6 Ads 34/2005 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 34/2005- 58 - text č. j. 6 Ads 34//2005 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: Mgr. E. D., zastoupena JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 4/2004 - 34 ze dne 30. 12. 2004, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, č. j. 12 Ca 4/2004 - 34, se ve výroku I. a III. z r u š u j e a věc s e v tomto rozsahu v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále převážně jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Ca 4/2004 - 34 ze dne 30. 12. 2004, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky č. j. 1679/03 a 1680/03 ze dne 9. 7. 2003. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelčino odvolání proti platebním výměrům Okresní pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky hlavního města Prahy č. 4240213029 a č. 2140213028 ze dne 13. 11. 2002, jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejném zdravotním pojištění a penále za období od 16. 2. 1999 do 7. 11. 2002. Stěžovatelka považuje za nesprávný právní závěr Městského soudu v Praze v otázce povahy prejudiciální otázky, kterou mělo být trvání či netrvání pracovního poměru stěžovatelky k jejímu zaměstnavateli (stěžovatelka byla duchovní C. č. h.), a napadá skutečnost, že se soud ve svém rozhodnutí ztotožnil s právním hodnocením žalované. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že správní úřad je vázán rozhodnutím o prejudiciální otázce tehdy, pokud o ní již rozhodl příslušný orgán. Přitom Městský soud v Praze dovodil, že žádné takové rozhodnutí prozatím vydáno nebylo, a je tudíž třeba vzít prozatím za prokázané, že byl se stěžovatelkou rozvázán poměr duchovního ke dni 23. 6. 1993, jak bylo zjištěno žalovanou. Platební výměry vydané žalovanou jsou proto podle Městského soudu v Praze vydány na základě správně zjištěných skutečností a v souladu se zákonem. S tímto právním závěrem Městského soudu v Praze stěžovatelka nesouhlasí. Svůj nesouhlas stěžovatelka v kasační stížnosti odůvodňuje tím, že Městský soud v Praze nevzal v úvahu usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, č. j. 20 Cdo 1487/2003, jímž zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2003, č. j. 58 Cdo 403/2002 - 25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2002, č. j. 4 C 253/2001 - 14. Žalovaná se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřila. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil zejména následující skutečnosti: dne 13. 11. 2002 Okresní pojišťovna Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky hlavního města Prahy (dále jen „Okresní pojišťovna VZP“) vydala platební výměry č. 4240213029 a 2140213028, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, dlužné pojistné a penále, a to na základě vyúčtování plateb pojistného za období od 16. 2. 1999 do 7. 11. 2002, kterým bylo zjištěno, že stěžovatelka jako osoba bez zdanitelných příjmů nehradila v tomto období v zákonem stanoveném termínu pojistné na zdravotní pojištění. Stěžovatelka ovšem v rámci správního řízení před vydáním platebních výměrů ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2002 uvedla, že je od roku 1993 ve službách C. č. h. a její služební poměr duchovní dosud nezanikl. Nebyl podle jejího názoru rozvázán ani dohodou stran, ani jednostranným právním úkonem. Vyzvala rovněž Okresní pojišťovnu VZP, aby předložila doklad, na základě kterého dospěla k závěru, že služební poměr stěžovatelky k církvi zanikl, a zdůvodnila, proč je vedena jako osoba bez zdanitelných příjmů. Na podporu svého tvrzení rovněž stěžovatelka uvedla, že není ani v evidenci uchazečů o zaměstnání, a doložila potvrzení úřadu práce, že nemůže být zařazena do evidence, jelikož její pracovněprávní vztah stále trvá. Okresní pojišťovna VZP námitky stěžovatelky neshledala důvodnými a platební výměry vydala. Stěžovatelka proti platebním výměrům Okresní pojišťovny VZP podala odvolání, ve kterém uvedla, že C. č. h. sice oznámila žalované ukončení služebního poměru stěžovatelky ke dni 23. 6. 