3 A 134/2025 – Městský soud v Praze

3 A 134/2025- 19 - text 6 3 A 134/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: T. S., narozena dne X pobytem na území republiky X zastoupena JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou sídlem Karlovo nám. 108, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 24. 7. 2025, evidované pod č. j. OAM-400633/DO-2025, pro její nepřijatelnost, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se domáhá určení, že zásah žalovaného, kterým jí vrátil žádost jako nepřijatelnou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud zakázal žalovanému opakované porušování práva žalobkyně na dočasnou ochranu. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, protože žalobkyně, byť je Ukrajinkou, není podle žalovaného osobou podle § 3 Lex Ukrajina. Ke dni 24. 2. 2022 totiž nepobývala na území Ukrajiny. Žalobní argumentace 2. Žalobkyně se v žalobě domáhá určení, že zásah žalovaného, kterým jí vrátil žádost jako nepřijatelnou podle Lex Ukrajina, byl nezákonný. 3. V žalobě uvádí žalobkyně, že přicestovala do České republiky dne 2. 7. 2025 a dne 24. 7. 2025 podala žádost o dočasnou ochranu, kterou však žalovaný shledal nepřijatelnou. Žalobkyně připouští, že poslední schengenské vízum opravňující ji vstoupit na území schengenského prostoru jí bylo vydáno v Polsku v říjnu 2021 s platností do srpna 2022 a, že poté vycestovala na Ukrajinu. K tomu dodává, že žádala i o vydání víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 365/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ani této žádosti nebylo vyhověno, byť má žalobkyně na území ČR otce s povolením k trvalému pobytu. 4. Na podporu své žaloby odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 i ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024-29 či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2025 č. j. 18 A 38/2025-36. Z výše uvedených důvodů žalobkyně dovozuje, že bránění v podání žádosti představuje nezákonný zásah a žalovaný jí měl dočasnou ochranu poskytnout. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvádí, že vyhodnotil žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany ze dne 24. 7. 2025 za nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina. Podle uvedeného ustanovení je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3 Lex Ukrajina. 6. Žalobkyně je sice státním občanem Ukrajiny, nicméně ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobývala. Žalovanému je známo z jeho úřední činnosti, že žalobkyně k žádosti o udělení víza za účelem strpění pobytu na území dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců předložila cestovní pas, v němž se nachází štítek dlouhodobého víza vydaného polskými orgány s platností od 21. 10. 2021 do 31. 8. 2022. Toto vízum žalobkyně použila, když dne 31. 10. 2021 přicestovala na území schengenského prostoru, a toto opustila až dne 28. 4. 2022. Je tedy zřejmé, že přede dnem 24. 2. 2022 nepobývala na území Ukrajiny, ale na území schengenského prostoru na základě dlouhodobého víza vydaného polskými orgány. Součástí správního spisu je i žádost žalobkyně o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu, včetně kopie tehdejšího pasu. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států EU v cestovním dokladu žalobkyně vyplývá, že žalobkyně se k rozhodnému dni 24. 2. 2022 nenacházela na území Ukrajiny. 7. Ve smyslu článku 2 písm. c) směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES se vysídlenými osobami rozumí státní občané třetích států nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi původu a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek. Zejména se jedná o osoby, které opustily území ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí. 8. Za osobu vysídlenou je tedy možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, která v této zemi nastala, například v důsledku již zmíněného ozbrojeného konfliktu. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost. V případě žalobkyně popsaná příčinná souvislost dána není, neboť opustila Ukrajinu nikoli v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů. 9. Judikatura, na kterou odkazuje žalobkyně v žalobě podle žalovaného na případ žalobkyně nedopadá, neboť se týká osob, které získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě a z tohoto důvodu byla jejich žádost vyhodnocena jako nepřijatelná. Posouzení věci soudem 10. Městský soud v Praze v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí (§ 87 odst. 1 část věty před středníkem s. ř. s.). 11. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobkyně v soudem stanovené lhůtě dvou týdnů nesouhlas s takovým projednáním věci nevyjádřila a žalovaný s takovým projednáním věci výslovně souhlasil (§ 51 s. ř. s.). 12. Soud neshledal důvod provádět ve věci dokazování. Všechny pro věc podstatné skutečnosti plynou z předloženého správního spisu, kterým se dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 9 Afs 8/2008-117). Pro rozhodnutí ve věci je stěžejní žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany, která je součástí předloženého správního spisu. 13. Soud konstatuje, že skutkově obdobným případem se již zabýval pátý senát. Třetí senát se se závěry pátého senátu ztotožnil a z rozsudku ze dne 9. 12. 2025 č. j. 5 A 120/2025-24 v projednávané věci vychází. 14. Městský soud v Praze na úvod poznamenává, že přestože § 5 odst. 2 Lex Ukrajina vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 jednoznačně potvrdil, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina lze přezkoumat (srov. bod [25] citovaného rozsudku). 15. Dále soud připomíná, že i řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu ovládající řízení před správními soudy soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012 č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 6. 10. 2015 č. j. 6 Afs 9/2015-31, obecně k řízení před správními soudy též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2025 č. j. 6 As 60/2024-110 či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024 č. j. 10 A 53/2022-157). 16. Současně, ačkoli z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022 č. j. 6 As 237/2021-56) plyne, že „v řízení o zásahové žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. správní soud neposuzuje zákonnost důvodů a úvah, které správní orgán vedly k zásahu, nýbrž zákonnost zásahu jako takového. […] Soud se musí zabývat zákonností zásahu ze všech hledisek, která jsou mezi stranami sporná, a to i když se stanou spornými teprve během řízení před soudem“ (obdobně srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2021 č. j. 5 As 462/2019-35, body [42] a [43], nebo ze dne 11. 11. 2025 č. j. 2 As 54/2025-50, body [25] až [28]), z tohoto obecného pravidla existuje výjimka: „Jelikož soud plně posuzuje zákonnost zásahu, není obecně vzato rozhodující, o jaké právní důvody správní orgán svůj zásah opřel. Toto odůvodnění může být relevantní, vyžadujeli právní úprava, aby důvody zásahu byly sděleny osobě, které se zásah týká“ (bod [27] citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 237/2021, srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2018 č. j. 1 As 145/2018-57). Na posuzovanou věc se aplikuje právě tato výjimka, jelikož Lex Ukrajina v § 5 odst. 2 stanoví, že Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijat