7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

5 A 18/2025- 90 - text 13 5 A 18/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: Barrandov Televizní studio a.s., IČ: 41693311 sídlem Kříženeckého nám. 322, 152 00 Praha 5 právně zastoupena JUDr. Martinem Richterem Ph.D., advokátem se sídlem Seifertova 2919/12, 130 00 Praha 3 proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, IČ: 45251002 sídlem Škrétova 44/6, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 11. 2024, čj. RRTV/12654/2024-beh, sp. zn. RRTV/2024/451/beh, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 5. 11. 2024 uznala žalobkyni vinnou, že jako provozovatel televizního vysílání Barrandov Televizní Studio a.s., IČ 41693311, sídlem Kříženeckého náměstí 322/5, Praha 5, PSČ 152 00, spáchala přestupek dle ustanovení § 60 odst. 1 písm. m) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tohoto se dopustila porušením ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) - d) zákona č. 231/2001 Sb., a to tím, že žalované neposkytla údaje o počtu a délce vysílaných evropských děl včetně identifikace těchto děl a jejich výrobců, údaje o počtu a délce vysílaných evropských děl vyrobených nezávislými výrobci, včetně identifikace těchto děl a jejich výrobců, popřípadě doklady, které prokazují, že vynaložila nejméně 10 % svého programového rozpočtu na výrobu nebo nákup evropských děl vyrobených nezávislými výrobci, včetně identifikace výrobců těchto děl, seznamy vysílaných evropských děl vyrobených nezávislými výrobci, od jejichž výroby neuplynulo více než 5 let a údaje o počtu a délce odvysílaných českých děl, to vše za kalendářní rok 2023 k televizním programům Televize Barrandov, BARRANDOV KRIMI a KINO BARRANDOV. Za to žalobkyni uložila pokutu ve výši 90 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 2 500 Kč. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobkyně v žalobě namítá porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování. Požadované údaje neposkytla s odkazem na její právo odepřít výpověď zakotvené v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobkyně má za to, že zásada zákazu sebeobviňování se uplatní také v rámci správního trestání. Tato zásada je dle žalobkyně všeobjímající a uplatní se ve vztahu ke všem jednáním, která by mohla vést k usvědčení dotazovaného subjektu z trestného činu či přestupku. Stran této námitky rovněž odkázala na článek publikovaný v Advokátním deníku (MATES, P., PÚRY, F.: Zákaz nucení k sebeobviňování. Advokátní deník, 27. 3. 2019. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2019/03/27/zakaz-nuceni-k-sebeobvinovani/), z něhož dle žalobkyně plyne, že nikdo není povinen vydat důkaz proti sobě samému. 3. Žalovaná měla pochybit, když odmítla aplikaci zákazu sebeobviňování v projednávané věci s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014-52. Závěry obsažené v tomto rozsudku totiž není možné převzít, jelikož v mezidobí došlo k rekodifikaci správního trestání. Tuto argumentaci přitom uplatnila již v řízení před žalovanou, která však reagovala pouze obecnými frázemi. Současně žalobkyně poukázala na skutkovou rozdílnost obou věcí. Dokumenty, které žalovaná po žalobkyni vyžaduje vydat, neexistují, žalobkyně by je musela ad hoc vytvořit. Současně se žalovaná mohla dostat k požadovaným údajům i bez součinnosti žalobkyně, jelikož u pořadů je na konci uváděn údaj o výrobci i roku výroby. 4. Žalobkyně namítá, že žalovaná v „Dotazu k plnění povinností“ ze dne 13. 12. 2023 požadovala informace nad rámec požadavků § 47 zákona č. 231/2001 Sb. Žalobkyně nesouhlasí, že rozeslání dotazu je pouze projevem dobré vůle žalovaného, neboť teprve a pouze v dotazu je stanovena lhůta, ve které má provozovatel údaje poskytnout. Tato lhůta není určena zákonem. 5. Žalovaná svým jednáním postavila žalobkyni před neřešitelnou protiústavní volbu. Buď vytvoří a poskytne žalované podklady proti sobě, které by ji mohly usvědčit ze spáchání přestupku, a tedy se vystaví riziku stíhání za přestupek (spočívající v nesplnění kvót evropské tvorby), anebo tak neučiní a stejně se vystaví riziku stíhání za přestupek, jen za jiný (neposkytnutí informací o plnění kvót evropské tvorby). 6. Žalobkyně rovněž namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jelikož se dle ní žalovaná nevypořádala s jejími zásadními námitkami. 