2 Afs 114/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 114/2005- 65 - text č. j. 2 Afs 114/2005 - 65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. S., advokátem se sídlem Hálkova 24, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem nám. 14. října, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, č. j. 10 Ca 1/2004 - 34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e za m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2003, č. j. 533/35 427/ 2003. Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že městský soud při svém rozhodování nesprávně posoudil několik zásadních právních otázek. Zároveň pak při přezkoumávání zákonnosti žalobou napadených rozhodnutí zcela pominul zásadní vady předcházejícího řízení. Stěžovatel svojí stížností napadá rozsudek městského soudu v rozsahu celého výroku z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele je předmětem sporu, a tím i předmětem posuzování právní otázky městským soudem otázka, zda se stěžovateli jako daňovému subjektu podařilo prokázat, že výdaje za nákup automobilů a náhradních dílů byly v rozhodném daňovém období vynaloženy a zda se správce daně ve fázi dokazování neodchýlil od zákonné úpravy. Městský soud v rámci soudního přezkumu posuzoval zákonnost rozhodnutí žalovaného, který napadeným rozhodnutím zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále jen „finanční ředitelství“). Stěžovatel v obou řízeních namítal nezákonnost postupu finančního ředitelství spočívající v tom, že řízení bylo ukončeno předčasně, když nebyly provedeny včas relevantně navržené a zdůvodněné výslechy svědků pana B. a B. 1 st. a nebyl tedy řádně zjištěn skutkový stav. Stěžovatel konstatuje, že po celou dobu přezkumného řízení uváděl opakovaně a důsledně argumenty o tom, proč jsou v daném případě výslechy uvedených osob nezbytné a k prokázání jakých skutečností jsou v řízení navrhovány. V řízení, které trvá již 10 let, mu oba zúčastněné orgány státní správy (a následně i soud) zarytě upírají právo na to, aby byl v rámci spravedlivého procesu zjištěn skutkový stav tak, jak to požaduje ust. § 31 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „d. ř.“), pro jehož porušení byl vlastní přezkum povolen. Stěžovatel dále uvádí, že v rámci výslechu pana B. 1 ml. vyšlo najevo, že mechanismus placení za dovezené automobily a náhradní díly byl prováděn tak, jak stěžovatel tvrdil. Stěžovatel namítá, že nesouhlasí, jak se správce daně a následně i soud vyrovnali s návrhem na provedení výslechu klíčové osoby pana B., který se v řízení opakovaně vyjadřoval ke zcela zásadním otázkám a který byl příjemcem veškerých plateb stěžovatele za zboží, když spekulují o tom, co by asi tento svědek vypověděl a jak by jeho výpověď zhodnotili. Přitom měla být objasněna otázka, proč a pro jakou částku dluhu bylo podáno trestní oznámení, které zapříčinilo vznik pochybností správce daně o vynaložení výdajů stěžovatelem. Právě jen výslechem pana B. lze ověřit tvrzení stěžovatele o tom, v jaké výši existoval dluh, který byl uhrazen v jiném období, a tím ukončit řádné dokazování o tomto daňovém případě a stanovit v souladu se zákonem daň za předmětné daňové období. Stěžovatel dále konstatuje, že skutkový stav měl správce daně zjistit i provedením současně navrhovaného výslechu svědka pana B. 1 staršího. S tímto důkazním návrhem se ani správce daně ani městský soud nikterak nevypořádali, a to přesto, že právě tato osoba prakticky prováděla platby za zboží a přijetí těchto plateb si nechávala potvrzovat. Správce daně akceptoval spekulaci o nevěrohodnosti v řízení předložených listin, aniž by se pokusil tuto spekulaci ověřit výslechem navrženého svědka. Městský soud pak tuto nezákonnost v postupu správce daně zcela pominul. Podle stěžovatele tak městský soud přešel evidentní skutečnost, že v řízení nebylo provedeno řádné dokazování tak, jak bylo finanční ředitelství (provádějící přezkumné řízení) zavázáno provést, a