4 As 40/2005 — Nejvyšší správní soud

4 As 40/2005- 91 - text č. j. 4 As 40/2005 - 96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: K. V., zast. JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem, se sídlem Plzeň, Husova 17, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2005, č. j. 30 Ca 306/2001 - 54, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2005,č. j. 30 Ca 306/2001 - 54, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Přezkoumávaným rozhodnutím ze dne 15. 8. 2001, č. j. RR/327/01 rozhodl Okresní úřad Plzeň-jih (právní předchůdce žalovaného) tak, že se odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Stod ze dne 17. 7. 2001, č. j. výst/997/01/Vl zamítá a rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu se potvrzuje. Rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu byla žalobci podle § 106 odst. 3 písm. a) stavebního zákona uložena pokuta ve výši 750 000 Kč za správní delikt, kterého se žalobce dopustil tím, že „provádí stavbu skladové haly na pozemku parc. č. 589/2 a 584/2 v k. ú. M. bez stavebního povolení.“ Rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího správního orgánu bylo napadeno žalobou v plném rozsahu. Žalobce (dále též „stěžovatel“) se domáhal zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že v posuzovaném případě se nejedná o stavbu skladových hal ve smyslu stavebního zákona, ale jedná se o skladování hmotného majetku. Žalobce dále tvrdil, že správními orgány obou stupňů bylo nesprávně hodnoceno jeho postavení ve věci, což ve svém důsledku, pokud se vůbec dopustil správního deliktu, který je mu kladen za vinu, se odráží v tom, že byl postihován podle § 106 a nikoliv podle § 105 stavebního zákona, který by byl zřejmě správně na místě. Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná a zamítl ji. Současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku soud uvedl, že předmětem řízení před správním orgánem bylo projednání správního deliktu podle § 106 odst. 3 písm. a) stavebního zákona, u kterého právní úprava postihu za deliktní jednání nerozlišuje, zda správní delikt spáchá osoba právnická či podnikající osoba fyzická a podmínky vzniku této objektivní odpovědnosti za správní delikt pro oba subjekty upravuje shodně. Pro posouzení, zda fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů se dopustila přestupku a je odpovědna za toto jednání za podmínek vymezených v § 105 stavebního zákona, či zda tato fyzická osoba se dopustila deliktního jednání při splnění podmínek uvedených v § 106 stavebního zákona, je rozhodující charakter činnosti, kterou tato fyzická osoba koná a která nese znaky protiprávního jednání. Fyzickou osobu podnikající podle zvláštních předpisů lze postihnout za správní delikt za podmínek uvedených v § 106 stavebního zákona jen tehdy, pokud prokázané protiprávní jednání tohoto subjektu souvisí s předmětem podnikatelské činnosti této fyzické osoby. V přezkoumávaném případě dospěl krajský soud k závěru, že již v řízení před správním orgánem I. stupně bylo prokázáno, že žalobce minimálně od 15. 2. 2001 na vlastních pozemcích parc. č. 589/2 a 584/2 v k. ú. M. vyvíjel činnost, kterou příslušný stavební úřad vyhodnotil jako provádění stavby skladové haly. S námitkou žalobce, že tato činnost není prováděním vlastní stavby, ale je formou uskladnění zakoupeného materiálu se vypořádal již prvoinstanční správní orgán, který tuto činnost vyhodnotil jako provádění stavby s odkazem na vysvětlení pojmu stavba v § 139b odst. 1 stavebního zákona. Se stejnou námitkou, která byla uvedena žalobcem v jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně se vypořádal i původní odvolací orgán, který se ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právními závěry, které byly správním orgánem I. stupně dovozeny. V průběhu řízení před správním orgánem I. stupně v protokolu o ústním jednání vedeném ve věci šetření správního deliktu dne 13. 6. 