8 A 62/2025 – Městský soud v Praze

8 A 62/2025- 51 - text 7 č. j. 8 A 62/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: R. Z., narozen X, státní příslušnost X bytem X zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. se sídlem Poděbradská 5, Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu takto: I. Zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci jako nepřijatelné ze dne 5.5.2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce podal dne 5. 5. 2025 žádost o udělení dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). Tuto žádost žalovaný posoudil jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) citovaného zákona, a následně ji žalobci vrátil s odůvodněním, že žalobce je držitelem dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce ve své žalobě namítl, že postup žalovaného, jakož i aplikace § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., je v rozporu s právem Evropské unie, konkrétně s čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“ nebo „směrnice 2001/55/ES“) ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Žalobce uvádí, že z důvodu válečného konfliktu na Ukrajině vycestoval na začátku války v doprovodu své matky do Německa, kde získal v roce 2022 dočasnou ochranu. Po čtvrtroce se vrátil na Ukrajinu, ale následně v březnu roku 2025 opět vycestoval, tentokrát do České republiky a dne 5. 5. 2025 podal žádost o dočasnou ochranu, která byla označena jako nepřijatelná. 3. Žalovaný ve svém vyjádření rozvíjí několik vzájemně propojených argumentačních linií, které zaměřuje na výklad unijní i vnitrostátní úpravy dočasné ochrany a na obhajobu aplikace § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. 4. V první argumentační linii vychází z tvrzení o absenci práva sekundárního pohybu osob požívajících dočasné ochrany v právu Unie. Žalovaný opakovaně zdůrazňuje, že směrnice 2001/55/ES přiznává držitelům dočasné ochrany pouze omezený okruh práv, přičemž z jejího normativního textu neplyne právo přesunout se do jiného členského státu a tam získat nové povolení k pobytu z téhož titulu. Tvrdí, že směrnice s pohybem osob počítá výlučně v přesně vymezených situacích sloučení rodiny a cíleného přemístění mezi členskými státy, jak jsou upraveny v čl. 15 a 26, a mimo tyto rámce druhotný pohyb neupravuje ani nepředpokládá. 5. Druhou výraznou linií je výklad čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, podle něhož má být povinnost vydat povolení k pobytu splněna vydáním tohoto povolení v jednom členském státě, nikoli opakovaně v několika státech. Žalovaný dovozuje, že vydáním povolení jedním členským státem je dosaženo cíle směrnice, jímž je zajištění legálního pobytu vysídlené osoby na území Unie, a že směrnice rozlišuje mezi osobami, jimž má být povolení vydáno poprvé, a osobami, které již dočasnou ochranu loží na území konkrétního členského státu. Tomu má odpovídat i terminologie směrnice a systematika jejích ustanovení. 6. Navazující argumentační linie se týká významu neaplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES. Žalovaný tvrdí, že dohoda členských států o neuplatňování tohoto ustanovení nemůže založit jednotlivcům subjektivní právo na vydání nového povolení k pobytu v jiném členském státě. Uvádí, že čl. 11 upravuje pouze vzájemné povinnosti členských států ve vztahu k převzetí osoby při neoprávněném pobytu a že jeho neaplikace má nanejvýše zprostředkovaný dopad na postavení cizince. V této souvislosti zdůrazňuje, že Česká republika od politické dohody o neaplikaci čl. 11 odstoupila, takže ve vztazích s ostatními státy může být toto ustanovení znovu použitelné, a z tohoto důvodu nelze z uvedené dohody dovozovat jakékoli nároky žalobce. 7. Další argumentační linie je vystavěna na odmítnutí závěrů recentní judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalovaný uznává existenci rozsudků, v nichž kasační soud dovodil právo sekundární volby členského státu, avšak tvrdí, že tyto závěry nemají oporu ani ve směrnici 2001/55/ES, ani v prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382. Podle žalovaného prováděcí rozhodnutí nemůže rozšiřovat rozsah práv nad rámec směrnice, přičemž v jeho normativní části žádné právo sekundárního pohybu zakotveno není a v preambuli je zmíněna pouze diskreční možnost členského státu vydat povolení, nikoli povinnost tak učinit. 8. Významnou linií je rovněž teleologická argumentace zaměřená na cíle unijní úpravy. Žalovaný poukazuje na to, že jedním z hlavních cílů směrnice 2001/55/ES je rovnováha mezi členskými státy a prevence nekontrolovaných druhotných pohybů, a tvrdí, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem by vedl k opačnému výsledku, tedy k dodatečnému zatížení některých států, zejména České republiky. V této souvislosti uvádí data o vysokém počtu osob s dočasnou ochranou v České republice a poukazuje na omezené kapacitní možnosti. 9. Další argumentační linie se týká výkladu vnitrostátní právní úpravy. Žalovaný zdůrazňuje, že jazykové znění § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. je podle jeho názoru jednoznačné a nevyžaduje korektivní teleologický výklad. Tvrdí, že účelem tohoto ustanovení je zabránit opakovanému získávání dočasné ochrany v různých členských státech a že tento účel je v souladu s cíli směrnice. Odkazuje přitom na obecné zásady výkladu práva formulované Ústavním soudem a na stručnost důvodové zprávy, z níž nelze dovozovat úmysl zákonodárce opačný. 10. V závěrečné linii žalovaný vztahuje svůj výklad ke konkrétní judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Tvrdí, že rozsudek ve věci Krasiliva, sp. zn. C‑753/23, se otázkou nepřijatelnosti žádosti v situaci, kdy již bylo povolení k pobytu v jiném členském státě uděleno, nezabýval, a že jeho závěry nelze použít k popření § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Současně připomíná starší rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž byl obdobný postup žalovaného shledán zákonným, a uvádí, že k odklonu od tohoto závěru nedošlo výslovným způsobem. 11. Na základě těchto argumentačních linií žalovaný setrvává na stanovisku, že vyhodnocení žádosti žalobce jako nepřijatelné odpovídalo českému i unijnímu právu a nepředstavovalo nezákonný zásah. Navrhuje proto, aby soud žalobu zamítl. III. Posouzení žaloby 12. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadený postup žalovaného v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době zásahu. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 soudního řádu správního. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (souhlas byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou soudního řádu správního presumován) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 13. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobce u žalovaného podal a kterou mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby záleží na zodpovězení právní otázky. Soud neshledal potřebu dokazovat ani jinými listinami, ani důkazy označenými v podáních účastníků. Žádný z těchto dokumentů nebyl v rozsahu potřebném pro posouzení důvodnosti žaloby relevantní. Skutkové poznatky, jež by jejich případným provedením k důkazu soud nabyl, nepotřeboval pro posouzení opodstatněnosti žalobní argumentace. Obsah žádného dokumentu nemohl nic změnit na věcném hodnocení tohoto sporu. 14. Ochranu podle § 82 a násl. soudního řádu správního může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Aps 1/200565, č. 603/2005 Sb. NSS, ze 17. 3. 2008). 15. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském stá