2 As 65/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 65/2006- 72 - text č. j. 2 As 65/2006 - 80 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Růženou Hladovcovou, obecnou zmocněnkyní, sídlem Louny, Mírové nám. 48, proti žalovanému náměstkovi ministra vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, č. j. 6 Ca 265/2004  40, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004, č. j. OSZ627/VO-Že-2004 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 16. prosince 2002, č. j. OSZ605615/VD-Kk-2002 ve věci zániku nároku žalobce na příspěvek za službu dnem 23. února 2003, a to proto, že podle ustanovení § 116 odst. 4 tehdy platného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „služební zákon“) nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelem namítané nesprávné právní posouzení věci spočívalo v tom, že městský soud chybně posoudil právní otázky vzniku a zániku nároku na příspěvek za službu podle služebního zákona a dále nesprávně vyložil § 118 odst. 2 téhož zákona. Stěžovatel uvádí, že podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedeného v rozsudku sp. zn. 5 A 156/2002, týkajícího se obdobné právní věci, nasvědčuje znění § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 služebního zákona vzájemnému rozporu. Stěžovatel je toho názoru, že bylo na něm, aby uvedená ustanovení aplikoval a vysvětlil tak, aby vzájemnému rozporu nenasvědčovala. Stěžovatel byl v roce 1992 předkladatelem právní úpravy služebního poměru příslušníků Policie ČR a je gestorem této úpravy i pro jiné správní orgány. Ustanovení služebního zákona nebyla nikdy v minulosti aplikována v jejich vzájemném rozporu a správní orgány se v uvedené obdobné právní věci řídily názorem Nejvyššího správního soudu a snažily se srozumitelně vysvětlit, proč nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Přitom použily institut „dne vzniku nároku na starobní důchod“ upravený zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Výrok správního orgánu prvého i druhého stupně obsahoval v souladu s § 124 služebního zákona rozhodnutí ve věci s uvedením pouze toho ustanovení právního předpisu, dle něhož bylo rozhodnuto. Odůvodnění rozhodnutí pak obsahovalo skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, a úvahy, jimiž byl služební funkcionář veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na jejichž základě rozhodoval. Rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru nemůže být odůvodněno úvahami nesouvisejícími s aplikací konkrétního ustanovení služebního zákona – tím spíše, že při rozhodování o zániku nároku na příspěvek za službu podle § 116 odst. 4 služebního zákona jde o vydání deklaratorního rozhodnutí ve věcech služebního poměru. Stěžovatel uvádí, že žalobce měl za dobu od 24. 2. 2000 do 23. 2. 2003 nárok na starobní důchod podle ustanovení § 31 zákona o důchodovém pojištění (předčasný starobní důchod), v této době došlo u žalobce k souběhu nároku na příspěvek za službu a na starobní důchod. Za den vzniku nároku na předčasný starobní důchod se podle ustanovení § 31 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění považuje den, od něhož je tento důchod přiznán. Starobní důchod nemůže být přiznán bez předepsané písemné žádosti o důchod a žalobce o starobní důchod v uvedené době nepožádal. Právo volby ve smyslu ustanovení § 118 odst. 2 služebního zákona tak v případě žalobce zůstalo nevyužito a nebylo vůbec realizováno. Pokud žalobce po vydání deklaratorního rozhodnutí ve věcech služebního poměru o zániku nároku ve věcech služebního poměru zvolil výplatu příspěvku za službu, pak na základě takové volby nemohl vzniknout nový nárok na příspěvek za službu ve smyslu ustanovení § 116 odst. 1 nebo 2 služebního zákona a nemohla být ani uvolněna výplata nenáležejícího příspěvku za službu. Dle stěžovatele je názor městského soudu o tom, že při vzniku nároku na starobní důchod může poživatel příspěvku za službu „provést volbu“ mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem, v rozporu s ustanovením § 116 odst. 4 služebního zákona. V přímém rozporu s ustanoveními § 116 a 118 odst. 2 služebního zákona pak je tvrzení městského soudu, že nárok na příspěvek za službu zanikne až tehdy, když si oprávněný podáním žádosti o důchod podle ustanovení § 29 písm. a) a § 74 zákona o důchodovém pojištění zvolí starobní důchod. Nezákonné je dále tvrzení soudu, že volbu podle § 118 odst. 2 služebního zákona nelze opakovat, neboť pokud existuje souběh nároků na dávky, může oprávněný opakovaně zvolit výplatu kterékoliv dávky. Nelze vyložit ustanovení § 116 odst. 4 ve vztahu k ustanovení § 118 odst. 2 služebního zákona tak, že neuplatněním nároku na starobní důchod nebude vůbec aplikováno ustanovení § 116 odst. 4 služebního zákona. Tak by došlo k vzájemnému rozporu obou uvedených ustanovení. Obě ustanovení zákona o služebním poměru nejsou ve vztahu nadřazenosti nebo podřazenosti, nýbrž mají při aplikaci stejnou váhu. Názor městského soudu je v rozporu se zákonem, jelikož soud ve výkladu ustanovení § 118 odst. 2 služebního zákona ignoroval dikci „při souběhu nároku na příspěvek a na starobní důchod…“ a vyvodil, že volbou žalobce mu vznikl doživotní nárok na příspěvek za službu od 24. 2. 2003 [ode dne vzniku nároku na starobní důchod podle § 29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění]. Příspěvek za službu je dle názoru stěžovatele nárokem souvisejícím se skončením veřejnoprávního služebního poměru a na základě doby trvání nároku na příspěvek za službu uvedené v § 116 odst. 3 a 4 služebního zákona není časově neomezeným nárokem souvisejícím s „volbou“ bývalého příslušníka. Soud dle stěžovatele nesprávně nadřazuje ustanovení § 118 odst. 2 služebního zákona nad ustanovením § 116 odst. 4 téhož právního předpisu. Stěžovatel dále poznamenává, že služební zákon ve svém § 118 odst. 2 nerozlišuje jednotlivé druhy nároků na starobní důchod, neuvádí, zda jde o předčasný, řádný nebo jiný druh nároku na starobní důchod. Žalobci vznikl nárok na starobní důchod již 24. 2. 2000, žalobce byl oprávněn provést volbu mezi příspěvkem a starobním důchodem při souběhu nároků za dobu od 24. 2. 2000 do 23. 2. 2003, což neučinil. Jestliže by požádal o starobní důchod v době od 24. 2. 2000 do 23. 2. 2003, byl by stanoven den vzniku nároku na starobní důchod a od tohoto dne by pak příspěvek za službu nenáležel. Pokud tuto „volbu“ učinil až od 24. 2. 2003, nešlo již o souběh nároků na obě dávky a tato „volba“ tedy nemohla být realizována. Stěžovatel dále považuje napadený rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný, přičemž tato nepřezkoumatelnost spočívá v naprosté nesrozumitelnosti rozhodnutí soudu. Tvrdí, že není srozumitelný další případný postup a okolnosti, za jakých by zmatečný a nezákonný právní názor soudu měl být v praxi realizován formou aplikace služebního zákona. Stěžovatel uvádí, že městský soud na jednom místě odůvodnění rozsudku tvrdí, že správní orgán neuvedl, na základě jakého ustanovení právního předpisu dospěl k závěru, že žalobce nemá od 24. 2. 2003 nárok na příspěvek za službu, na jiném místě uvádí, že správní orgán druhého stupně zdůvodnil rozhodnutí ustanovením § 116 odst. 4 služebního zákona. K výkladu ustanovení § 116 odst. 4 služebního zákona městský soud uvedl, že nárok na jednu dávku zaniká dnem, kdy vzniká nárok na jinou dávku sociálního zabezpečení, resp. že je-li dnem vzniku nároku žalobce na starobní důchod den 24. 2. 2003, pak by měl téhož dne zaniknout nárok žalobce na příspěvek. Takový výklad zákona považuje stěžovatel za zcela nesrozumitelný. Pokud totiž příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod, pak dnem zániku nároku na příspěvek za službu musí být 23. 2. 2003. Akceptování právního názoru Městského soudu v Praze by vneslo chaos do celé organizace sociálního zabezpečení příslušníků bezpečnostních sborů podle zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, do posuzování nároků na d