2000 žalobce prostřednictvím svého zástupce uznával, že v inkriminovaném období při provádění činnosti žalobce nebylo vydáno stavební povolení na stavbu skladových hal na pozemcích žalobce. K žalobní výtce týkající se posouzení právního postavení žalobce, tj. že měl být postihován jako fyzická osoba za přestupek podle § 105 a nikoliv za správní delikt jako fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů za podmínek uvedených v § 106 stavebního zákona, krajský soud uvedl, že právní závěr, ke kterému žalovaný dospěl, je plně v logickém souladu s podklady pro rozhodnutí, které v řízení o správním deliktu byly shromážděny. Žalovaný tedy dospěl k logickému závěru, že prováděná stavba skladových hal pro skladování stavebního materiálu a stavební mechanizace souvisí s předmětem podnikání žalobce, kterým je provádění staveb, včetně jejich změn, udržovacích prací na nich a jejich odstraňování, vodoinstalatérství a topenářství, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Krajský soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že správní soud přezkoumává rozhodnutí žalovaného správního orgánu pouze v mezích žalobních bodů, nezabýval se jinými aspekty zákonnosti napadeného rozhodnutí, jako například výší uložené pokuty žalobci za správní delikt, jejíž dolní a horní hranice byla stanovena v § 106 odst. 3 písm. a) stavebního zákona, ve znění platném v době rozhodování žalovaného správního orgánu. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce včas kasační stížnost, v níž dovolává důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítá, že na něj mělo být pohlíženo jako na fyzickou osobu a nikoli jako představitele právnické osoby nebo fyzické osoby podnikající na základě zvláštního oprávnění. Tato otázka je pak zásadní pro posuzování výše správní sankce ve smyslu ustanovení § 105, resp. 106 stavebního zákona. Ze všech dokladů, které podával na stavebním úřadě jednoznačně vyplývá, že je podává jako fyzická osoba (nikoliv podnikatel), když také své osobní údaje označoval s připojením svého rodného čísla a nikoliv identifikačního čísla. Dále konstatuje, že předmětné haly nebylo z konstrukčních důvodů možné skladovat na volné ploše kvůli nebezpečí poškození nebo zničení jednotlivých segmentů hal nebo nebezpečí zranění osob. Z tohoto důvodu neměl jinou možnost, než segmenty hal zkompletovat. I přes tuto skutečnost má stěžovatel za to, že se nejedná o stavbu ve smyslu stavebního zákona, ale způsob skladování hmotného majetku. Krajskému soudu v Plzni stěžovatel dále vytýká, že jeho rozsudek se opíral o tvrzení, že ve věci nebylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby a tedy ani stavební povolení. V tomto bodě však vzniká paradoxní situace, která podle stěžovatele hraničí se zmatečností výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni, když ohledně předmětné stavby byla jako první podávána žaloba dne 20. 9. 2001, která byla Krajským soudem v Plzni vedena pod sp. zn. 30 Ca 268/2001, která, jak i z číselného pořadí vyplývá, předcházela žalobu, které se týká tato kasační stížnost. Předmětem této v pořadí prvé žaloby, byl návrh na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-jih č. j. RR/254/01 ze dne 18. 7. 2001 a současně i rozhodnutí Městského úřadu Stod č. j. výst./537/01/Vl ze dne 28. 5. 2001, kterým bylo zastaveno řízení o vydání územního rozhodnutí ohledně umístění předmětných skladových hal. Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 30 Ca 268/2001 ze dne 31. 1. 2005 napadené rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-jih zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Takto vzniklá situace je značně zmatečná a zavádějící, neboť stěžovatel má za to, že v případě zachování posloupnosti žalobních návrhů při jejich vyřizování, když navíc věc vyřizoval stejný senát, muselo by rovněž v rozsudku, který je napaden touto kasační stížností, být rozhodnuto, že rozhodnutí správního orgánu se ruší a věc se vrací k novému projednání. Je zcela paradoxní, že jeden rozsudek vyhovuje návrhu stěžovatele a ve druhém rozsudku se rozhodnutí soudu opírá kromě jiného o argumentaci, která je jeho rozhodnutím sama vyvrácena. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 30 Ca 306/2001 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem Krajského soudu v Plzni. K námitce stěžovatele, že zkompletování hal není stavbou podle stavebního zákona konstatuje, že se s ní vypořádal stavební úřad již v řízení o správním deliktu, kdy předmětnou činnost vyhodnotil jako provádění stavby skladové haly s odkazem na vysvětlení pojmu stavba v § 139b odst. 1 stavebního zákona, výraz stavba v sobě zahrnuje jak označení hotového díla, tak proces stavění jako probíhající činnost