6 Ads 33/2005 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 33/2005- 52 - text č. j. 6 Ads 33/2005 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Mgr. Z. D., zastoupen JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 22/2004 - 36 ze dne 30. 12. 2004, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, č. j. 12 Ca 22/2004 - 36, s e ve výroku I. a III. z r u š u j e a věc s e v tomto rozsahu v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále převážně jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 22/2004 - 36 ze dne 30. 12. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky č. j. 1681/03 a 1682/03 ze dne 9. 7. 2003. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelovo odvolání proti platebním výměrům Okresní pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky hlavního města Prahy č. 4240213704 a č. 2140213703 ze dne 21. 11. 2002, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejném zdravotním pojištění a penále za období od 16. 2. 1999 do 21. 10. 2002. Stěžovatel považuje za nesprávný právní závěr Městského soudu v Praze v otázce povahy prejudiciální otázky, kterou mělo být trvání či netrvání pracovního poměru stěžovatele k jeho zaměstnavateli (stěžovatel byl duchovním C. č. h.), a napadá skutečnost, že se soud ve svém rozhodnutí ztotožnil s právním hodnocením žalované. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že správní úřad je vázán rozhodnutím o prejudiciální otázce tehdy, pokud o ní již rozhodl příslušný orgán. Přitom Městský soud v Praze dovodil, že žádné takové rozhodnutí prozatím vydáno nebylo, a je tudíž třeba vzít prozatím za prokázané, že byl se stěžovatelem rozvázán poměr duchovního ke dni 23. 6. 1993, jak bylo zjištěno žalovanou. Platební výměry vydané žalovanou jsou proto podle Městského soudu v Praze vydány na základě správně zjištěných skutečností a v souladu se zákonem. S tímto právním závěrem Městského soudu v Praze stěžovatel nesouhlasí. Svůj nesouhlas žalobce v kasační stížnosti odůvodňuje tím, že Městský soud v Praze nevzal v úvahu usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, č. j. 20 Cdo 1487/2003, jímž zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2003, č. j. 58 Cdo 403/2002 - 25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2002, č. j. 4 C 253/2001 - 14. Žalovaná se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřila. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil zejména následující skutečnosti: dne 21. 11. 2002 Okresní pojišťovna Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky hlavního města Prahy (dále jen „Okresní pojišťovna VZP“) vydala platební výměry č. 4240213704 a 2140213703, kterými byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, dlužné pojistné a penále, a to na základě vyúčtování plateb pojistného za období 16. 2. 1999 – 21. 10. 2002, kterým bylo zjištěno, že stěžovatel jako osoba bez zdanitelných příjmů nehradil v tomto období v zákonem stanoveném termínu pojistné na zdravotní pojištění. Stěžovatel ovšem v rámci správního řízení před vydáním platebních výměrů ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2002 uvedl, že je od roku 1993 ve službách C. č. h. a jeho služební poměr duchovního dosud nezanikl. Nebyl podle jeho názoru rozvázán ani dohodou stran, ani jednostranným právním úkonem. Vyzval rovněž Okresní pojišťovnu VZP, aby předložila doklad, na základě kterého dospěla k závěru, že služební poměr stěžovatele k církvi zanikl, a zdůvodnila, proč je veden jako osoba bez zdanitelných příjmů. Na podporu svého tvrzení rovněž stěžovatel uvedl, že není ani v evidenci uchazečů o zaměstnání, a doložil potvrzení úřadu práce, že nemůže být zařazen do evidence, jelikož jeho pracovněprávní vztah stále trvá. Okresní pojišťovna VZP námitky stěžovatele neshledala důvodnými a platební výměry vydala. Stěžovatel proti platebním výměrům Okresní pojišťovny VZP podal odvolání, ve kterém uvedl, že C. č. h. sice oznámila žalované ukončení služebního poměru stěžovatele ke dni 23. 6. 