1 As 3/2007 — Nejvyšší správní soud

1 As 3/2007- 83 - text 1 As 3/2007 - 89 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně T. O. C. R., a. s., proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Krátká 10, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2006, č. j. Rpo/8/06, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, č. j. 8 Ca 69/2006 - 53, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem městský soud zamítl žalobu, jíž žalobkyně brojila proti rozhodnutí, kterým jí žalovaná uložila dle § 60 odst. 5 zákona č. 213/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále také „ZRTV“), pokutu ve výši 50 000 Kč za vysílání bez oprávnění podle ZRTV nebo podle zvláštního zákona, v síti UMTS, ve dnech 1. 12. 2005 až 25. 1. 2006. Žalovaná zjistila, že žalobkyně spustila dne 1. 12. 2005 provoz mobilní sítě tzv. třetí generace (UMTS). V jejím rámci nabízela svým zákazníkům s UMTS mobilními telefony různé služby včetně on-line přenosu programu „Ó.“. Šlo o tzv. „streamovanou“ verzi programu „Ó.“ speciálně upravenou pro mobilní telefony, přičemž podle žalované jediným rozdílem oproti televiznímu vysílání bylo kromě rozlišení logo portálu „E. L.!“. Podle žalované splňovala tato služba charakteristiku převzatého vysílání dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) ZRTV. K provozování převzatého vysílání se je třeba dle § 26 a násl. ZRTV registrovat, což žalobkyně neučinila. Žalovaná vyloučila, že by předmětná služba byla z pojmu vysílání v širším smyslu vyňata na základě ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) ZRTV, podle kterého se za vysílání nepovažuje zajišťování komunikačních služeb zaměřených na poskytování informací nebo jiných sdělení na základě individuálních požadavků. Žalovaná rovněž uvedla, že při stanovení pokuty ve výší 50 000 Kč, která je ve srovnání s maximální výši pokuty podle § 60 odst. 5 ZRTV (10 000 000 Kč) velice nízká, přihlédla zejména k tomu, že posuzovaný případ je do značné míry precedentní a účastník řízení poskytoval svou službu za situace, kdy nejen v České republice, ale ani v jiných zemích Evropské unie neposkytuje stávající úprava příliš jasný právní rámec pro nové technologie vysílání, které se dynamicky rozvíjejí. Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně u městského soudu a domáhala se jeho zrušení. Nesouhlasila s tím, že je předmětnou službu možné podřadit pod definici převzatého vysílání, když nesplňuje její definiční znaky, zejména pak šíření programu veřejnosti, a okolnost, že program není šířen současně. Městský soud žalobu zamítl. Vyšel z toho, že mezi účastníky není sporu o technickém popisu poskytování předmětné služby. Liší se však názory na její právní hodnocení. Městský soud dospěl k závěru, že předmětná služba naplnila zákonné znaky převzatého vysílání. Žalovaná tedy nepochybila, když shledala žalobkyni odpovědnou za delikt podle ustanovení § 60 odst. 5 ZRTV. Soud odmítl názor žalobkyně, že předmětná služba spadá výlučně pod úpravu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Z ustanovení tohoto zákona nelze nijak vyvodit, že by pouhý fakt, že určitá služba by měla být službou komunikační, bylo samočinně vyloučeno použití ZRTV. Dále shledal, že předmětná služba naplňuje všechny definiční znaky převzatého vysílání. Program stanice „Ó.“ žalobkyně šířila veřejnosti, protože okruh osob, které mohou službu využívat, není předem nijak omezen. Příjemcem služby se může stát každý zákazník žalobce, který si opatří příslušné technické zařízení, službu si u žalobkyně objedná a zaplatí za ní. Pokud jde o definiční znak současnosti šíření programu, městský soud jej vyložil tak, že jde o aktuální, bezodkladné šíření původního vysílání, na jehož podstatě nemůže nic změnit skutečnost, že v důsledku případných technických obtíží při přenosu signálu může docházet k určitému zpoždění, které vyplývá z objektivních fyzikálních vlastností. Soud neakceptoval ani námitku žalobkyně, že Internet (v podobě přizpůsobených WAP stránek) nemůže být jiným technickým prostředkem ve smyslu definice převzatého vysílání. Odmítl také argument žalobkyně o rozlišování přenosu signálu point-to-point a point-to-multipoint. Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně včas podanou kasační stížností. Poukázala na svou argumentaci v žalobě a uvedla, že městský soud převzal zavádějící chápání žalované ohledně pojmu televizní vysílání, veřejnost a zcela pominul rozdílnost způsobů přenosu dat point-to-point a point-to-multipoint. Ve vadném výkladu pojmu převzaté vysílání spatřuje žalobkyně důvod kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaná se dle jejího názoru dopustila extenzivního výkladu ZRTV a překročila meze své pravomoci. Tím porušila čl. 2 Ústavy i Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně poukazuje také na to, že sama žalovaná v rozhodnutí uvedla, že „stávající právní úprava neposkytuje příliš jasný právní rámec pro nové technologie vysílání“, z čehož vyplývá, že svým rozhodnutím zasáhla do oblasti, kterou dosud nikdy neregulovala. To je podle názoru žalobkyně v rozporu s čl. 1 a 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 4 odst. 1 Listiny a principu právní jistoty a důvěry v právo; při ukládání sankcí je třeba aplikovat restriktivní výklad pokud jde o ukládání sankcí a vymezování pravomoci správních orgánů vůči jednotlivci. Žalobkyně dále namítla, že Internet nemůže být chápán jako technický prostředek ve smyslu definice převzatého vysílání, neboť nejde o pojem zařaditelný do stejné významové skupiny jako vysílač, kabelový systém či družice. Jde o virtuální celosvětovou počítačovou síť, která neexistuje sama o sobě jako samostatný technický prostředek; servery musejí být určitým způsobem propojeny a data musí být fyzicky přenášena, a to buď klasickým nebo optickým kabelem, či „vzduchem“ prostřednictvím vysílačů či družicových systémů. Městský soud se ve svém odůvodnění soustředil na tento jediný bod v zákoně a jedinou větou pominul argumentaci žalobkyně ohledně šíření signálu v režimu point-to-point a point-to-multipoint, ačkoli odlišnost mezi oběma režimy je daném případě klíčová. Jestliže se městský soud odmítl oním rozdílem režimů zabývat, je dán důvod nezákonnosti rozsudku, a to nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žalobkyně dále nesouhlasí s výkladem městského soudu, že „televizní program stanice „Ó.“ poskytuje dalším osobám, tedy jej šíří mezi ně“. Žalobkyně totiž poskytuje obsah programu televizní stanice „Ó.“ dalším osobám pouze na základě jejich individuální žádosti, přičemž každému zákazníkovi, který si službu objedná, je poskytován unikátní a individuálně dedikovaný datový tok. Pokud pak městský soud dospívá k závěru, že okruh osob, které mohou službu využít, není předem omezen, poukazuje žalobkyně na to, že dle takového výkladu by bylo třeba aplikovat definici vysílání (a to původního nikoli převzatého) i na službu typu „přesný čas“; mezi telefonickým hovorem na linku přesného času a datovým připojením k internetovému serveru není dle žalobkyně z hlediska zákona žádný rozdíl. I zde se nabízí souvislost s rozlišováním režimů přenosu dat pointtopoint a point-to-multipoint. Žalobkyně dále namítá, že není splněn znak převzatého vysílání, a to nezměněnost původního programu. Poukazuje na to, že i žalované je z technického popisu služby zřejmé, že přijaté vysílání musí žalobkyně technicky přizpůsobit, tedy změnit. Jedná se o technické změny, které se odráží i v samotné kvalitě obrazu, protože je zapotřebí podstatně snížit jeho rozlišení. Přitom žalobkyně poukazuje, že i na malém displeji s vysokým rozlišením lze nabídnout vysokou kvalitu obrazu, neúměrně se však zvyšují nároky na velikost datového toku, a právě pro účely videostreamingu v síti UMTS musí být signál upraven tak, aby měl patřičnou šířku pásma a umožnil plynulé sledování. Dochází tak ke snížení kvality obrazu a tím i ke změně originálního vysílání. Kromě námitek vůči výkladu pojmu převzatého vysílání žalobkyně rovněž navrhla pozitivní definici předmětné služby. Právní řád rozlišuje mezi televizním vysíláním a službami poskytovanými na individuální žádost. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozlišení služeb rozhlasového a televizního vysílání a služeb informační společnosti, které v ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 206/2005 Sb., o ochraně některých služeb v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a služeb informační společnosti, a dále na vymezení služeb informační společnosti v ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, a článku 1 bodu 2 směrnice Evropského Parlamentu