2 Afs 196/2004 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 196/2004- 126 - text č. j. 2 Afs 196/2004 - 131 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: V. t. o., s. r. o., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká hradební 61, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 59 Ca 28/2002, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým soud zamítl žaloby proti blíže specifikovaným 23 rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „žalovaný“). Těmito rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutím vydaným Finančním úřadem v Jablonci nad Nisou ve věci vyměření spotřební daně za různá zdaňovací období v letech 1999 - 2000. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že finanční úřady v projednávané věci nepostupovaly nestranně a objektivně. Porušily rovněž ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“), když místní šetření prováděl správce daně bez vědomí stěžovatele a nebyl respektován ani čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tato pochybení sice krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, nicméně přesto vadná správní rozhodnutí nezrušil. Závěr o faktické výrobě tepla krajský soud dovodil z uzavřených písemných smluv o nájmu souboru zařízení pro výrobu tepelné energie a dodání této energie. K tomu stěžovatel uvádí, že výroba tepla se dá definovat pouze na základě technických norem a za tím účelem předložil znalecký posudek ing. K., který však soud „zcela ignoroval“, přestože z tohoto důkazu je patrno, že stěžovatel vyráběl teplo. Soud naopak na základě zmíněných nájemních smluv konstatoval, že skutečnými výrobci tepla byli obchodní partneři stěžovatele, čímž se ale dostal do vnitřního rozporu, jelikož předmětné smlouvy nemohou současně prokazovat, že výrobci tepla byli obchodní partneři stěžovatele a zároveň že tyto smlouvy neprokazují dodávku tepla ze strany stěžovatele. Závěry soudu nejsou podpořeny provedenými důkazy, když výslechy obchodních partnerů při místních šetřeních sice soud označil za nezákonné, nicméně prohlášení některých obchodních partnerů, že skutečným výrobcem tepla byl stěžovatel, nevzal v potaz. Soud tak svoje úvahy opíral toliko o předmětné smlouvy a závěr, že pronajímatel reguluje výrobu tepla a tím i teplo vyrábí, není podložen provedenými důkazy a není v souladu s ustanovením § 5 vyhlášky č. 186/1991 Sb., o hospodaření s teplem. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem soudu, že stěžovatel v rozporu s daným obchodním vztahem neupravil způsob měření tepla a teplé užitkové vody, jelikož tento závěr neodpovídá ustanovení § 7 odst. 11 vyhlášky č. 186/1991 Sb. K otázce placení nákladů za činnost pronajímatelů soud opomenul aplikovat ustanovení § 30 odst. 7 zákona č. 222/1994 Sb., které umožňuje dohodu mezi dodavatelem a odběratelem tepla a je zde přímo zachyceno, že odběratel je povinen se na účelně vynaložených nákladech dodavatele tepla podílet. Stěžovatel tvrdí, že soudu prokázal uzavření pracovně právních vztahů se svými partnery, z čehož logicky vyplývá, že svými zaměstnanci organizuje a zajišťuje výrobu tepla. Není proto pravdou, že stěžovatel opravdovou výrobu tepla neprováděl. Pochybení soudu spatřuje stěžovatel dále v tom, že nesprávně vyložil ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu, neboť podle něj správce daně prokazuje existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky nebo fikce, přičemž o právě takovou situaci se zde jedná, když správce daně tvrdí a prokazuje právní domněnku o zastřeném právním úkonu (§ 2 odst. 7 daňového řádu). V tomto směru je proto napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Pochybení se měl soud dopustit rovněž tím, že nevyžádal blíže specifikovaný dopis mezi Ministerstvem financí a Ministerstvem průmyslu a obchodu ohledně vracení spotřební daně. Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především uvádí, že podle uzavřených smluv stěžovatel přenesl faktickou činnost směřující k výrobě tepla na pověřenou osobu, čímž je doloženo, že tuto činnost sám nevykonával. Naopak pouze stěžovatel dodával topný olej kotelnám. Pokud v předmětných smlouvách chybí ujednání o způsobu měření tepla, jedná se o porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 30 odst. 3 písm. c) zákona č. 222/1994 Sb. a tato skutečnost vypovídá o tom, že tyto smlouvy nebyly smlouvami o dodávce tepla. K faktické výrobě tepla žalovaný uvedl, že majitelé předmětných kotelen svorně vypověděli, že jim stěžovatel dodával topný olej a nikoliv teplo. Stěžovatel tak splnil podmínku zakotvenou v ustanovení § 12c odst. 1 zákona o spotřební dani, tzn. nákup lehkých topných olejů (LTO). V důkazním řízení bylo nicméně prokázáno, že tento olej spotřebovávali k výrobě tepla sami pronajímatelé, tzn. stěžovatel nesplnil druhou zákonnou podmínku pro vrácení daně z protopeného LTO. Žalovaný dále tvrdí, že provoz kotelen skutečně zajišťovali sami pronajímatelé, kteří proto nesli i všechny náklady spojené s výrobou tepla, a nebyl tak dán důvod, aby tyto náklady do své cenové kalkulace zahrnul stěžovatel. Žalovaný nesouhlasí rovněž s názorem, že v rozporu s ustanovením § 15 daňového řádu vstupoval do jeho provozoven, jelikož v rámci odvolacího řízení bylo správci daně uloženo provést výslech všech majitelů kotelen, kteří se stěžovatelem uzavřeli smlouvu. Skutečnost, že se stěžovatel smluvně zavázal provádět kontrolu činnosti kotle a složení spalin, sama o sobě neprokazuje, že stěžovatel užil topné oleje pro výrobu tepla ve smyslu ustanovení § 12c odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních. K obsahu uzavřených smluv žalovaný uvádí, že právě s ohledem na jejich obsah byl zpochybněn úmysl jednajících stran, neboť je těžko uznat jako projev vůle jednání jedné smluvní strany (pronajímatele), která pronajme předmětné zařízení, nicméně zároveň se smluvně zaváže k povinnostem souvisejícím s obsluhou tohoto zařízení. Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu správních spisů je patrno, že se stěžovatel domáhal uplatnění nároku na vrácení spotřební daně za různá období a tento nárok prokazoval předložením faktur za dodání topného oleje od dodavatele Č. o., k. s. pro stěžovatele jakožto odběratele. Tento nárok mu však správcem daně přiznán nebyl a odvolání proti těmto rozhodnutím zamítl žalovaný. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítaným stížnostním důvodem, zakotveným v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tzn. nepřezkoumatelností napadeného rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, za což stěžovatel označuje jeho nedostatečné odůvodnění a „ignorování důkazů provedených a navržených“ stěžovatelem. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud shledal tento stížnostní důvod opodstatněným, nezbylo by mu než napadený rozsudek zrušit, aniž by mohl meritorně přezkoumat důvody ostatní, jelikož již z povahy věci je zřejmé, že u nepřezkoumatelného rozhodnutí není možno posuzovat zákonnost v něm obsažených právních úvah, příp. vady správního řízení, když napadené rozhodnutí není tohoto přezkumu vůbec způsobilé. Zároveň však je nutno uvést, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí nelze zaměňovat s nespokojeností s výsledkem soudního řízení. Nejvyšší správní soud proto musel odmítnout jako nepřípadnou tu část argumentace stěžovatele, která považuje odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu za nedostatečné a pouze zpochybňuje unesení důkazního břemene žalovaným, neboť se svojí podstatou jedná právě o nesouhlas vyvozenými právními závěry. Tento nesouhlas přitom samozřejmě nepožívá soudní ochrany. Nejvyšší správní soud se proto zaměřil toliko na otázku tvrzeného ignorování navržených důkazů. V tomto směru stěžovatel tvrdí, že soud nikterak nevyhodnotil znalecký posudek ing. K. a že neprovedl důkaz dopisem mezi Ministerstvem financí a Ministerstvem průmyslu a obchodu o problematice vracení spotřební daně. K tomu ze soudního spisu plyne, že stěžovatel v podané žalobě skutečně argumentoval odpovědí