2 Afs 24/2004 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 24/2004- 71 - text 2 Afs 24/2004 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právních věcech žalobkyně D. T., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o kasačních stížnostech žalobkyně proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, čj. 28 Ca 393/2002 – 39, 7. 11. 2003, čj. 28 Ca 392/2002 - 38, 28. 11. 2003, čj. 28 Ca 396/2002 - 38, 28. 11. 2003, čj. 28 Ca 395/2002 - 39, 28. 11. 2003, čj. 28 Ca 394/2002 - 38, 14. 11. 2003, čj. 28 Ca 397/2002 - 43, 14. 11. 2003, čj. 28 Ca 399/2002 - 41, 14. 11. 2003, čj. 28 Ca 398/2002 - 40, 19. 11. 2003, čj. 28 Ca 402/2002 - 43, 19. 11. 2003, čj. 28 Ca 401/2002 - 43, 19. 11. 2003, čj. 28 Ca 400/2002 - 45 a 10. 12. 2003, čj. 28 Ca 422/2001 - 59, takto: I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2Afs 24/2004, 2 Afs 27/2004, 2 Afs 31/2004, 2 Afs 32/2004, 2 Afs 35/2004, 2 Afs 36/2004, 2 Afs 37/2004, 2 Afs 38/2004, 2 Afs 42/2004, 2 Afs 43/2004, 2 Afs 44/2004 a 2 Afs 59/2004 se spojují ke společnému řízení. Tyto věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 2 Afs 24/2004. I. Kasační stížnosti se zamítají. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech. Odůvodnění: Včas podanými kasačními stížnostmi se žalobkyně (dále též stěžovatelka) domáhá přezkoumání shora označených rozsudků Městského soudu v Praze. Těmito rozsudky byly (po vyloučení věcí ohledně návrhů na přezkoumání jednotlivých správních rozhodnutí žalovaného k samotnému projednání) zamítnuty žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, vesměs ze dne 13. 7. 2001, čj. FŘ 6038/13/01, FŘ 6039/13/01, FŘ 6040/13/01, FŘ 6041/13/01, FŘ 6042/13/01, FŘ 6043/13/01, FŘ 6044/13/01, FŘ 6045/13/01, FŘ 6046/13/01, FŘ 6047/13/01, FŘ 6048/13/01 a FŘ 1141/13/01 ve věcech dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty za období leden 1999 až prosinec 1999. Protože jde o věci týchž účastníků řízení se stejnou skutkovou i právní problematikou a v kasačních stížnostech jsou uplatňovány i stejné důvody, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 120 ve spojení s § 39 odst. 1 s. ř. s. spojil tyto kasační stížnosti ke společnému projednání. Stěžovatelka v kasačních stížnostech uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a uvádí následující. Za nejdůležitější důvod kasačních stížností považuje nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky tímto soudem v předcházejícím řízení. Je nepochybné, že stěžovatelka v těchto případech uzavřela kupní smlouvu, na základě které dodala zboží svému zákazníkovi panu P. Konkrétně k prodeji a koupi zboží došlo tak, že pan P. si vybral podle vystavených výrobků v obchodě žalobkyně a podle katalogů druh a počet jednotlivých výrobků a tyto si nechal žalobkyní dodat na svoji adresu do ciziny. Pokud jde o zaplacení, toto bylo provedeno platební kartou kupujícího při sjednání prodeje v obchodě žalobkyně. Zaplacení se uskutečnilo v okamžiku, kdy kupujícím označené zboží nebylo dosud konkrétně shromážděno, ani zabaleno, ani přihlášeno k proclení, ani odesláno, ani doručeno kupujícímu. V okamžiku placení tedy nebylo jasno, jaká bude skutečná dodávka. Mohlo např. dojít k tomu, že by se některé zboží nepodařilo opatřit v potřebném počtu kusů, mohlo se cestou rozbít apod. Pod tímto úhlem pohledu je potřeba považovat platbu, kterou provedl kupující kartou v době druhového a množstevního výběru (nikoliv výběru individuálního) za platbu předběžného charakteru a nikoliv za platbu konečnou. V souladu s konstantní judikaturou soudů se v takovýchto případech vždy jedná o zálohu. Rovněž je nepochybné, že zboží vybrané výše popsaným způsobem kupujícím, prodávající odeslal do ciziny a do dispoziční sféry kupujícího se proto toto zboží dostalo až v místě dodání v cizině. Obchodní případ proběhnuvší výše popsaným způsobem je třeba posuzovat jako vývoz zboží do ciziny a to i za situace, kdyby byl nesprávně zobrazen v účetnictví. Namítáli správce daně nesprávnost účtování, je povinen postupovat dle § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Tento zákon takovouto povinnost správci daně ukládá bez ohledu na to, zda takovýto postup je ve prospěch plátce daně či v neprospěch. Stěžovatelka dále tvrdí, že Městský soud v Praze nesprávně interpretoval a aplikoval § 9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, když výše popsanou obchodní operaci posoudil