6 Azs 184/2005 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 184/2005- 93 - text  č. j. 6 Azs 184/2005 - 93 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Václava Novotného, JUDr. Marie Součkové, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: V. A., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 92/2003  53 ze dne 14. 1. 2005, o návrhu šestého senátu Nejvyššího správního soudu na posouzení vztahu ustanovení § 24 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a ustanovení § 24 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, t a k t o : I. Ustanovení § 24 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., představovalo speciální úpravu doručování písemností účastníku řízení, jež vylučovala použití § 24 správního řádu (č. 71/1967 Sb.). II. Věc s e v r a c í šestému senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : I. Krajský soud v Plzni rozhodl výše uvedeným rozsudkem o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 17. 5. 2002, č. j. OAM8124/VL20P16-2001. Stěžovatel napadeným rozhodnutím podle ustanovení § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném k datu rozhodování, (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o udělení azylu žalobci. Učinil tak proto, že se podle jeho názoru žalobce nedostavil, ač řádně vyzván, opakovaně k pohovoru ve smyslu ustanovení § 23 odst. 2 zákona o azylu. Žalobci byla podle stěžovatele totiž dvakrát zaslána výzva, aby se k pohovoru dostavil. Na adrese, kterou žalobce stěžovateli sdělil jako adresu pro doručování, ale k doručení do vlastních rukou nedošlo, zásilky byly proto uloženy (29. 3. 2002 a 30. 4. 2002) u držitele poštovní licence, ani tam si je žalobce však nevyzvedl, proto stěžovatel dospěl k závěru, že uplynutím 3 dnů úložní lhůty u držitele poštovní licence došlo k náhradnímu doručení ve smyslu § 24 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu vycházel z názoru, že stěžovatel nebyl oprávněn zastavit řízení ve věci návrhu žalobce na udělení azylu podle ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu, č. j. 6 Azs 184/2005 - 94 neboť nedošlo k naplnění hypotézy tohoto ustanovení, tedy že žalobce, ač stěžovatelem řádně vyzván, se opakovaně nedostavil k pohovoru ve smyslu ustanovení § 23 odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud dospěl ve svém hodnocení k závěru, že stěžovatel nedoručil žalobci řádně předvolání k pohovoru, a skutečnost, že se žalobce k pohovoru nedostavil, mu tak nelze přičítat k tíži. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel krajský soud z toho, že zákon o azylu v ustanovení § 24 ve znění účinném od 1. 2. 2002 do 13. 10. 2005 upravuje doručování v azylovém řízení jako lex specialis, a nelze proto použít právní režim doručování zakotvený ve správním řádu, jak učinil stěžovatel. Ustanovení § 24 zákona o azylu tvoří logicky jednotný celek, který doručování upravuje komplexně. Jeho odstavec první stanoví, že se písemnosti v řízení o udělení azylu doručují do vlastních rukou žadatele o azyl. Stejné ustanovení pak upravuje i náhradní doručení, stanoví-li v odstavci druhém, že se písemnost, kterou se nepodaří uložit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo ve správním orgánem určeném azylovém zařízení, jeli hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Odstavec třetí citovaného ustanovení § 24 zákona o azylu pak upravuje situace, kdy bylo hodnověrně zjištěno, že se žadatel o udělení azylu dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, a místo jeho faktického pobytu není známo. V takovém případě se doručení rovněž provede podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o azylu. Z této povahy ustanovení § 24 zákona o azylu krajský soud vyvozuje, že právní úprava obsažená v § 24 odst. 2 zákona o azylu řeší případy náhradního doručení písemnosti, kdy je místo žadatelova pobytu známo, žadatel se tam zdržuje a „pouze“ se mu nepodařilo písemnost doručit. Veden tímto právním názorem krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel pochybil, konstatoval-li v řízení, z něhož vzešlo