2 Afs 162/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 162/2006- 70 - text č. j. 2 Afs 162/2006 - 76 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: MUDr. I. Č., zastoupeného advokátem JUDr. Romanem Andělem, se sídlem Kořenského 7, Praha 5, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 5 Ca 75/2004, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem městský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 1. 2004, č. j. 974/04-21-4, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Praha III. ze dne 28. 11. 2003, č. j. 105/1768-213/2003-01, kterým byl vydán dodatečný platební výměr 335/2003 a stěžovateli byla na clu, dani z přidané hodnoty a penále doměřena celková částka 22 762 Kč. Stěžovatel proti tomuto rozsudku v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), tedy nesprávné posouzení právní otázky městským soudem. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkový stav, přičemž uvádí, že zboží bylo propuštěno Celním úřadem Praha III. do volného oběhu dne 19. 10. 1999 a lhůta k zapsání dodatečné částky cla do evidence tak skončila dne 31. 12. 2002, zatímco dodatečný platební výměr byl vydán dne 28. 11. 2003, tedy po uplynutí této lhůty, jakkoli žalovaný považoval za úkon přerušující běh prekluzivní lhůty sdělení celního úřadu o zahájení následné kontroly ze dne 24. 1. 2002 a také ústní jednání ze dne 26. 11. 2002. Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem městského soudu, že na celní řízení a kontrolu prováděnou celními orgány lze použít názory vyjádřené v rozhodnutích vztahujících se k daňové kontrole podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Má za to, že § 320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, stanoví pouze podpůrnou aplikaci daňového řádu pro celní řízení, navíc celní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2001 (pozn. soudu: stěžovatel má zřejmě na mysli rok 2002) výslovně použití § 47 daňového řádu vylučoval. Celní zákon přitom obsahuje samostatnou úpravu prekluze, a to v § 268 „včetně výkladových pravidel obsažených v § 267 celního zákona“. Stěžovatel k tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 7 Afs 16/2004. Právě v oblasti verifikace původu zboží je postavení dovozce (plátce cla) ztíženo. Podle Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o pravidlech původu zboží (publ. pod č. 13/2002 Sb. m. s.) je vývozce povinen uchovávat doklady prokazující původ zboží pouze 3 roky od vývozu zboží. Pokud by pak za úkon, který by lhůtu prodlužoval, bylo považováno zahájení kontroly či ústní jednání, bez určení konkrétního důvodu doměření, mohlo by dojít k situaci, kdy k verifikaci dochází po uplynutí 3 let od vývozu, tedy v době, kdy již vývozce nemá povinnost předložit doklady původu. Dovozce by pak neměl možnost se postupu celních úřadů bránit. Ze znění § 267 odst. 2 celního zákona stěžovatel dovozuje, že úkony prováděné v rámci kontroly nejsou považovány za úkony směřující k vyměření či doměření cla. Shodný názor podle stěžovatele vyslovil ve skutkově obdobných věcech i jiný senát Městského soudu v Praze v rozsudcích ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 8 Ca 89/2004 a 8 Ca 90/2004. Podle stěžovatele nemohl žalovaný žádné úkony ani činit, neboť se o důvodech (původ zboží) dozvěděl až ze zprávy Generálního ředitelství cel ze dne 4. 3. 2003, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty. K těmto úkonům také uvádí, že samo sdělení o zahájení následné kontroly ze dne 24. 1. 2002 bylo zcela formálním úkonem a při ústním jednání dne 26. 11. 2002 nebyla jednotná celní deklarace ze dne 19. 10. 1999, ev. č. 1176810902505-4, která se vztahuje k předmětné faktuře č. 150/1999 na dámskou obuv z usně pokrývající kotník s deklarovaným původem ve Slovenské republice, probírána. Toto sdělení o zahájení následné kontroly tak nelze považovat za úkon ve smyslu § 268 celního zákona, jak tvrdil městský soud. Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že dne 24. 1. 2002 vydal Celní úřad Praha IV. stěžovateli adresované sdělení o provedení následné kontroly po propuštění zboží za účelem ověření údajů ve stěžovatelem podaných celních prohlášeních. O této kontrole byl pod č. j. 213/02-08 sepsán Celním úřadem Praha IV. dne 9. 