nikoliv jako prodej zboží podle kupní smlouvy, ale jako tzv. ostatní případ. Tento výklad jde přes jazykové vyjádření zákonné normy a pokouší se odůvodnit aplikaci druhé části věty (tzv. ostatní případy) systematickým výkladem. Takovýto postup však je nesprávný a v daném případě nepoužitelný. Prodej zboží v obchodě obecně probíhá, a v daném případě proběhl podle ustanovení občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě (§ 588 až 627 o. z.). Restriktivní výklad a omezení použitelnosti výše citované zákonné normy § 9 odst. 1 písm. a) zákona o DPH pouze na případy kupní smlouvy, uzavřené podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, je v rozporu se zásadou právní jistoty a se zásadou legitimního očekávání. Je možné, že výše citované ustanovení lze vykládat dvojím způsobem. V takovém případě nevýhodu dvojznačnosti právní normy musí nést stát jako příjemce příslušné daně a tvůrce nejednoznačných právních norem. Městský soud v Praze se nadbytečně zabýval otázkou přechodu vlastnického práva ke zboží, které bylo předmětem obchodní transakce mezi žalobkyní a kupujícím a pokouší se v odůvodnění svého nesprávného rozhodnutí využít obsahu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. II. ÚS 399/97. Toto rozhodnutí se však zabývá jinou právní otázkou. Ratio decidendi tohoto rozhodnutí řeší rozdíl mezi dodáním zboží a přechodem vlastnického práva kupujícímu resp. na kupujícího pro případ kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku. Pokud jde o zmínku o kupní smlouvě uzavřené podle občanského zákoníku, jedná se pouze o část rozhodnutí, kterou je nutno považovat pouze za obiter dictum. Na základě výše popsaných skutečností a důvodů stěžovatelka namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka dále uplatňuje i důvod vady řízení podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítá především to, že správce daně při provádění daňové kontroly postupoval nezákonně, neseznámil ji s listinou obsahující stížnost pana P. a své rozhodnutí opřel o skutečnosti, které nebyly předmětem řízení v rámci daňové kontroly. Vzhledem k tomu, že daňovou kontrolu jako postup upravený zákonem je nutno považovat za proces, namítá žalobkyně porušení práva na spravedlivý proces. Konečně stěžovatelka namítá i nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí, protože vychází právě z výše uvedené stížnosti kupujícího, aniž by s touto skutečností bylo v daňovém procesu zákonným způsobem nakládáno. Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem poukázal zejména na následující skutečnosti. Pokud jde o námitku, že rozsudek soudu vychází z nesprávného posouzení právní otázky, má žalovaný (dále též „finanční ředitelství“) za to, že je to právě stěžovatelka, kdo chybně interpretuje ustanovení příslušného právního předpisu, tj. zákona o dani z přidané hodnoty, když navíc ani nepřihlíží ke skutečnému obsahu důkazních prostředků, které v daňovém řízení předložila. Stěžovatelkou uváděné závěry jsou v rozporu jak s daňovým předpisem, tak i s obsahem dokladů, které sama vystavila. Podstatou kasační stížnosti, stejně jako žaloby i předchozího daňového řízení, je stanovení dne uskutečnění zdanitelného plnění při prodeji zboží stěžovatelkou, na jehož základě správce daně, odvolací orgán i soud posuzovali, zda se jednalo o tuzemské zdanitelné plnění se vznikem daňové povinnosti, nebo zda se jednalo o vývoz zboží, jak tvrdí stěžovatelka. Finanční ředitelství při posouzení daného případu vycházelo z údajů, které stěžovatelka uvedla na vystavených daňových dokladech, a které sama v daňovém řízení nikdy nezpochybnila, a dále z údajů uvedených na stěžovatelkou předložených jednotných celních deklaracích. Z těchto údajů a z jejich vzájemného porovnání je evidentní, že u předmětných obchodních případů se jednalo o tuzemská zdanitelná plnění, u kterých byla povinnost uplatnit daň na výstupu a nikoliv o vývoz zboží, který je osvobozený od povinnosti uplatnit daň na výstupu. Všechny skutečnosti, v souladu s údaji na dokladech předložených stěžovatelkou, vypovídají o tom, že zdanitelná plnění nastala ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, při prodeji zboží zákazníkovi zaplacením v prodejně. Na základě kupní smlouvy, uzavřené podle občanského zákoníku, zaplatil zákazník cenu za vybrané zboží v plné výši přímo v prodejně. O tom stěžovatelka vystavila doklady, na kterých jsou uvedeny druh a