6 Afs 19/2004 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 19/2004- 65 - text  č. j. 6 Afs 19/2004 - 65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: E. M., zastoupen JUDr. Miroslavem Zrůstem, advokátem, se sídlem Louny, Jeronýmova 695, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká hradební 61, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 157/2003 - 24 ze dne 20. 1. 2004, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 157/2003 – 24 ze dne 20. 1. 2004, kterým byly ve spojeném řízení zamítnuty jeho žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 4. 2003, č. j. 15683/1/130/02, č. j. 15683/2/130/02, č. j. 15683/3/130/02 a č. j. 15683/4/130/02, kterými byla zamítnuta stěžovatelova odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Lounech ze dne 24. 6. 2002, jimiž mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců březen 1997, červen 1997, září 1997 a prosinec 1997 v částkách 220 956 Kč, 186 297 Kč, 138 439 Kč a 127 889 Kč. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), neboť stěžovatel správci daně ve skutečnosti doložil k jeho výzvám v průběhu daňové kontroly potřebné důkazy týkající se mandátní smlouvy uzavřené mezi ním a společností I., spol. s r. o. Stěžovatel měl řádně uzavřenou mandátní smlouvu v písemné formě a k ní dodatek v písemné formě, a tedy došlo k řádnému zdanitelnému plnění jak ze strany mandanta, tak ze strany mandatáře. Smlouva je přitom smlouvou platnou. Jediným stěžovatelovým partnerem pro vymáhání pohledávek byla společnost I., spol. s r. o., žalovaným, správcem daně rozhodujícím v I. stupni daňového řízení ani krajským soudem nebylo prokázáno, že by stěžovatel věděl o působení třetí osoby v jejich vzájemných vztazích, prokazatelně nepřišel s jinou osobou do styku než se zástupcem I., spol. s r. o., Mgr. H. Krajský soud nevzal v úvahu vyjádření stěžovatele, podle něhož způsob výše odměny byl stanoven dohodou účastníků mandátní smlouvy, při uzavírání dohody byla v úvahu brána vymahatelnost a dobytnost pohledávky a náklady mandatáře související s jejím vymožením, mandatář přebíral jednou týdně podklady, převzal objednávku, zakázkový list, doklad o převzetí vozidla – převzetí opravy, fotokopii faktury, dodací listy, zakázkové listy, případně upomínku. Nedostatky byly na místě odstraněny. Mandatář využíval svoji databázi problémových klientů, na základě které pak stěžovateli doporučil hotovostní platby. Stěžovatel si sám prováděl kontrolu vymáhaných pohledávek přímo u klientů a ti potvrdili, že již vstoupili v jednání s Mgr. H., se kterým dohodli způsob placení. Mgr. H. se po zaplacení pohledávky dostavil ke stěžovateli a předal získané peníze, příp. doklad o zaplacení příslušné částky. Daňové doklady jsou založeny mezi doklady převzatými správcem daně. Dále bylo dle stěžovatele prokázáno, že společnost I., spol. s r. o. si od stěžovatele převzala seznam dlužníků a seznam pohledávek, na základě kterého pak bylo dohodnuto placení a vymáhání. Doklady byly ze strany I., spol. s r. o., předávány přímo účetní a tou pak zařazovány do účetnictví stěžovatele. Pohledávky stěžovatele byly na základě poznatků mandatáře vymáhány i soudní cestou formou žalob, o jejich podání rozhodoval stěžovatel mimo rámec mandátní smlouvy. Stěžovateli není známo, jakým jiným způsobem doložit tyto skutečnosti. Přes tyto důkazy vyhotovil správce daně zprávu o kontrole, která nevycházela ze spolehlivě zjištěných a prokázaných údajů. Žalovaný pak nesprávně pochopil rozdíl mezi správou a vymáháním pohledávek a definici pohledávky. Následně bylo nesprávně aplikováno ustanovení § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Stěžovatel dále podrobněji specifikuje proceduru vzájemného vztahu se společností I., spol. s r. o., poukazuje na skutečnost, že se žádnými jinými osobami ve věci vymáhání pohledávek nejednal a nebylo mu ničeho známo o vztahu společnosti I., spol. s r. o., se třetími osobami v subdodavatelském postavení vůči I., spol. s r. o. O těchto vztazích se stěžovatel dozvěděl až z rozhodnutí žalovaného, krajský soud se měl zabývat platností smluv tyto vztahy