1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

36 A 11/2026- 24 - text sp. zn. 36 A 11/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaromírem Klepšem v právní věci žalobce: I. A., st. příslušnost Ukrajina narozen X, bytem X zastoupen JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou, sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 6. 2. 2026 pod č. j. OAM-0337471/DO-2026 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 6. 2. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod č. j. OAM-0337471/DO-2026 jako nepřijatelnou byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 6. 2. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-0337471/DO-2026 jako nepřijatelné. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.270 Kč k rukám jeho advokátky JUDr. Veroniky Pupalové do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. I. Předmět věci 1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 6. 2. 2026 mu žalovaný vrátil formulář žádosti o dočasnou ochranu s tím, že je nepřijatelná z důvodu, že získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, konkrétně v Rumunsku a na Slovensku a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“). II. Žaloba a vyjádření žalovaného 2. Žalobce se domáhá ochrany před zásahem žalovaného. Má za to, že soudní přezkum je přípustný s ohledem na závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025, ve věci C-753/23 Krasiliva. 3. Uvedl, že je držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny. Z Ukrajiny utekl, resp. se na ní nemůže vrátit v obavě o svůj život, kdy se rozhodl žít svobodně v České republice, společně se svými příbuznými a přáteli. Zároveň je žalobci znám obsah závazného stanoviska MVČR k možnosti vycestování cizince, č.j.: MV-93965-1/OAM-2022 ze dne 20.05.2022, kdy není možné jeho nuceného vycestování na území UKR z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky (dále též jen „o pobytu cizinců“). Žalobce získal dočasnou ochranu EU dne 09.09.2022 v Rumunsku, aniž by si to přál, když přes tuto zemi pouze tranzitoval do ČR. Žalobce si svůj pobyt v Rumunsku zrušil již při svém působení v ČR, kdy dne 12.07.2023 obdržel prostřednictvím ambasády Rumunska v Praze o tomto potvrzení. Žalobce se již dříve marně pokoušel získat svou dočasnou ochranu v ČR, kdy mu bylo doporučeno, aby si vyřídil alespoň dočasnou ochranu na Slovensku, aby zde v EU nebyl bez pobytu. Žalobce tak dne 20.10.2023 získal svůj ochranu na Slovensku, který byl však zde v ČR bez efektu, a který platil pouze do 04.03.2024. Poté co žalobce zjistil, že žalované udělilo pobytové oprávnění žadateli ve věci navazující na rozsudek Městského soudu v Praze č.j.: 6 A 122/2024-55 ze dne 28.05.2025, pokusil se žalobce dne 06.02.2026 podat svou žádost o pobyt prostřednictvím žalovaného, včetně potřebných náležitostí a včetně svého sdělení. Žádost byla v místě a čase žalovaným vyhodnocena jako nepřijatelná, s čím žalobce nesouzní. Pouze z opatrnosti si žalobce navíc dne 04.04.2026 zrušil svůj pobyt na Slovensku ještě i elektronicky. 4. Žalobce je toho názoru, že ust. § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je v rozporu s unijním právem a nelze ji aplikovat. Poukazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, která se týká důvodů nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina (zejména dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024-42, ze dne 3. 4. 2025). 5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě soudu navrhnul, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný setrval na názoru, že postupoval v souladu se zákonem, neboť žalobce v minulosti získal dočasnou ochranu na Slovensku a v Rumunsku. 6. Žalovaný konstatoval, že dočasnou ochranou se ve smyslu § 2 odst. 1 Lex Ukrajina rozumí oprávnění k pobytu na území ČR, nikoliv dočasná ochrana jako institut. Poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) a § 3 odst. 3 Lex Ukrajina. Uvedl, že oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina ministerstvo vnitra Evropské komisi dne 25. 8. 2025 odeslalo a zveřejnilo jej vzápětí na svých internetových stránkách (Dopis Evropské komisi - Aktuální informace o migraci). Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pak jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. To znamená, že to, zda je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne, není pro naplnění tohoto důvodu nepřijatelnosti rozhodné. Doplnil, že žalobce v žádosti neuvedl, že by na území žil některý z jeho rodinných příslušníků, který by již byl držitelem dočasné ochrany a nelze uvažovat ani o sloučení s jiným členem rodiny (srov. § 51 a § 52 Lex Ukrajina). Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 7. Žalovaný dále navrhl, aby městský soud podal v této souvislosti k Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku. Je mu známa judikatura soudů k aplikovatelnosti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina pro jeho nesoulad s právem EU, nicméně s tímto závěrem žalovaný nesouhlasil. Až Soudní dvůr EU má v konečném důsledku rozhodnout o souladu tohoto důvodu výluky s právem EU. Měl k tomu příležitost již v rámci případu C-753/23 Krasiliva, kde se k uvedené otázce Soudní dvůr EU sice přímo nevyjádřil, nicméně v bodě 30 svého rozhodnutí podle žalovaného poskytnul členským státům možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Odkázal také na nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a nové body jeho preambule. Tím byl podle žalovaného zpochybněn výklad Komise ve sdělení Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 (Úř. Věst. C 126I), který byl nadto uveden až v dokumentu týkajícím se často kladených otázek. Už za této situace podle žalovaného nejsou dány podmínky l´acte clair ani l´acte éclairé pro neaplikaci § 5 odst. 1 písm. d) nebo f) Lex Ukrajina pro rozpor s právem EU. Poukázal na rozhodnutí německého orgánu, který zamítl držiteli dočasné ochrany v ČR žádost o pobytové oprávnění z téhož titulu v SRN a nařídil mu, aby spolkové země opustil. Dokud nebude ze strany Soudního dvora jednoznačně zodpovězena otázka možnosti přesunů držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, bude žalovaný nadále nejspíše aplikovat § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. 8. Žalovaný poté s drobnými odchylkami zopakoval ty samé argumenty, které již mnohokrát přednesl v jiných řízeních před zdejším soudem (např. v nedávné době v řízení sp. zn. 10 A 186/2025, 10 A 145/2025, 10 A 157/2025 nebo 18 A 102/2025, 36 A 4/2026, 36 A 5/2026, 36 A 8/2026 a mnoho dalších), jimiž zpochybňoval judikaturu, která dospěla k nezákonnosti jeho postupů podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, a citoval recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460. Podstata jeho argumentace je přes několik drobných doplnění prakticky identická s jeho vyjádřením ve věci vedené před nadepsaným soudem ve zmíněných věcech. Žalovaný tedy své vyjádření k žalobě z valné části převzal z jiných svých vyjádření k obdobným žalobám. Soud proto – pro stručnost – stran argumentace žalovaného k zákonnosti § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina odkazuje na naraci rozsudků ve výše uvedených řízeních. 9. Soud proto následně neshledal za potřebné vyžádat stanovisko žalobce k vyjádření žalovaného. III. Posouzení věci 10. Soud konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná. 11. Podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina platí, že „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen“. Správní soudy ale v minulosti konstatovaly, že výluku soudního přezkumu podle tohoto ustanovení nelze aplikovat pro její nesoulad s právem EU (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, č. 4682/2025 Sb. NSS, bod 25, a na něj navazující judikaturu). Žaloba je tedy také přípustná. 12. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], neboť žalobce nesouhlas po poučení soudem neprojevil, souhlas s rozhodnutím bez jednání se tak presumuje a žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil. 13. Soud vycházel jen z podkladů, které byly oběma stranám známy, a ke kterým se obě strany mohly vyjádřit, především tedy ze