatel pochází z bezpečné země původu. Jako důvod uvedl, že v ČR žije již dlouho, od svých 19 let, a že v Tunisku nic a nikoho nemá. Za další důvod své žádosti označil fakt, že v ČR přišel o povolení k pobytu a žít zde nelegálně je složité, nemůže pracovat a vydělávat peníze. Správní orgán vycházel především z vlastních sdělení žalobce v řízení o udělení mezinárodní ochrany, zejména pak z jeho žádosti. Žalobce v druhé žádosti uvedl stejné důvody jako ve své první žádosti, žalovaný neshledal, že by žalobce uvedl, nebo se objevily nové skutečnosti, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím řízení. Co se týká sexuální orientace a vztahu, který žalobce v ČR má, k tomuto se žalovaný vyjádřil ve svém rozhodnutí na straně 4. IV. Obsah správního spisu 12. Žalobce dne 27. 5. 2025 podal první žádost o udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že je rozvedený a bezdětný. Z Tuniska přicestoval letecky již v X. se svou bývalou manželkou, občankou ČR, na schengenské vízum. Od té doby Tunisko několikrát navštívil. Sdělil, že je zdravý, nemá žádné zdravotní omezení ani jiné zvláštní potřeby. Jako důvod, proč žádá o mezinárodní ochranu, uvedl, že v ČR žije již dlouho, od svých 19 let, v Tunisku nic nemá a s nikým tam ani neudržuje kontakt, vyjma své matky. Při pohovoru konaném dne 30. 5. 2025 zopakoval, že se v roce X. v Tunisku oženil s občankou ČR, přičemž následně spolu s ní odcestoval do ČR. Rozvedli se v roce X. Do roku 2020 měl na českém území povolen přechodný pobyt, od té doby zde pobývá nelegálně. O mezinárodní ochranu žádá až nyní, neboť nemůže legalizovat svou práci a vydělávat peníze. Opravuje pro známé alespoň počítače. Když ještě měl pobytové povolení, pracoval i v autobazaru nebo restauracích. Dále uvedl, že v Tunisku nikdy žádné problémy neměl. Studoval na elektrikáře a následně v 19 letech Tunisko opustil. S vycestováním z domovské země problémy neměl, s vyřízením cestovních dokladů rovněž ne. Pro případ návratu do Tuniska se obává toho, že už je tam vše jinak, protože tam dlouho nebyl, v Tunisku nic nemá. Jediná jeho příbuzná v domovské zemi je jeho matka. Telefonicky spolu hovoří 3x až 4x za měsíc. V ČR nemá žádné příbuzné, ale má tu síť přátel a známých. Problémům kvůli své rase, národnosti, náboženství, po