2 A 2/2026 – Městský soud v Praze

2 A 2/2026- 23 - text 7 č. j. 2 A 2/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci žalobce: X, nar. X státní příslušnost X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 13. 11. 2025, evidované pod č. j. OAM-0442470/DO-2025, pro její nepřijatelnost takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal určení, že zásah žalovaného, kterým mu vrátil žádost jako nepřijatelnou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práva žalobce na dočasnou ochranu a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti jako nepřijatelné. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, protože žalobce, byť je Ukrajincem, není podle žalovaného osobou podle § 3 Lex Ukrajina. Ke dni 24. 2. 2022 totiž nepobýval na území Ukrajiny. II. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobce v podané žalobě namítal, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR a jeho žádost neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Žalobce prokázal, že je občanem Ukrajiny, který na území EU nedisponuje žádným pobytovým oprávněním. Žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, který vychází z evropské judikatury. Žalobce odkazoval také na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55, kde výsledkem bylo udělení pobytového oprávnění cizinci z titulu dočasné ochrany poté, co zrušil již dříve udělené rumunské pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany. Žalobce je občanem Ukrajiny a nemůže se tam vrátit v obavě o svůj život. Pro svou cestu z Ukrajiny žalobce zvolil nejprve Polsko, poté se rozhodl přemístit do ČR. Žalobce namítal, že jeho žádost měla být žalovaným přijata a žalobce měl být vyzván k jasnému postupu, jak narovnat jakýkoliv případný nedostatek své žádosti. V postupu žalovaného spatřuje žalobce nezákonný zásah. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že vyhodnotil žalobcovu žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina. Žalobce sám totiž do tiskopisu žádosti uvedl, že v době od 24. 2. 2022 až do podání žádosti byl držitelem platného víza nebo povolení k pobytu v jiném státu. Zároveň uvedl, že ke dni 24. 2. 2022 pobýval na území ČR. Žalovaný konstatoval, že žalobce je sice občanem Ukrajiny, nicméně ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval. Z žalobcova cestovního dokladu č. X s platností od 14. 5. 2012 do 14. 5. 2022 bylo zjištěno, že mu bylo uděleno polské dlouhodobé vízum č. X s platností od 8. 9. 2021 do 14. 2. 2022, doba pobytu 160 dnů, počet vstupů „MULT“. Na základě uvedeného víza je podle přechodových razítek v cestovním dokladu zřejmé, že žalobce přicestoval do schengenského prostoru dne 14. 9. 2021. Dále pak vycestoval dne 11. 12. 2021 a opět přicestoval dne 23. 1. 2022. Vzhledem k tomu, že se odjezdové přechodové razítko v žádném z cestovních dokladů nenachází, je zřejmé, že po 23. 1. 2022 žalobce již schengenský prostor neopustil. Z toho je podle žalovaného potvrzeno, že žalobce se ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nenacházel. Žalovaný rovněž poukazoval na to, že žalobce dlouhodobě realizuje svůj život mimo území Ukrajiny, jak vyplývá z jeho cestovních dokladů č. X a č. X. Žalobci bylo roku 2015 uděleno Polskou republikou několik dlouhodobých víz, přičemž poslední bylo vydáno s platností od 18. 8. 2023 do 16. 8. 2024. To bylo následně zrušeno. Žalobci bylo dále uděleno několik krátkodobých víz za účelem sezónního zaměstnání vydaných ČR. Z otisků přechodových razítek v žalobcových cestovních dokladech plyne, že žalobce od roku 2015 dlouhodobě pobýval na území Polské republiky nebo ČR. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/2023-62, žalovaný uzavřel, že pobyt žalobce na Ukrajině neměl stálý a dlouhodobý charakter. Žalovaný uvedl, že žalobce není možné považovat za vysídlenou osobu, neboť k tomu nedostačuje, že se žalobce nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci, ale je především nutné, aby tato situace byla důvodem, proč zemi původu vůbec opustil. Žalobce přitom území Ukrajiny neopustil v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, nýbrž již dříve z jiných důvodů. Rozsudek Městského soudu v Praze, na který žalobce odkazoval v podané žalobě není na posuzovaný případ přiléhavý a nedopadá na něj, neboť se týkal osob, které získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě a jejich žádost byla vyhodnocena jako nepřijatelná právě z toho důvodu. Závěrem svého vyjádření žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. IV. Právní posouzení věci soudem 4. Městský soud v Praze v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí (§ 87 odst. 1 část věty před středníkem s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 5. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť žalobce s takovým projednáním věci ve stanovené lhůtě nevyjádřil nesouhlas a žalovaný s takovým projednáním věci výslovně souhlasil. Soud neshledal důvod nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobce podal u žalovaného a který mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Všechny pro věc podstatné skutečnosti plynou z předloženého správního spisu, kterým se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 9 Afs 8/2008-117). Posouzení důvodnosti žaloby spočívá v zodpovězení právní otázky. 6. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. 7. Podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a). 8. Podle § 3 odst. 2 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky. 9. Soud předně uvádí, že se skutkově obdobnými věcmi již Městský soud v Praze zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2025, č. j. 5 A 120/2025-24, nebo v rozsudku ze dne 5. 1. 2026, č. j. 3 A 181/2025-24. Soud se s jejich závěry ztotožnil a i v nyní posuzovaném případě z nich vyšel. 10. Přestože § 5 odst. 2 Lex Ukrajina vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 jednoznačně potvrdil, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina lze přezkoumat (srov. bod [25] citovaného rozsudku). 11. Dále soud připomíná, že i řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu ovládající řízení před správními soudy soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012 č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 6. 10. 2015 č. j. 6 Afs 9/2015-31, obecně k řízení před správními soudy též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2025 č. j. 6 A