7 Afs 183/2005 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 183/2005- 70 - text 7 Afs 183/2005 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele V. N. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, za účasti Celního ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni, Ant. Uxy 11, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2005, č. j. 30 Ca 59/2005 - 40, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením krajského soudu byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 26. 4. 2005, č. j. 2130-05/05-1601-21, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Cheb ze dne 6. 10. 2004, č. j. 9607/2/04-0763-22, kterým celní úřad na základě ust. § 134 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o spotřebních daních“), zajistil v rozhodnutí specifikované komodity. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že smyslem žalobou napadeného rozhodnutí bylo do doby vydání rozhodnutí ve věci samé zajistit určité zboží k provedení budoucího konečného rozhodnutí pro případ, že toto finální rozhodnutí bude odsuzující. Proto je nepochybné, že k definitivnímu zásahu do konkrétních veřejných subjektivních práv fyzické či právnické osoby nemůže dojít již rozhodnutím o zajištění lihovin a tabákových výrobků, nýbrž až rozhodnutím ve věci přestupku nebo jiného správního deliktu. Rozhodnutí o zajištění lihovin a tabákových výrobků náleží mezi úkony správního orgánu předběžné povahy, proto krajský soud dle ust. § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s ust. § 68 písm. e) s. ř. s., žalobu stěžovatele odmítl. Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel stížní důvod uvedený v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že se s právním názorem krajského soudu nemůže ztotožnit, neboť postupem obou celních orgánů došlo k zásahu do jeho veřejných subjektivních práv a úkon celního orgánu nepatří mezi rozhodnutí předběžné povahy. Stěžovatel nesouhlasí s vyhodnocením kontrolovaného objektu jako tržiště, protože se jedná o stavbu schválenou k prodeji zboží podle stavebního zákona. Toto zjištění celního orgánu učiněné v rozporu se zákonem ovlivnilo zákonnost rozhodnutí. Stěžovatel se rovněž domnívá, že postup celního úřadu nebyl v souladu s ust. § 132 a 133 zákona o spotřebních daních, a proto je nutno ho zrušit. Vzhledem k rozsahu pochybení správních orgánů a všech námitek, které stěžovatel v průběhu řízení vznášel, se stěžovatel domnívá, že celá kontrola byla nezákonná, a proto odkázal na své závěry uvedené ve svých podáních založených ve spisech správních orgánů. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Správní orgán ve svém vyjádření zdůraznil, že napadené rozhodnutí krajského soudu považuje za správné a že souhlasí i s důvody, o které soud své rozhodnutí opřel. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Dle ust. § 134 odst. 4 zákona o spotřebních daních zajistit lihoviny a tabákové výrobky lze jejich přemístěním do prostor kontrolního orgánu. Za zajištění lihovin a tabákových výrobků se též pokládá jejich zajištění a ponechání kontrolované osobě, pokud je důvodné se domnívat, že kontrolovaná osoba do ukončení řízení o přestupku nebo jiném správním deliktu (§ 135) nebude se zajištěnými lihovinami a tabákovými výrobky nijak nakládat. Podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Dle ust. § 68 písm. e) cit. zákona žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Dle ust. § 70 písm. b) s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy. V souzené věci je spornou otázka, zda-li krajský soud dospěl odmítnutím žaloby proti předmětnému rozhodnutí správního orgánu ke správnému právnímu závěru. Ostatními námitkami stěžovatele, které se netýkají přímo této otázky a směřují do merita věci, se Nejvyšší správní soud s ohledem na vymezení stížních důvodů provedených ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. nezabýval. Pro posouzení výše uvedené otázky je nejprve nutno ocitovat čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny“. Znamená to tedy, že zákonodárce může některá rozhodnutí orgánů veřejné správy, kterými je rozhodováno o subjektivních právech fyzických a právnických osob, vyloučit ze soudního přezkumu. Nesmí tak ovšem u takových rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod (tj. jimiž je rozhodováno o takových subjektivních právech, která byť nepřímo či jen zčásti mají povahu subjektivních základních práv a svobod). Výše uvedené se v soudním řádu správním odráží v ust. § 70 stanovícím taxativní výčet úkonů správních orgánů, jež jsou vyloučeny ze soudního přezkumu, přičemž jsou mezi ně pod písm. b) cit. ustanovení řazeny i úkony, které materiálně mají povahu rozhodnutí (tj. ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. jde o úkony, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti osob), avšak jedná se o úkony tzv. „předběžné povahy“. Otázce možného vyloučení přezkumu těchto typů rozhodnutí se ve svém nálezu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99 (zveřejněn pod č. 153 ve svazku č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), věnoval i Ústavní soud, který jím zamítl návrh na zrušení ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdejším znění, v němž byl v rámci dřívější právní úpravy správního soudnictví obdobně jako v § 70 písm. b) dnešního s. ř. s. vyloučen soudní přezkum rozhodnutí předběžné povahy. Podle názoru Ústavního soudu vyloučením soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy, čímž se vytváří mez základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nejsou podstata a smysl tohoto základního práva dotčeny. „To proto, že právo fyzické a právnické osoby na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného.“ Na okraj nutno poznamenat, že uvedený právní názor nebyl překonán ani pozdější judikaturou Ústavního soudu, kterou byla zrušena celá dřívější část pátá občanského soudního řádu, neboť ta shledala ústavněprávní deficity tehdejší úpravy správního soudnictví v jiných jeho aspektech než ve vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy. Vzhledem k výše uvedenému právnímu názoru Ústavního soudu musí proto rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. současně splňovat následující znaky. Musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující předběžně či dočasně poměry osob, zajišťující určité věci nebo osoby či zatímně fixující určitý stav (materiální znak); a proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotčena, možnost se bránit v řízení před správním orgánem, které musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí nebo současně s ním), a který v dané věci rozhodne s konečnou platností (procesní znak). Jak totiž již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 28/2005 - 89, www.nssoud.cz, v případě pochybností je zapotřebí jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně, tj. ve prospěch soudního přezkumu; jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnosti, denegatio iustitiae. Zákon o spotřebních daních ve svých částech třetí a čtvrté upravuje omezení prodeje tabákových výrobků a lihovin na určitých místech či určitými způsoby a stanovuje sankce za porušení tohoto zákazu. Mimo jiné ve znění účinném ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí zakazoval prodej tabákových výrobků a lihovin na tržištích a v tržnicích [§ 133 odst. 1 ve spojení s § 132 písm. d) a e) zákona o spotřebních daních]. Za účelem efektivního vyšetření a případného následného postihu resp. minimalizace následků porušení tohoto zákazu (viz možnost uložení sankce v podobě