1993, nicméně poukázala na to, že již v roce 1997 Okresní pojišťovnu VZP upozornila na neplatný postup plzeňské diecéze C. č. h. s tím, že diecéze není podle vnitřních předpisů církve oprávněna rozvázat služební poměr s duchovním. Učinit tak může pouze Ústřední rada C. č. h.. Postup plzeňské diecéze měl tak mít podle stěžovatelky ten následek, že služební poměr neskončil. Neoprávněnost postupu církve ve věci rozvázání služebního poměru dokládala stěžovatelka pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 14 C 154/95 - 92, ze dne 26. 2. 1999, který k odvolání připojila. Tímto rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 přiznal stěžovatelce proti C. č. h. náhradu škody spočívající v ušlé mzdě za období od 20. 7. 1993 do 30. 4. 1995. Stěžovatelka se přitom v řízení předcházejícím rozsudku domáhala společně se svým manželem (rovněž duchovní C. č. h.) vedle náhrady mzdy i určení, že rozvázání služebního poměru duchovního bylo neplatné. Obvodní soud pro Prahu 6 však řízení v části týkající se určení neplatnosti rozvázání služebního poměru duchovního zastavil s odůvodněním, že by tím nepřípustně zasáhl do vnitřní autonomie církve garantované v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 za součást ústavního pořádku České republiky (vyhlášeno pod č. 2/1993 Sb.). Předmětem řízení tak zůstala pouze případná náhrada mzdy jako majetkový nárok, k jehož rozhodnutí se soud označil za příslušný. Stěžovatelka svou žalobu opírala o tvrzení, že byla spolu s manželem ze služby v církvi propuštěna v rozporu s vnitřními předpisy církve. V důsledku toho dovozovala, že její služební vztah k církvi nezanikl, a následnými událostmi jí tak vznikla škoda. Obvodní soud pro Prahu 6 se v řízení nejdříve vypořádal s otázkou použitelného práva, tj. s otázkou, zda k posouzení toho, jestli došlo k porušení právní povinnosti, v důsledku kterého mohla vzniknout stěžovatelce škoda, bude použitelný občanský zákoník nebo zákoník práce. Jmenovaný soud přitom shledal, že služební poměr duchovního k církvi se řídí v souladu s výše nastíněným principem vnitřní autonomie církví a náboženských společností podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v případě C. č. h. Řádem duchovenské služby (vnitřní předpis církve), který je, podle názoru soudu, oprávněn stanovit, zda se na otázky jím upravované subsidiárně vztáhnou ustanovení zákoníku práce. Pokud vnitřní předpis církve subsidiární použití předpisů pracovního práva výslovně nepřikazuje, nelze k němu podle soudu přistoupit. Vzhledem k tomu, že Řád duchovenské služby takový odkaz neobsahoval, pokud jde o otázky vzniku, změny či zániku služebního poměru duchovního, a už vůbec neodkazoval na subsidiární použití zákoníku práce ve věci případných nároků z neplatného ukončení služebního poměru, Obvodní soud pro Prahu 6 dospěl k závěru, že na otázku odpovědnosti za škodu způsobenou případným protiprávním jednáním církve je třeba aplikovat ustanovení občanského práva hmotného. I když odmítl jako nepříslušný rozhodnout ve věci neplatnosti zrušení služebního poměru stěžovatelky k církvi (a odkázal přitom i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96, ze dne 26. 3. 1997), konstatoval, že se otázkou protiprávnosti postupu církve musí zabývat jako otázkou prejudiciální, neboť na jejím posouzení závisí posouzení otázky případné odpovědnosti za škodu. Soud vzal přitom za prokázané, že služební poměr se stěžovatelkou a jejím manželem rozvázala Diecézní rada C. č. h. v P.. Podle Organizačního řádu C. č. h. však služební poměr duchovního může rozvázat propuštěním ze služeb toliko Ústřední rada C. č. h., a to buď na základě návrhu příslušné diecézní rady (vždy však po slyšení duchovního), nebo na základě rozhodnutí kárného výboru. V případě stěžovatelky tak nebyl dodržen postup stanovený vnitřními předpisy církve, služební poměr ukončil k tomu nepříslušný orgán. Soud pak z toho vyvodil neplatnost takového rozvázání. Na základě tohoto zjištění pak Obvodní soud pro Prahu 6 dospěl ve svém rozsudku č. j. 14 C 154/95 - 92, ze dne 26. 2. 1999, k závěru, že C. č. h. porušila svou právní povinnost, a ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, tak odpovídá za škodu, kterou tímto porušením způsobila. Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, tedy příslušný orgán žalovan