2 As 12/2003 — Nejvyšší správní soud

2 As 12/2003- 51 - text  č. j. 2 As 12/2003 – 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: MUDr. M. D., zastoupeného JUDr. Františkem Nunvářem, advokátem se sídlem Polička, Šaffova 29 proti žalované: Česká lékařská komora, se sídlem Olomouc, Dolní náměstí 38, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2003, č. j. 22 Ca 271/2002 – 22, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n á zaplatil žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku 1075 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná (dále též stěžovatelka) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě Tímto rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2002 (o nevyhovění žádosti žalobce o udělení licence k výkonu funkce vedoucího lékaře a primáře ve zdravotnickém zařízením pro obor tuberkulóza a respirační nemoci) pro nezákonnost a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrdí nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že skutečnost, že žalobce vykonával lékařskou praxi v rozporu se zákonem, když nebyl Členem lékařské komory, je pro posouzení daného případu irelevantní, neboť ani právní předpisy ani licenční řád ČLK výslovně nestanoví, že praxi vykonávanou při porušování § 3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb. nelze uznat za řádný výkon lékařské praxe započitatelný pro potřebu vydání licence. Stěžovatelka poukázala na to, že do vzniku České lékařské komory v roce 1991 garantovali a kontrolovali řádný výkon lékařského povolání jednotlivými lékaři orgány státní zdravotní správy prostřednictvím tzv. okresních a krajských odborníků pro jednotlivé obory medicíny. Od 1. 6. 1991 převzala tuto kompetenci Česká lékařská komora. Bylo by pochopitelně absurdní, aby Česká lékařská komora neuznala lékařskou praxi vykonávanou v době, kdy tato komora neexistovala a lékař neměl ani povinnost ani možnost být jejím členem a výkon jeho povolání byl kontrolován jiným způsobem. V tomto směru je úvaha krajského soudu o tom, že právní názor uvedený v odůvodnění rozhodnutí stěžovatele odporuje zásadám logického myšlení nepřípadný, neboť se o případ neuznání praxe vykonané před vznikem komory nejedná.Lékař, který v době existence povinnosti být členem ČLK podle § 3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb. v platném znění vykonával lékařské povolání a členem komory nebyl, nejen porušoval zákon, ale byl svévolně mimo jakoukoli kontrolu orgánů komory. Komora neměla a nemá přehled o tom, zda se celoživotně vzdělává jak je jeho povinností, proto nemůže posoudit, zda splňuje podmínku účasti v celoživotním vzdělávání uvedenou pro vydání požadované licence v § 7 odst. 4 písm. c) Licenčního řádu ČLK. Komora rovněž nevykonávala nad tímto lékařem disciplinární pravomoc a nemůže posoudit, zda v průběhu výkonu lékařské praxe nenastaly důvody pro uložení disciplinárního opatření, včetně takového, které by udělení osvědčení k výkonu funkce vedoucího lékaře  primáře vylučovalo [např. dle § 18 odst. 3 písmeno c) zákona č. 220/1991 Sb. v platném znění]. Komora konečně nemůže za takového lékaře převzít garanci ve smyslu § 17 odst. 1 zákona č. 160/1991 Sb. v platném znění. Je třeba vzít rovněž v úvahu, že lékař, který řadu let svévolně porušoval zákon a nebyl členem České lékařské komory, ač vykonával lékařské povolání, nemusel plnit povinnosti stanovené ostatním lékařům, kteří dodrželi zákon a byli členy ČLK, včetně povinnosti platit členské příspěvky, účastnit se celoživotního vzdělávání lékařů organizovaného komorou, apod. Lékař, který se choval nezákonně je tak vlastně paradoxně zvýhodněn oproti lékaři, který se choval v souladu se zákonem. Tento stav nepochybně není v souladu s článkem 4 odstavec 3 Listiny základním práv a svobod a pokud by rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě mělo být „precedentním“ pro další obdobné případy, působila by taková praxe zcela demoralizujícím dojmem v duchu „porušovat zákony se vlastně vyplatí“. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí se závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě, že stěžovatelka porušila § 7 odst. 2 stavovského předpisu č. 11  Licenčního řádu České lékařské komory ze dne 8. 