7. Další okruh žalobních námitek směřoval na přiměřenost sankce, která byla žalobkyni uložena, a na porušení zásady legitimního očekávání. Žalobkyně v prvé řadě poukázala na to, že historicky žalovaná uložila jiným subjektům pokutu ve výši 10 000 Kč, přičemž skutkové okolnosti případů byly totožné. Odkázala k tomu na rozhodnutí žalované ze dne 3. 9. 2019, čj. RRTV/10964/2019-loj a ze dne 8. 12. 2020, čj. RRTV/16555/2020-loj. Pokuta uložená žalobkyni tak vybočuje z dosavadní rozhodovací praxe žalované a porušuje zásadu legitimního očekávání. Dle žalobkyně dále žalovaná věc zčásti nesprávně hodnotí a zčásti jí některé tvrzené přitěžující okolnosti přičítá dvakrát. Přestože je označuje jinak, jejich obsah je stejný (zejm. okolnosti „délka protiprávního stavu“ a „dlouhodobé odmítání plnění povinnosti poskytnout údaje o evropské tvorbě“). 8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Poukázala na to, že s námitkami směřujícími na aplikaci zásady zákazu nucení k sebeobviňování se dostatečně vypořádala již v napadeném rozhodnutí. Na svých závěrech trvá. Nesouhlasí s tím, že by tato zásada byla všeobjímající ve smyslu tvrzeném žalobkyní. K tomu odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 8 A 57/2016-43, ze kterého má plynout povinnost součinnosti kontrolovaných subjektů s kontrolním orgánem. K mezím zákazu nucení k sebeobviňování pak odkázala na výše označený rozsudek NSS ve věci sp. zn. 6 As 159/2014. V něm soud uvedl, že přiznání absolutního práva nevypovídat by zašlo za hranice toho, co je nezbytné pro zachování práva na obhajobu, a představovalo by neodůvodněnou překážku výkonu dohledové pravomoci. Primárním důvodem sběru údajů je povinnost žalované uvést je do výroční zprávy dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. a dále že jsou pravidelně reportovány Evropské komisi. Žalovaná tyto informace od provozovatele televizního vysílání nevyžaduje proto, aby jej následně mohla ve správním řízení potrestat. 9. K námitce neaplikovatelnosti výše označených rozsudků žalovaná uvedla, že nerozporuje, že předchozí úprava byla roztříštěná a že nová právní úprava přinesla řadu změn. Povinnosti týkající se evropské tvorby ale nebyly novým přestupkovým zákonem nijak dotčeny a k žádným změnám nedošlo ani ve vztahu k zásadě zákazu nucení k sebeobviňování. Rovněž poukázala na to, že sama žalobkyně v rámci řízení před žalovaným neuvedla konkrétní skutečnosti, které by o nemožnosti aplikace závěrů starší judikatury svědčily. 10. Žalovaná dále nesouhlasila s námitkou zásadních rozdílů ve skutkovém stavu výše citované judikatury od nyní projednávané věci. Uvedla, že požadavek na předložení údajů o podpoře evropské tvorby lze nejlépe připodobnit k výkonu kontroly dle zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád (dále jen „kontrolní řád“, příp. „KŘ“). Žalovaná má za to, že podstatou činnosti orgánů veřejné správy v rámci kontroly je zjišťování plnění povinností kontrolovaných subjektů, a nikoliv primárně zajišťování důkazů a zjišťování skutečností významných pro řízení o přestupku. Následné ukládání opatření po zjištění nedostatků při kontrole již není součástí kontroly, nýbrž se jedná o proces, který na kontrolu navazuje. Žalovaná rovněž poukázala na to, že dle ustálené judikatury není porušením zásady zákazu nucení k sebeobviňování ani podání daňového přiznání, které navíc rovněž není již existujícím dokumentem, ale naopak je třeba, aby jej povinný subjekt vytvořil. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2021, č. j. 10 Afs 175/2019-94, v němž kasační soud dovodil, že zákaz sebeobviňování by neměl znamenat protiústavnost nejrůznějších sankcionovaných výzev k podání daňového či celního tvrzení, jelikož by to v podstatě zničilo fungování daňových systémů ve smluvních státech Úmluvy. 11. K námitce, že žalovaná po žalobkyni požadovala informace v podrobnostech nad rámec ust. § 47 zákona č. 231/2001 Sb. žalovaná uvedla, že předmětné ustanovení požaduje, aby provozovatel předložil žalované údaje o počtu a délce vysílaných evropských děl včetně identifikace těchto děl. V rámci identifikace děl pak žalovaná ve své Výzvě ze dne 13. 12. 2023 požadovala sdělit titul, zemi původu, délku a výrobce díla. 12. Žalovaná dále odmítla názor žalobkyně, že výše označené věci se týkaly případů, kdy se dohledov