9. 2003 kontrolní protokol, v němž byla konstatována cela řada pochybení, jichž se měl stěžovatel při dovozech zboží dopustit, včetně skutečnosti, že zboží dovezené od dodavatele R. Č. – P. dle faktury č. 150/1999 nelze podle zjištění slovenské celní správy považovat za původní ve Slovenské republice, neboť dodavatel nebyl schopen předložit podpůrné doklady týkající se původu zboží, a nelze tedy přiznat příslušné preference. Na základě těchto zjištění byl vydán Celním úřadem Praha III. také výše označený dodatečný platební výměr pod č. j. 105/1768-213/2003-01, kde prvostupňový orgán konstatoval, že dne 19. 10. 1999 bylo propuštěno do režimu volného oběhu stěžovatelem dovezené zboží, z něhož byl vyměřen celní dluh v celkové výši 35 631 Kč, jak odpovídalo výši DPH. V tomto celním prohlášení stěžovatel uvedl, že dovážené zboží – dámská obuv z usně pokrývající kotník – má preferenční původ na Slovensku. Na základě pochybností bylo provedeno verifikační řízení a bylo zjištěno, že preferenční původ zboží byl uveden neoprávněně. Vzhledem k tomu, že zboží bylo propuštěno do režimu volného oběhu na základě deklarantem uvedených nesprávných údajů, došlo k nedoplatku ve výši 15 548 Kč na cle a 3420 na DPH, celkem tedy 18 968. K tomu bylo podle § 267 odst. 4 celního zákona vyměřeno penále ve výši 3794 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání opřené o námitku, že z rozhodnutí o doměření celního dluhu a penále jednoznačně nevyplývá okamžik zahájení daňového řízení, které nastává oznámením celního úřadu o zahájení daňového řízení. K vlastnímu doměření celního dluhu došlo až v roce 2003, aniž by ve lhůtě tří let od konce roku, v němž celní dluh vznikl, byly učiněny celním úřadem nějaké úkony vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel proto navrhoval s poukazem na prekluzivní lhůtu dle § 268 odst. 2 a 3 celního zákona, aby bylo řízení o dodatečném vyměření celního dluhu a penále zastaveno. Toto odvolání žalovaný zamítl výše uvedeným rozhodnutím ze dne 28. 1. 2004. Zde uvedl ke stěžovatelově námitce, že je celní dluh již promlčen, že celní prohlášení bylo přijato dne 27. 10. 1999, takže lhůta pro vyměření cla běžela do konce roku 2002. Dne 24. 1. 2002 byl přitom stěžovatel informován Celním úřadem Praha IV. o provedení následné kontroly dle § 127 celního zákona, jež se týkala let 1998 – 2001. Dalším úkonem pak bylo jednání konané Celním úřadem Praha IV. dne 26. 11. 2002. Vzhledem k tomu, že § 268 odst. 3 celního zákona nespecifikuje, jaký úkon má být učiněn, je třeba i tyto úkony považovat ve smyslu daného ustanovení za dostačující k přerušení běhu lhůty. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze. Zde především brojil proti tomu, že ve zprávě, na jejímž základě byl dodatečný platební výměr vydán, nebyly uvedeny žádné podpůrné doklady týkající se dovozu zboží, které by vyvracely, že pochází ze Slovenska, jak prokázal stěžovatelův dodavatel P.R. Č., který doložil „vyhlásenie výrobcu“ od firmy D. P., P. K., z nějž vyplynulo, že předmětná obuv byla vyrobena ve Slovenské republice a na její výrobu byly použity materiály původem ze Slovenské republiky. Dostatečně tedy doložil původ zboží a použití preferenčních sazeb bylo v jeho případě oprávněné, naopak celní orgány zejména neprokázaly, že by byl v jeho případě dán některý z důvodů pro uplatnění penále uvedených v § 267 odst. 4 celního zákona, tedy vyměření původní částky cla na základě pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných či nepravdivých údajů. Stěžovatel také uvedl, že celní dluh již byl promlčen, neboť podle § 268 odst. 2 celního zákona nelze částku cla zapsat do evidence po uplynutí tří let od konce roku, v němž celní dluh vznikl. Dle § 238 odst. 1 písm. a) pak celní dluh vzniká propuštěním zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu, k čemuž došlo dne 19. 10. 1999. Lhůta k zapsání dodatečné částky cla tedy skončila dne 31. 12. 2002, zatímco dodatečný platební výměr byl vydán dne 28. 11. 2003, tedy po uplynutí