jeho napadené rozhodnutí, že se žalobce bez sdělení důvodu dvakrát nedostavil k pohovoru přesto, že mu byla výzva doručena, pokud považoval skutečnost, že mu byla obě předvolání držitelem poštovní licence vrácena s tím, že žalobce nebyl na udané adrese zastižen a po dobu tzv. úložní lhůty si zásilku nevyzvedl, za naplnění fikce doručení ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu. Podle krajského soudu bylo za této situace povinností stěžovatele postupovat ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 zákona o azylu. Teprve při splnění hypotézy této normy by došlo k nastoupení fikce doručení. II. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností, přičemž v ní uplatnil důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), tedy že je rozhodnutí krajského soudu nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Stěžovatel v odůvodnění své kasační stížnosti uvedl, že vytýkaný způsob doručení použil v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 správního řádu, přičemž implicite odmítá závěr krajského soudu o tom, že by použití tohoto ustanovení bylo vyloučeno komplexní speciální úpravou zákona o azylu, neboť odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 30/2003, z něhož podle stěžovatele vyplývá, že k doručení podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o azylu je možné přistoupit pouze tehdy, jsou-li naplněny podmínky odstavce třetího téhož ustanovení (místo pobytu žadatele o azyl není známo a žadatel se prokazatelně nezdržuje v místě, kde byl hlášen k pobytu). Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. č. j. 6 Azs 184/2005 - 95 III. Rozhodující šestý senát Nejvyššího správního soudu při předběžné poradě zjistil, že se hodlá v rozhodné otázce odchýlit od názoru dosud Nejvyšším správním soudem (byť spíše implicite) zastávaného. Rozhodnou otázkou je, zda bylo při doručování písemností žadateli o udělení azylu v době od 1. 2. 2002 do 13. 10. 2005 (tedy v době účinnosti zákona o azylu ve znění zákona č. 2/2002 Sb.) možné subsidiárně použít úpravu doručování obsaženou v ustanovení § 24 správního řádu, nebo zda ustanovení § 24 zákona o azylu ve znění účinném ve výše vymezeném období představovalo komplexní speciální úpravu doručování v azylovém řízení, která subsidiární použití správního řádu zcela vylučuje. Právní názor, že v případě doručování ve vymezené situaci se subsidiárně použije ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, není explicitně obsažen v žádném judikátu Nejvyššího správního soudu, nicméně implicite z něho vychází převažující část dosavadní judikatury. Ve skutkově obdobných případech, jako je věc projednávaná, se konkrétně jedná o rozsudek ze dne 5. 12. 2003, č. j. 4 Azs 30/2003-47, ze dne 6. 4. 2004, č. j. 2 Azs 90/2003-53, ze dne 16. 11. 2004, č. j. 4 Azs 278/2004-58 (www.nssoud.cz). Tato rozhodnutí potvrzují rozhodnutí jak Ministerstva vnitra, tak krajských soudů, která vycházela z toho, že účastníkům řízení o udělení azylu, jejichž pobyt byl znám a kteří se v místě pobytu zdržovali, leč nebyli zastiženi, bylo doručováno náhradním způsobem podle ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, a považují tento způsob doručování za zákonný. IV. Při posouzení předložené sporné právní otázky vycházel rozšířený senát z obecných právně teoretických východisek pro výklad vztahu dvou kolidujících právních norem. V případě úpravy doručování podle správního řádu a úpravy doručování podle zákona o azylu jde o úpravu správního procesu, která je vzájemně rozdílná. Při aplikaci té které normy je tak třeba přistoupit k využití interpretačních právně logických zásad, které případný konflikt norem řeší. Jedním z takových teoretických principů je zásada lex specialis derogat legi generali. K její aplikaci v případě zákona o azylu nutí ostatně sám tento zákon v ustanovení § 9. V době účinnosti úpravy doručování, která je jádrem sporu, toto ustanovení znělo: „V řízení se postupuje podle správního řádu, není-li dále stanoveno jinak.“ Šlo tedy o zjevný poukaz na to, že procesní režim správního řízení podle spr