33 A 1/2026 – Městský soud v Praze

33 A 1/2026- 24 - text  7 33 A 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivankou Havlíkovou v právní věci žalobce V. A. D. v ČR bytem XXX zastoupen JUDr. Hugem Körblem, advokátem se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne XXX, č. j. XXX takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (OAM) ze dne XXX, č. j. XXX, jímž byla žalobci podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. m) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (ZPC) zamítnuta žádost o vydání zaměstnanecké karty, a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalobce pobýval na území ČR na základě dlouhodobého pobytu za účelem ostatní s platností od 14. 8. 2024 do 30. 6. 2025. Dne 20. 1. 2025 podal žalobce u OAM žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 ZPC k zaměstnavateli XXX na pozici pomocný skladník, evidovanou v Centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty (EVPM) pod specifikovaným číslem (žádost). 3. Správní orgán I. stupně vyšel při posouzení žádosti zejména z pobytové historie žalobce a jeho výslechu provedeném dne 7. 4. 2025, umožnil mu dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (správní řád) seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádření k nim, žádné vyjádření však OAM od žalobce neobdržel. Prvostupňovým správním rozhodnutím byla žádost žalobce zamítnuta podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. m) ZPC, neboť se žalobce dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat zaměstnaneckou kartu. Dle OAM žalobce požádal o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia pouze proto, aby se „dostal“ na území a jako držitel povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem splnil podmínky pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty v § 42g odst. 5 ZPC. U zastupitelského úřadu v zemi původu v Hanoji ji totiž podat nemohl jinak, než v rámci vládního programu „klíčový a vědecký personál“. Cílem žalobce, a dost možná ani v jeho schopnostech ve skutečnosti vůbec není dostudovat a získat tak v ČR vysokoškolské vzdělání, ale vykonávat zde nekvalifikovanou či méně kvalifikovanou práci, kterou by mohl vykonávat i člověk se základním, případně středním vzděláním. 4. O odvolání, v němž žalobce namítal obdobně jako v podané žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kterým přisvědčil závěrům prvostupňového správního orgánu, zhodnotil jeho posouzení zjištěného skutkového stavu a vyjádřil se s poukazem na judikaturu správních soudů k jednotlivým odvolacím námitkám žalobce, které neshledal důvodnými.Proto odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 5. V prvním žalobním bodu žalobce tvrdil nedostatečné odůvodnění závěru správních orgánů, že žalobce obešel zákon o pobytu cizinců. K tomu poukázal na historii svého pobytu a namítal, že pokud chtěl od počátku obcházet ZPC a ve skutečnosti nestudovat, ale pracovat, nabízí se otázka, proč tedy déle než dva a čtvrt roku čekal s tím, aby žádal o vydání pobytového oprávnění, o kterém se domnívá, že až tomu umožní pracovat. Pokud by byly správné domněnky správních orgánů, že chtěl ve skutečnosti v ČR pracovat, těžko by se svou snahou čekal dva a čtvrt roku, a současně by těžko tři a čtvrt roku (tedy od svého příjezdu dne 2. 9. 2023 do dne podání žaloby) nepracoval. Za situace, kdy tři a čtvrt roku po svém přicestování do ČR nepracuje, domníval se, že pracovat nemůže a bude moci pracovat až na základě zaměstnanecké karty, o jejíž vydání požádal po dvou a čtvrt letech svého pobytu v ČR pro finanční problémy své rodiny, je naprosto zřejmé, že domněnky správních orgánů, že ve skutečnosti přicestoval do ČR za účelem práce, a tedy obešel zákon, jsou zcela liché, chybné a ničím nepodložené. 6. Žalobce dále poukázal na znění § 46 odst. 6 písm. a) a citoval ustanovení § 56 odst. 1 písm. m) ZPC s tím, že obsahuje demonstrativní výčet případů, kdy se jedná o obcházení zákona o pobytu cizinců. Pokud správní orgány rozšiřují tento výčet, měly by tak činit restriktivně. A pokud rozšiřují tyto specifické případy, musí to žalovaný velmi dobře zdůvodnit a vysvětlit, což se nestalo. 7. Ve druhém žalobním bodu žalobce tvrdil, že se ve skutečnosti § 56 odst. 1 písm. m) ZPC týká obcházení zákona o pobytu cizinců, nikoli nařízení vlády č. 220/2019 Sb. v účinném znění, kdy žalovaný v rozhodnutí uvádí, že žalobce obchází ZPC, nicméně oním zákonem o pobytu cizinců rozumí toto nařízení vlády. Rozhodnutí žalovaného je proto i z tohoto důvodu chybné a špatné. 8. Žalobce žádal, aby soud rozhodnutí žalovaného a prvostupňové rozhodnutí OAM zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného 9. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť většina námitek v žalobě je obsahově zcela shodná s námitkami uvedenými v odvolání. Nad rámec uvedeného žalovaný nepřisvědčil tvrzení žalobce, že je jeho rozhodnutí nepodložené, chybné a špatné. Poukázal na pobytovou historii žalobce, výsledky jeho studijních aktivit a výslech žalobce v korelaci s právními předpisy upravující vstup a pobyt cizinců. Z nich vyplývá, že žalobce měl v úmyslu přicestovat za účelem zaměstnání, nikoli studia. Žalobce na území ČR nenaplnil zamýšlený účel vysokoškolského studia, k němuž se připravoval, a po téměř dvou letech se neúčastní vysokoškolského studia. Skutečnost, že se žalobce po neúspěšném konci jazykové přípravy ke studiu na vysoké škole (VŠ) znovu nevydal cestou tohoto studia a namísto toho požádal o vydání zaměstnanecké karty, svědčí o tom, že deklarované studium na vysoké škole sloužilo pouze jako záminka k získání výdělečného titulu v podobě zaměstnanecké karty. Pokud by primárním cílem pobytu žalobce na území ČR skutečně bylo studium na VŠ, jistě by se po prvním neúspěšném pokusu přihlásil znovu ke studium na VŠ, respektive k jazykové přípravě k takovému studiu. Žalobce se místo toho věnoval kurzu českého jazyka a českých reálií organizovaného společností DBS. K žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 11. 3. 2025, č. j. 8 Azs 256/2024-47, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 21 A 60/2024-99, a citoval z nich. 10. Podle žalovaného byly u žalobce splněny všechny podmínky pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, bylo dostatečně a řádně odůvodněno a je v souladu s právními předpisy. Žalovaný se ztotožnil s názorem prvostupňového správního orgánu, který přistoupil k zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. m) ZPC, neboť se žalobce dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat zaměstnaneckou kartu. 11. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci Městským soudem v Praze 12. Soud o věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání postupem podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Důkazy žalobce v žalobě výslovně neoznačil, pouze uvedl „dle textu“, přičemž se podle znění žaloby jedná o skutečnosti, které vyplývají z obsahu spisového materiálu, jímž soud ve správním soudnictví důkaz neprovádí, neboť z něj při přezkumu zákonnosti rozhodnutí správního orgánu vychází. 13. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 14. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, soud jej proto ověřil z obsahu spisového materiálu a přistoupil k vypořádání žalobních bodů. 15. Předně se soud zabýval žalobcem tvrzenou námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. 16. Z ustálené judikatury správních soudů je zřejmé, že institut nepřezkoumatelnosti nelze libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Nedostatkem důvodu nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění, ale pouze nedostatek důvodů skutkových (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75). 17. Nepřezkoumatelnost není způsobena ani nižší kvalitou odůvodnění, nýbrž závěrem o tom, zda rozhodnutí obsahuje alespoň základní náležitosti do té míry, že může být podrobeno soudní