upravujících. Stěžovatel kromě toho poukazuje na formulační pochybení krajského soudu při označování subjektů v napadeném rozsudku. Stěžovatelova tvrzení obsažená v kasační stížnosti lze shrnout tak, že stěžovatel má za to, že prokázal uskutečnění zdanitelných plnění, správa a vymáhání pohledávek na základě jeho smlouvy uzavřené se společností I., spol. s r. o., je tedy jako nákladová položka podle § 24 zákona prokázána jako náklad pro zajištění a udržení příjmu. Případné subdodávky třetích osob ve prospěch I., spol. s r. o., o nichž stěžovatel nevěděl, nejsou nelegálními. Stěžovatel tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že stěžovatel uzavřel dne 18. 12. 1996 se společností I., spol. s r. o., mandátní smlouvu, jejímž předmětem byla správa a vymáhání pohledávek. Tato společnost pak následně uzavřela s dalšími subjekty mandátní smlouvu, jejímž předmětem byla správa a vymáhání pohledávek za obdobných podmínek. Vzhledem k tomu, že společnost I., spol. s r. o., nezmocnila žádnou z těchto třetích osob k vymáhání pohledávek, nebyly tyto společnosti oprávněny jednat s dlužníky, ani nemohly prokázat těmto dlužníkům své právo jednat za stěžovatele. Z uvedeného důvodu nemohly vykonávat správu pohledávek ani jejich vymáhání. V mandátních smlouvách není dle žalovaného uvedeno, že mandatáři nebudou jednat s dlužníky na základě plné moci za mandanta. Společnosti měly vykonávat správu pohledávek na dobu určitou a pohledávky byly předávány mezi společnostmi ve velice krátké době. Z mandátních smluv ani z udělených plných mocí není patrné, že by byl dán souhlas k tomu, aby společnost I., spol. s r. o., zmocnila dalšího zmocněnce. Pokud jde o důkazní břemeno stěžovatele, k němu žalovaný uvádí, že stěžovatel neprokázal faktické uskutečnění plnění z mandátní smlouvy, zatímco důkazy shromážděné ohledně řetězové fakturace sloužily k dokreslení situace, vědomost nebo nevědomost stěžovatele o těchto skutečnostech nebyla pro rozhodnutí žalovaného ani soudu podstatná. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil zejména následující pro posouzení této právní věci rozhodující skutečnosti: správce daně zahájil daňovou kontrolu daně z příjmu fyzických osob stěžovatele a jeho manželky za zdaňovací období roku 1997 a daně z přidané hodnoty stěžovatele za totéž zdaňovací období dne 7. 1. 2000. Správci daně byly předloženy došlé faktury od společnosti I., spol. s r. o., a mandátní smlouva ze dne 18. 12. 1996 a jejích 6 dodatků. Stěžovatel byl m. j. vyzván k předložení hlavní účetní knihy za rok 1997 a 1998, knihy došlých a vydaných faktur, evidenci daňových dokladů a k mandátní smlouvě s I., spol. s r. o., „... veškeré přílohy a podklady ...“. Stěžovatel měl doložit, jak byly mandatářem přebírány jednotlivé pohledávky, seznam pohledávek a další podklady pro fakturaci. Dne 26. 6. 2000 byly předloženy účetní deníky za rok 1997 a 1998, knihy faktur, evidenci DPH za roky 1997 a 1998 a mandátní smlouvy včetně příloh a dodatků. Následně byla vydána zpráva o daňové kontrole, v níž je mimo jiné uvedeno, že nebylo prokázáno, že by se společnost I., spol. s r. o., na vymáhání pohledávek podílela. Jediným důkazem o tom, že vymáhání probíhalo, byla skutečnost, že pohledávky byly zaplaceny. Na základě těchto zjištění byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců březen 1997, červen 1997, září 1997 a prosinec 1997 v částkách 220 956 Kč, 186 297 Kč, 138 439 Kč a 127 889 Kč. Odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Lounech ze dne 24. 6. 2002, jimiž mu byla daň z přidané hodnoty dodatečně vyměřena, byla rozhodnutími žalovaného ze dne 18. 4. 2003, č. j. 15683/1/130/02, č. j. 15683/2/130/02, č. j. 15683/3/130/02 a č. j. 15683/4/130/02 zamítnuta. Správní orgány I. i II. stupně opřely svůj závěr o neuznání nákladů stěžovatele spojených s uzavřením mandátní smlouvy se společností I., spol. s r. o. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno a neprokázal správci daně oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně u faktur vztahujících se k mandátní smlouvě se společností I., spol. s r. o., když neprokáza