6 Ads 62/2003 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 62/2003- 31 - text č. j. 6 Ads 62/2003 - 31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně Ing. M. G., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2003, č. j. 4 Cad 59/2003 - 16, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala včas a řádně kasační stížnost jako opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze); předmětem řízení je stěžovatelčin nárok na dávkové plnění nazvané stěžovatelkou „vyrovnávací přídavek“, o němž rozhodovala Česká správa sociálního zabezpečení jako žalovaná. Spornou otázkou, jejíž řešení nejprve přináleželo žalované a posléze soudu, bylo, zda stěžovatelka byla ústavně nepřípustným způsobem zasažena přístupem žalované, jestliže na její věc aplikovala žalovaná jednak Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovanou pod č. 228/1993 Sb., (dále převážně jen „Smlouva“) jednak zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále převážně jen „zdp“) a to tak, že stěžovatelčinu žádost o toto plnění zamítla. I. Fakta: Stěžovatelka se narodila 3. 5. 1944, je a byla občankou České republiky; na území České republiky (rozuměno v hranicích od 1. 1. 1993) absolvovala středoškolské i vysokoškolské vzdělání (v letech 1958 - 1966), v letech 1966 - 1969 na území ČR pracovala v pracovním poměru, v letech 1969 - 1971 pečovala o dítě, poté do 30. 6. 1972 opět pracovala v pracovním poměru. Od 1. 7. 1972 do 30. 4. 1993 trvale žila a pracovala na území Slovenské republiky (v hranicích od 1. 1. 1993), poté se i s rodinou vrátila na území ČR, kde pracovala v pracovním poměru od 1. 5. 1993 do 2. 3. 2001. Věkovou hranici pro nárok na starobní důchod stěžovatelka dovršila podle předpisů platných na území ČR dne 3. 9. 2000. Stěžovatelka podala dne 26. 2. 2001 žádost o starobní důchod směrovanou vůči žalované. Důchod požadovala od 3. 3. 2001. Žalovaná její žádost postoupila podle výše citované Smlouvy slovenskému nositeli důchodového pojištění, jenž stěžovatelce přiznal dne 12. 4. 2001 ode dne 3. 3. 2001 starobní důchod ve výši 4350 Sk podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, přičemž pro nárok na důchod vzal v úvahu 34 let pojištění, pro výši 30 let (od dovršení 18 let věku), výše důchodu činila 55 % průměrného měsíčního výdělku, jenž byl zjištěn z výdělků let 1989 - 1993, jejich průměr činil 3212 Kč. Takto stanovený důchod podle výše cit. předpisů z roku 1988 činil 1651 Sk, byl upraven podle zákona č. 233/2000 Sb., takže ve výsledku činil 4 350 Sk. Žalovaná poté rozhodnutím ze dne 8. 6. 2001 přiznala od 3. 3. 2001 stěžovatelce dílčí starobní důchod, při jehož výpočtu přihlédla k době pojištění v rozsahu 41 let (součet dob pojištění na území SR i ČR). Jako dobu pojištění v ČR zohlednila dobu od 1. 5. 1993 v rozsahu 2 863 dnů, rozhodné období pro výpočet dávky bylo určeno lety 1986 - 2000, výpočtový základ stanoven v částce 9311 Kč, čemuž odpovídá dílčí důchod ve výši 1468 Kč. Stěžovatelka měla trvalý pobyt na území ČR do 24. 7. 1972 a poté opět od 14. 4. 1993 (potvrzení Úřadu městské části Praha 9 ze dne 19. 9. 2001). Stěžovatelka požádala dne 16. 8. 2001 u žalované o odstranění tvrdosti, kterou spatřovala v tom, že součet důchodů, které jsou jí vypláceny, nedosahuje výše důchodů jiných občanů ČR, kterým je však důchod vyplácen výhradně podle českých předpisů, poněvadž při rozdělení ČSFR neměli zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky. Tato žádost byla ministrem práce a sociálních věci dvakrát zamítnuta. Stěžovatelka dne 7. 4. 2003 uplatnila u žalované žádost ze dne 4. 4. 2003 o přiznání vyrovnávacího přídavku, jenž měl spočívat v rozdílu mezi částkou důchodů doposud jí vyplácených oběma nositeli pojištění a výší důchodu, který by jí náležel podle českých předpisů, pokud by se celá doba pojištění hodnotila podle těchto předpisů. V žádosti uvedla, že Smlouva diskriminuje české občany žijící na Slovensku v době rozdělení státu, poukázala na zápis z jednání na Úřadu vlády, na čl. 3 Nařízení RE 1408/71 (předpis Evropských společenství, jenž zaručuje občanům členským zemí rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení), vyjádřila názor, že smlouva nebyla transformována do právního řádu ČR, a proto má přednost zákon, tj. zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, přičemž podle něj stěžovatelka dovozuje vyšší starobní důchod, než za použití Smlouvy. Žádá proto o přiznání výše specifikovaného rozdílu jako vyrovnávacího příspěvku. Žalovaná tuto žádost dne 29. 