4. 2000, když žalobci nebyla započtena praxe vykonávaná před vstupem do ČLK. Co se rozumí praxí je uvedeno v § 7 odst. 5 Licenčního řádu, podle kterého praxí se pro účely tohoto ustanovení rozumí celková délka praxe v daném oboru po ukončení lékařské fakulty, včetně povinné předatestační přípravy absolvované pod vedením lektora v příslušném oboru. V tomto odstavci, ani v celém Licenčním řádu, není pro uznání praxe uvedena podmínka členství v ČLK. Pokud tato podmínka není v Licenčním řádu uvedena, nemůže stěžovatelka na ní vázat své rozhodnutí o udělení licence, když praxe žalobce v délce větší než 10 let byla prokázána. Stěžovatelka bez odkazu na obecně závazný právní předpis tvrdí, že do vzniku ČLK „garantovali a kontrolovali řádný výkon lékařského povolání“ okresní a krajští odborníci a od 1. 6. 1991 Sb. tuto „kompetenci převzala Česká lékařská komora“. Tito odborníci sice kontrolovali, nebo měli kontrolovat poskytování lékařské péče ve svém oboru, ale nebyli garanty řádného výkonu povolání a ze žádného obecně závazného právního předpisu, ani ze zákon č. 220/1991 Sb. nevyplývá, že by uváděné kompetence měla převzít Česká lékařská komora. Stěžovatelka dále tvrdí, že lékař, který vykonával lékařské povolání a nebyl členem ČLK byl svévolně mimo jakoukoli kontrolu orgánů komory. V tomto případě nebylo vinou žalobce, že když chtěl po vzniku do komory vstoupit, předseda Okresního sdružení lékařů ve Svitavách žalobci sdělil, že jako cizí státní příslušník nemá nárok na vstup do České lékařské komory. Až po změně vedení okresního sdružení lékařů a po změně názoru tohoto vedení na členství cizích státních příslušníků do komory, vstoupil žalobce od 1. 4. 1997 do této komory. Pokud však stěžovatelka argumentuje, že z tohoto důvodu nemá přehled, zda žalobce se celoživotně vzdělává jak je jeho povinností a odvolává se na § 7 odst. 4 písm. c) Licenčního řádu, pak zřejmě uvedl nesprávný odstavec, neboť žalobce nepožaduje získání licence lektora v lékařské praxi, má zde být zřejmě odvolávka na odst. 2 tohoto ustanovení, neboť žalobce žádal o udělení licence k výkonu funkce vedoucího lékaře a primáře ve zdravotnickém zařízení. V obou těchto odstavcích § 7 Licenčního řádu, však v případě celoživotního vzdělávání musí být splněna podmínka účasti na celoživotním vzdělávání lékařů minimálně v rozsahu pěti let a žalobce již v době napadeného rozhodnutí stěžovatele byl tuto dobu členem ČLK a tento důvod ze strany stěžovatelky ani nebyl důvodem pro nevyhovění žádosti o udělení licence. Pokud za trvání členství žalobce v ČLK nebyly důvody pro disciplinární opatření, tyto důvody stěžovatelky jsou pouze hypotetické a nemají vliv na toto řízení. Stejně tak dle § 17 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb. ČLK nepřebírá garanci za „takového lékaře“ jak tvrdí stěžovatelka, neboť dle tohoto ustanovení komora u svých členů pouze dbá na odbornost poskytované zdravotní péče. Žalobce se do situace, že nebyl členem ČLK nedostal pouze vlastní vinou, účastnil se celoživotního vzdělávání a plnil povinnosti, jako by byl členem komory, včetně placení členských příspěvků, kdy před vstupem do ČLK zaplatil členské příspěvky i za roky 1994, 1995 a 1996 vždy ve výši 1000 Kč, při vstupu do ČLK tedy žalobce zaplatil s registračním poplatkem stěžovateli částku 3100 Kč. I pokud by tomu tak nebylo, nelze v případě vydání licence a započtení praxe spojovat členství v České lékařské komoře, neboť tento požadavek stěžovatelky je v rozporu s Licenčním řádem. Je paradoxem, že stěžovatelka která svým rozhodnutím porušuje zákon se odvolává na zákonnost a Listinu základních práv a svobod. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Z obsahu soudního a správního spisu v projednávané věci vyplynuly následující skutečnosti. Rozhodnutím představenstva České lékařské komory ze dne 5. 4. 2002 bylo vysloveno, že se v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 písm. d) zákona č. 220/1991 Sb., v platném znění a podle § 4 odst. 7 Licenčního řádu České lékařské komory nevyhovuje žádosti žalobce ze dne 14. 3. 2002 o udělení licence k výkonu funkce vedoucího lékaře a primáře ve zdravotnickém zařízení pro obor tuberk