rozhodnutí žalovaného jako nezákonné nezrušil. Městský soud tak nesprávně posoudil právní otázku zákonnosti postupu žalovaného při odmítnutí (resp. ztotožnění se s odmítnutím) provedení řádně a včas navržených výslechů svědků. Soud dále nesprávně posoudil právní otázku spočívající v tom, zda stěžovatel v řízení prokázal vynaložení finančních prostředků na nákup předmětného zboží v rámci svého podnikání. S ohledem na tyto námitky stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry městského soudu a má za to, že věc správně posoudil po stránce skutkové i právní. Žalovaný dále konstatoval, že souhlasí s názorem soudu, že pokud nevyplývají vynaložené výdaje, které by bylo možné odečíst od dosažených příjmů pro stanovení základu daně, především z průkazného účetnictví, jde tato skutečnost k tíži daňového subjektu. Správce daně pak nemůže v tomto případě suplovat důkazní povinnost stěžovatele, což účastník neučinil a neměl toto ani v úmyslu. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a uložení povinnosti stěžovateli uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť stěžovatel jednak namítá, že se mu podařilo prokázat, že výdaje za nákup automobilů a náhradních dílů byly v rozhodném daňovém období vynaloženy, přičemž soud dospěl nesprávně k závěru opačnému [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jednak namítá, že městský soud nezohlednil skutečnost, že v řízení nebylo provedeno řádné dokazování, jak bylo finanční ředitelství (provádějící přezkumné řízení) zavázáno provést, a rozhodnutí žalovaného jako nezákonné nezrušil [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Dodatečným platebním výměrem ze dne 5. 12. 1994, č. 366, č. j. 6001/6149/32/94, stanovil Finanční úřad v Plzni stěžovateli daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992 podle § 11 d. .ř. ve výši 303 240 Kč (po odkladu placení daně dle § 28 odst. 7 téhož zákona ve výši 181 944 Kč). Finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 8. 1. 1996, č. j. 4068/32/95 zamítlo odvolání stěžovatele proti výše uvedenému platebnímu výměru z důvodu neprůkaznosti předložených dokladů, a to především zprostředkovatelské smlouvy ze dne 5. 2. 1991 a komisionářské smlouvy ze dne 1. 1. 1991, a kvůli rozporům v předkládaných dokladech včetně prohlášení p. C. B. ze dne 23. 11. 1995 a 1. 11. 1993, s přihlédnutím k tomu, že způsob prováděných úhrad zcela odporoval devizovému zákonu. Výdaje účtované stěžovatelem tak tedy, dle tohoto rozhodnutí, nebylo možné považovat za prokázané. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl správní žalobou, Krajský soud v Plzni však řízení zastavil usnesením ze dne 19. 11. 1997 ve věci sp. zn. 30 Ca 133/96 pro neodstranění vad žaloby včas. Dne 17. 12. 1998 žalovaný rozhodnutím č. j. 391/40 465/98 povolil přezkum výše uvedeného rozhodnutí finančního ředitelství. Poukázal na fakt, že při stanovení základu daně podle § 5 odst. 3 zákona č. 389/1990 Sb. se přihlíží jen k těm příjmům a výdajům, které byly uskutečněny v kalendářním roce, za který se daň vyměřuje. Dále uvedl, že je důvodné se domnívat, že ke stanovení daně došlo v nesprávné výši, pokud by provedení svědecké výpovědi p. P. B. 1, navrhované stěžovatelem, potvrdilo, že výdaje na nákup automobilů byly stěžovatelem v příslušných letech (tj. 1991 a 1992) skutečně vynaloženy. V žádosti žalovaného z téhož dne, v níž žádá finanční ředitelství o přezkoumání předmětného rozhodnutí, uvádí, že je nutné prošetřit otázku, zda mezi stěžovatelem a panem B. 1 byla uzavřena příkazní smlouva k zajištění úhrad nakoupených aut v hotovosti. Dále žalovaný konstatoval, že pokud svědek nepředloží důkazy, ze kterých by jasně vyplynuly jednotlivé platby za příslušné roky, nebude nutné dodatečné platební výměry měnit. Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2002 finanční ředitelství potvrdilo své původní rozhodnutí ze dne 8. 1. 1996. Svoje rozhodnutí odůvodnilo především tím,