1993, nicméně poukázal na to, že již v roce 1997 Okresní pojišťovnu VZP upozornil na neplatný postup plzeňské diecéze C. č. h. s tím, že diecéze není podle vnitřních předpisů církve oprávněna rozvázat služební poměr s duchovním. Učinit tak může pouze Ústřední rada C. č. h.. Postup plzeňské diecéze měl tak mít podle stěžovatele ten následek, že služební poměr neskončil. Neoprávněnost postupu církve ve věci rozvázání služebního poměru dokládal žalobce pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 14 C 154/95-92, ze dne 26. 2. 1999, který k odvolání připojil. Tímto rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 přiznal stěžovateli proti C. č. h. náhradu škody spočívající v ušlé mzdě za období od 20. 7. 1993 do 30. 4. 1995. Stěžovatel se přitom v řízení předcházejícím rozsudku domáhal společně se svou manželkou (rovněž duchovní C. č. h.) vedle náhrady mzdy i určení, že rozvázání služebního poměru duchovního bylo neplatné. Obvodní soud pro Prahu 6 však řízení v části týkající se určení neplatnosti rozvázání služebního poměru duchovního zastavil s odůvodněním, že by tím nepřípustně zasáhl do vnitřní autonomie církve garantované v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 za součást ústavního pořádku České republiky (vyhlášeno pod č. 2/1993 Sb.). Předmětem řízení tak zůstala pouze případná náhrada mzdy jako majetkový nárok, k jehož rozhodnutí se soud označil za příslušný. Stěžovatel svou žalobu opíral o tvrzení, že byl spolu s manželkou ze služby v církvi propuštěn v rozporu s vnitřními předpisy církve. V důsledku toho dovozoval, že jeho služební vztah k církvi nezanikl, a následnými událostmi jim tak vznikla škoda. Obvodní soud pro Prahu 6 se v řízení nejdříve vypořádal s otázkou použitelného práva, tj. s otázkou, zda k posouzení toho, jestli došlo k porušení právní povinnosti, v důsledku kterého mohla vzniknout stěžovateli škoda, bude použitelný občanský zákoník nebo zákoník práce. Jmenovaný soud přitom shledal, že služební poměr duchovního k církvi se řídí v souladu s výše nastíněným principem vnitřní autonomie církví a náboženských společností podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v případě C. č. h. Řádem duchovenské služby (vnitřní předpis církve), který je, podle názoru soudu, oprávněn stanovit, zda se na otázky jím upravované subsidiárně vztáhnou ustanovení zákoníku práce. Pokud vnitřní předpis církve subsidiární použití předpisů pracovního práva výslovně nepřikazuje, nelze k němu podle soudu přistoupit. Vzhledem k tomu, že Řád duchovenské služby takový odkaz neobsahoval, pokud jde o otázky vzniku, změny či zániku služebního poměru duchovního, a už vůbec neodkazoval na subsidiární použití zákoníku práce ve věci případných nároků z neplatného ukončení služebního poměru, Obvodní soud pro Prahu 6 dospěl k závěru, že na otázku odpovědnosti za škodu způsobenou případným protiprávním jednáním církve je třeba aplikovat ustanovení občanského práva hmotného. I když odmítl jako nepříslušný rozhodnout ve věci neplatnosti zrušení služebního poměru stěžovatele k církvi (a odkázal přitom i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96, ze dne 26. 3. 1997), konstatoval, že se otázkou protiprávnosti postupu církve musí zabývat jako otázkou prejudiciální, neboť na jejím posouzení závisí posouzení otázky případné odpovědnosti za škodu. Soud vzal přitom za prokázané, že služební poměr se stěžovatelem a jeho manželkou rozvázala Diecézní rada C. č. h. v P.. Podle Organizačního řádu Církve československé husitské však služební poměr duchovního může rozvázat propuštěním ze služeb toliko Ústřední rada C. č. h., a to buď na základě návrhu příslušné diecézní rady (vždy však po slyšení duchovního), nebo na základě rozhodnutí kárného výboru. V případě stěžovatele tak nebyl dodržen postup stanovený vnitřními předpisy církve, služební poměr ukončil k tomu nepříslušný orgán. Soud pak z toho vyvodil neplatnost takového rozvázání. Na základě tohoto zjištění pak Obvodní soud pro Prahu 6 dospěl ve svém rozsudku č. j. 14 C 154/95-92, ze dne 26. 2. 1999, k závěru, že C. č. h. porušila svou právní povinnost, a ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, tak odpovídá za škodu, kterou tímto porušením způsobila. Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, tedy příslušný orgán žalované, v řízení o odvolání dospěl k následujícím závě