2 Afs 102/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 102/2005- 67 - text č. j. 2 Afs 102/2005 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem Bílkova 4, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích se sídlem Mánesova 3, České Budějovice, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 10 Ca 27/2005, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích („žalovaný“) ze dne 13. 12. 2004, č. j. 4191/110/2004. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku ze dne 20. 4. 2004, č. j. 16430/04/102970/4470, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň silniční za rok 2001 ve výši 29 100 Kč. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí tak, že napadený rozsudek je nezákonný. Stěžovatel uvádí, že dne 29. 5. 1995 zakoupil od společnosti D., s. r. o. speciální cisternové vozidlo, které dne 27. 5. 1998 prodal společnosti C., s. r. o. Z ustanovení § 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční ve znění platném k 31. 12. 2001 stěžovatel dovozuje, že účelem tohoto zákona je zdanění faktického užívání pozemních komunikací vozidly. Tento úmysl zákonodárce je potvrzen rovněž ustanovením § 3 stejného zákona, „kde není upravena možnost osvobození od silniční daně pro vozidla, která by v předmětném zdaňovacím období pozemní komunikace neužívala, přestože vzhledem ke smyslu zákona by zde tato možnost být měla, z tohoto je zřejmé, že zákonodárce měl za dostatečnou úpravu obsaženou v § 1 zákona.“ Pojem „užívání pozemních komunikací“ je přitom upraven v ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Proto stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušit. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na názoru, že podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb. je výše zmíněné vozidlo předmětem daně silniční. Je mu totiž přidělena státní poznávací značka a je určeno k podnikání. Poplatníkem této daně je osoba zapsaná v technickém průkazu jako držitel vozidla. Takto zapsán byl stěžovatel, byť nebyl současně jeho vlastníkem. Stěžovatel proto byl poplatníkem této daně, a to bez ohledu na skutečnost, že vlastnické právo k vozidlu bylo převedeno na jiný subjekt a že vinou špatného technického stavu vozidlo neužívalo komunikace. Žalovaný tvrdí, že ustanovení § 1 cit. zákona bylo „jakýmsi úvodem zákona, který neměl normativní obsah“. V následujícím normativním textu pak již zákon jako podmínku pro zdanění nestanovil faktické užívání komunikací v určitém zdaňovacím období. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Z obsahu předmětného správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud ke stížnostním námitkám zjistil, že Finanční úřad ve Vimperku shora označeným dodatečným platebním výměrem s odkazem na zprávu o daňové kontrole ze dne 20. 4. 2004, č. j. 14313/04/102930/5926, stěžovateli vyměřil silniční daň za rok 2001 ve výši 29 100 Kč. Odvolání proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru zamítl žalovaný výše zmíněným rozhodnutím ze dne 13. 12. 2004. V něm konstatoval, že blíže specifikované vozidlo bylo v roce 2001 předmětem daně silniční, jelikož splňovalo podmínky uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., když stěžovatel byl po celé toto zdaňovací období uveden v technickém průkazu vozidla jako jeho držitel (§ 4 odst. 1 cit. zákona). Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na ustanovení § 2 odst. 1 a § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb. a při aplikaci těchto ustanovení dospěl k závěru, že předmětné vozidlo bylo určeno k podnikání, neboť do doby prodeje bylo vedeno v obchodním majetku stěžovatele a takto je vedeno i v majetku nového vlastníka, a že stěžovatel byl i po prodeji uveden jako držitel vozidla v technickém průkazu, takže bez ohledu na nevyužívání vozidla v důsledku jeho špatného technického stavu stěžovatel byl poplatníkem silniční daně. Argumentaci stěžovatele prostřednictvím ustanovení § 1 cit. zákona krajský soud odmítl s poukazem na zákon č. 207/2002 Sb., kterým bylo toto ustanovení s účinností od 1. 1. 2003 zrušeno, přičemž předmětem daně je vozidlo samo a nikoliv jeho skutečné využívání. Splněním podmínek podle ustanovení § 2 odst. 1 cit. zákona se proto vozidlo stává předmětem daně a při jejím vyměření nelze zohlednit rozsah faktického užívání komunikace. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Předně je nutno uvést, že mezi účastníky řízení zjevně není žádné názorové rozepře ohledně skutkových okolností věci. Je proto možno vycházet ze skutečnosti (viz shora popsaná rekapitulace), že stěžovatel nabyl předmětné vozidlo dne 29. 5. 1995, dne 27. 5. 1998 ho prodal a lze mít rovněž za prokázáno, že ve zdaňovacím období roku 2001 toto vozidlo neužíval nikdo, neboť bylo technicky nezpůsobilé. Nejvyšší správní soud se proto v dalším zaměřil výhradně na namítanou nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu. O nezákonnost by se přitom jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné ustanovení (příp. by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších) anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.). Z obsahu kasační stížnosti je přitom patrno, že stěžovatel namítá v pořadí druhou uvedenou možnost, tzn. nesprávnost aplikace citovaných zákonných ustanovení. Podstata stížnostní argumentace totiž spočívá v tom, že finanční úřady a následně krajský soud chybně aplikovaly citovaná ustanovení zákona č. 16/1993 Sb., když nikterak nezohlednily skutečnost, že předmětné vozidlo ve zdaňovacím období roku 2001 již nebylo ve vlastnictví stěžovatele a že jím nebyly užívány pozemní komunikace. K tomu Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční svojí povahou upravuje daň, kterou je nutno typově vymezit jako daň přímou a majetkovou. Argumentace stěžovatele by totiž byla relevantní pouze tehdy, jestliže by se ve skutečnosti jednalo o daň zcela jiného typu, která by byla založena na užívání určitých veřejných statků (zde: pozemní komunikace) a nikoliv na vlastnictví (dispozici) k určité věci. Jinou otázkou je, že pokud by předmětná daň byla založena na užívání pozemních komunikací, jednalo by se z povahy věci spíše o poplatek než daň, jelikož právě poplatky jsou svojí podstatou založeny na principu určité přímé reciprocity plnění a právě tímto svým znakem se nejvýrazněji odlišují od daní. Pro závěry o zařazení předmětné daně do skupiny přímých a majetkových daní svědčí hned několik argumentačních pozic. Předně samotné gramatické znění zákona č. 16/1993 (o něž se především opíraly finanční úřady i krajský soud v odůvodnění vydaných rozhodnutí) je založeno na zásadě, že předmětem daně jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla registrovaná a provozovaná v ČR, používaná k podnikání [§ 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb.]. Daňovým poplatníkem je fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu [§ 4 odst. 1 písm. a) cit. zákona]. Konstrukce sazby daně je založena na odstupňování u jednotlivých vozidel podle jejich technických parametrů (§ 6 cit. zákona). Z uvedeného tedy přesvědčivě vyplývá, že silniční daň je skutečně konstruována jako daň majetková, kdy pro stanovení její výše není rozhodující faktické využívání pozemních komunikací. Tento názor ostatně koresponduje i s doktrínou finančního práva (viz např. L. Grúň, Finanční právo a jeho instituty, Linde, 2004, str. 131; M. Bakeš a kol., Finanční právo, 3. vyd., str. 307 a násl.). Není bez významu rovněž připomenout, že tato daň se stala součástí našeho právního řádu teprve od roku 1993, nicméně měla v minulosti svého předchůdce v podobě daně z motorových vozidel. Smyslem této daně v obou zmíněných případech přitom je to, aby držitelé vozidel přispěli na financování sítě pozemních komunikací, přičemž výše tohoto příspěvku je odstupňována podle vlivu jednotliv