5 Azs 248/2025 — Nejvyšší správní soud

30 A 2/2026- 26 - text 10 30 A 2/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci žalobce proti žalovanému V. I., narozen X státní příslušnost X, bytem X zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Poděbradská 5, Praha 9 Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 8. 1. 2026, č.j. OAM-0001934/DO-2026, jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá určení, že zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce jako nepřijatelné dne 8. 1. 2026, č.j. OAM-0001934/DO-2026, je nezákonný, a žádá, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a aby mu přikázal obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. Uvedl, že vycestoval z území Ukrajiny v prosinci 2022 a získal dočasnou ochranu v České republice. V dubnu 2024 krátkodobě vycestoval do Bulharska, kde mu byla udělena dočasná ochrana, ovšem bez jeho žádosti. Dne 7. 4. 2024 odcestoval z Bulharska zpět do České republiky, zde opět žádal o dočasnou ochranu, prošel soudním řízením, správní řízení však bylo následně ukončeno, zřejmě kvůli chybě v doručování. Dne 8. 1. 2026 žalobce opět požádal o dočasnou ochranu. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. V žalobě žalobce poukázal na novou zákonnou úpravu, tedy na institut oznámení o kapacitách a nepřijatelnost žádosti podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina (účinnost od 3. 9. 2025), podle něhož Ministerstvo vnitra může Evropské komisi oznámit riziko vyčerpání kapacit souvisejících s hromadným přílivem vysídlených osob; oznámení zveřejní na svých webových stránkách. 3. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pak zavádí nový důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, pokud ji podá cizinec, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU či státě Schengenu, poté, co bylo odesláno uvedené oznámení Komisi. 4. Toto ustanovení bylo přijato novelou č. 314/2025 Sb. na základě pozměňovacího poslaneckého návrhu a podle důvodové zprávy má reagovat na judikaturu Nejvyššího správního soudu k druhotným pohybům držitelů dočasné ochrany, na vývoj na úrovni EU, na vysoké zatížení ČR, která má nejvyšší počet držitelů dočasné ochrany per capita v EU. Cílem má být ochrana omezených kapacit a jejich zachování pro nově příchozí. 5. Podle názoru žalobce však odporuje právu EU a nelze ji aplikovat. K tomu odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž unijní právo umožňuje druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany, členský stát je povinen podle čl. 8 směrnice 2001/55/ES udělit těmto osobám povolení k pobytu, ustanovení Lex Ukrajina, která činí žádost nepřijatelnou jen proto, že žadatel měl dočasnou ochranu v jiné zemi, jsou neaplikovatelná pro rozpor s právem EU. 6. Tento právní názor je považován za ustálený, je potvrzen desítkami rozsudků Nejvyššího správního soudu (z let 2023–2025), a je sdílen také Městským soudem v Praze. Z judikatury plyne, že unijní právo neomezuje druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany, zakazuje pouze současné čerpání výhod ve více státech. Na tomto závěru nic nemění ani nové Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany. 7. Nová právní úprava měla na judikaturu reagovat, avšak místo odstranění nevyhovujících ustanovení zavádí další omezení, a výsledkem je totožná překážka jako u dřívějších § 5 odst. 1 písm. c) a d), tedy faktická nemožnost získat dočasnou ochranu v ČR při dřívější ochraně v jiné zemi. Takový výsledek byl NSS již výslovně označen za rozporný s právem EU. 8. Dále žalobce namítl, že Směrnice 2001/55/ES neumožňuje jednostranné odmítání žádostí po oznámení vyčerpání kapacit Komisi, předpokládá, že státy předem oznámí své kapacity (čl. 25 odst. 1), a reakce na jejich překročení je svěřena Radě EU, která má přijmout vhodná opatření (čl. 25 odst. 3). Mechanismus solidarity má být řízen na unijní úrovni, nikoliv jednostranně členským státem. 9. To vše má pro § 3 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina tyto důsledky: oznámení Ministerstva vnitra Evropské komisi nemá podle směrnice žádný přímý právní účinek vůči žadatelům, nemůže být základem pro odmítnutí žádosti o dočasnou ochranu, ust. § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je v rozporu s právem EU, nelze jej aplikovat v praxi a žádosti nelze na jeho základě považovat za nepřijatelné. 10. Žalobce uzavřel s tím, že Česká republika projevila mimořádnou solidaritu s uprchlíky z Ukrajiny. Otázka vyčerpání kapacit je legitimní, avšak musí být řešena prostřednictvím unijních mechanismů, nikoliv jednostrannými vnitrostátními opatřeními odporujícími právu EU. Migrační a azylová politika je společnou politikou EU. Vnitrostátní úprava, která fakticky vylučuje určitou skupinu vysídlených osob z ochrany porušuje právo EU, oslabuje princip právního státu, podrývá samotný systém unijní solidarity. 11. Žalobce proto navrhl, aby soud rozhodl, že postup žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne ze dne 8.1.2026 jako nepřijatelné, byl nezákonný a že žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že pro naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f ) zákona č. 65/2022 Sb. je stěžejní, že žalobce získal dočasnou ochranu či spíše povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU. Skutkově je případ žalobce nesporný v tom, že žalobce získal oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, potažmo Schengenského prostoru. 13. Žádostí o udělení dočasné ochrany s ohledem na § 2 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. žalobce usiloval o získání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na území České republiky. Z pohledu unijního práva je pak žádost o udělení dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., žádostí o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, o němž hovoří čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES. 14. Zákon č. 65/2022 Sb. v § 5 odst. 1 písm. f ) nicméně stanoví, že žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. 15. Ministerstvo vnitra dne 25.8.2025 odeslalo Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob, a zveřejnilo jej vzápětí na svých internetových stránkách. 16. Z formulace toho ustanovení jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě o dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba - pro jeho naplnění tedy rozhodné, zda cizinec je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne. 17. Žalobce do žádosti neuvedl, že by na území byl přítomen některý z jeho rodinných příslušníků, který by byl již držitelem dočasné ochrany, žalovaný tak nemohl uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona o dočasné ochraně a ani o udělení dočasné ochrany z důvodů zřetele zvlášť hodných, podle § 52 téhož zákona. Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 18. Dále žalovaný nepovažuje za postavený najisto rozpor ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. s právem EU, který tvrdí žalobce. O existenci rozporu může autoritativně rozhodnout pouze Soudní dvůr EU. 19. Pokud jde o rozhodnutí Soudního dvora EU – věc C 753/23 Krasiliva, tam SDEU měl možnost se k otázce vyjádřit, ale rozpor výslovně nekonstatoval. Podle toho, co SDEU uvedl v bodě 30 rozsudku, ponechal státům možnost odepřít udělení dočasné ochrany osobám, které ji již získaly jinde. 20. Evropský zákonodárce reagoval s tím, že prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, prodlužující dočasnou ochranu do roku 2027, obsahuje dva nové body preambule. Z nich vyplývá, že neexistuje úmysl zakotvit „volný pohyb“ držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, osoba nemá právo získat dočasnou ochranu v dalším státě jen proto, že se tam přesune, a to bez ohledu na to, zda je stále držitelem původního povolení. 21. Evropská komise dovozovala pr