4. 2003 zamítla, přičemž v rozhodnutí blíže rozvedla, že příslušnost slovenského nositele pojištění byla ve stěžovatelčině případě určena podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy, tj. podle jejího trvalého pobytu k datu rozdělení ČSFR, vyrovnávací přídavek jako samostatná dávka důchodového pojištění neexistuje, proto stěžovatelka neshledala důvod neaplikovat Smlouvu a nepřiznat dílčí důchod vypočtený podle § 61 zákona č. 155/1995 Sb. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno 5. 5. 2003. Stěžovatelka podala dne 24. 6. 2003 proti tomuto rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze. V žalobě namítla, že rozhodnutí je v rozporu s § 3 správního řádu, neboť neexistuje-li v právním řádu ČR požadovaná dávka, měla žalovaná zkoumat, zda neexistuje jiný způsob, jak stěžovatelce vyhovět. Dále namítá rozpor postupu žalované s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/2002; domnívá se, že tento nález řeší i její situaci, i když skutkově dopadal na jiný příběh, v tom, že i ona je považována za osobu, která před rozpadem státu měla zaměstnání v cizině, a proto se jí dostalo méně příznivého zacházení než těm, kteří měli zaměstnavatele se sídlem v ČR. Výše jejího důchodu ze Slovenské republiky podléhá kurzovým rozdílům, a to v její neprospěch. Připomněla zde rovněž zásadu předvídatelnosti práva a právních jistot jako základ právního státu. Dovodila tedy, že žalovaná měla odstranit v mezích zákona diskriminaci, které byla podrobena. Poukázala rovněž na případy rozhodování Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v minulosti. Městský soud v Praze rozhodl o žalobě rozsudkem č. j.4 Cad 59/2003 - 16 ze dne 1. 10. 2003, jímž žalobu zamítl jako nedůvodnou a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění m. j. uvedl, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, žádné pochybení v jejím postupu soud neshledal, správní orgán nemohl rozhodnout jinak, jsa vázán zákonem. Proti rozsudku Městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která je předmětem tohoto řízení. II. Kasační stížnost Stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“); prvý důvod – nesprávné právní posouzení věci (písm. a/ cit. ust.) – spatřuje stěžovatelka v tom, že městský soud neshledal v postupu žalované žádný diskriminační přístup. Stěžovatelka argumentuje čl. 1 Ústavy, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k čl. 30 odst. 1, jenž upravuje základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, Paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Evropskou úmluvou o ochraně práv a základních svobod, které obsahují ustanovení o zákazu diskriminace, která jsou přímo použitelná, mají přednost před zákonem a jako taková měla být aplikována jak správním orgánem, tak soudem. Soud měl posoudit soulad zákona s ústavním pořádkem a diskriminaci, o níž je stěžovatelka přesvědčena, svým výrokem napravit, nebo věc předat Ústavnímu soudu podle § 95 odst. 2 Ústavy. Diskriminace měla spočívat v tom, že bylo rozdílně zacházeno s občany ČR, kteří byli před 1. 1. 1993 zaměstnáni na území ČSFR, tedy nikoli v cizině. Dále napadá rozhodnutí městského soudu pro nepřezkoumatelnost (písm. d/ cit. ust.), neboť se dostatečně nevypořádalo s žalobní námitkou směřující k diskriminaci stěžovatelky. III. Posouzení námitek kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 s. ř. s.) a shledal, že kasační stížnost důvodná není. 1. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné potud, pokud je nesrozumitelné, nebo trpí nedostatkem důvodů. O nesrozumitelnost v projednávané věci nemůže jít (z napadeného rozhodnutí je zcela zřetelné, jak bylo rozhodnuto), nedostatek důvodů by mohl nastat v případě, kdy se rozhodnutí neopírá o důvody, na jejichž základě lze učinit určitý závěr, nikoli však za situace, kdy rozhodn