4 Ads 98/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 98/2005- 80 - text č. j. 4 Ads 98/2005 - 80 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: JUDr. F. L., CSc., správce konkurzní podstaty úpadce D, a. s.,proti žalovanému: Rozhodčí orgán Vojenské zdravotní pojišťovny, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2005, č. j. 12 Ca 36/2005 – 35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Platebním výměrem ze dne 21. 9. 2004, č. 050198001/04-10/PO, vydaným Vojenskou zdravotní pojišťovnou ČR byl žalobce zavázán k zaplacení vyměřeného penále ve výši 364 559 Kč, které bylo vyměřeno za nezaplacení dlužného pojistného na zdravotní pojištění zaměstnanců za období od 21. 5. 2001 do 17. 8. 2004. Plátce měl za uvedené období zaplatit na zdravotním pojištění částku 835 651 Kč, uhrazeno však bylo pouze 139 280 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal žalobce odvolání, v němž namítal, že D., a. s., je od 25. 4. 2001 v konkurzu a průběh konkurzu se řídí zákonem č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Poukazoval na ustanovení § 33 odst. 1 písm. d) a § 31 odst. 2 tohoto zákona, z něhož vyplývá, že penále, na rozdíl od samotného veřejného zdravotního pojištění, není považováno za pohledávku za podstatou. Navrhoval, aby platební výměr na penále byl zrušen v plném rozsahu. Rozhodčí orgán Vojenské zdravotní pojišťovny (dále jen žalovaný) rozhodnutím ze dne 1. 2. 2005, č. 050198001/04-20, odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že vychází z toho, že po prohlášení konkurzu jsou pohledávkami za podstatou výdaje, které nabíhají samotnou její existencí. Pokud správci vznikne povinnost zaplatit pohledávku za podstatou – tedy vzniklou po prohlášení konkurzu – nelze z žádného právního předpisu dovodit, že by oprávněné osobě nevzniklo zároveň právo na zaplacení případných sankcí za prodlení se splněním takového závazku. Dospěl k závěru, že penále za prodlení jako pohledávky za podstatou a jeho vyměření vzniklo. Pokud jde o jeho úhradu v rámci konkurzního řízení, nepřísluší žalovanému v této věci rozhodovat, neboť na uspokojení pohledávek se vztahují příslušná ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž setrval na svém stanovisku, uvedeném již v odvolání, totiž na tvrzení, že penále na dlužném pojistném není pohledávkou za podstatou. Poukázal na ustanovení § 31 odst. 2 ZKV, které představuje taxativní výčet pohledávek za podstatou (pohledávky vzniklé až po prohlášení konkurzu), kde pod písm. d) je mimo jiné uvedeno jako zapodstatová pohledávka – pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Do výčtu pohledávek za podstatou však nenáleží penále na dlužném pojistném, na čemž nemůže nic změnit ani ustanovení § 18 odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb., které považuje za dlužné pojistné i dlužné penále. Dále poukázal na ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., z něhož vyplývá, že pohledávky za podstatou může správce uspokojovat kdykoliv v průběhu konkurzu, což podle žalobce znamená, že se s jejich úhradou nemůže dostat do prodlení a nemůže mu tak v případě dlužného pojistného vůbec vzniknout nějaké penále. Současně namítal, že podle § 33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb. je penále vyloučeno z uspokojení v rámci konkurzního řízení, neboť povinnost zaplatit penále vznikla až po prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Navrhoval, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 8. 2005, č. j. 12 Ca 36/2005 – 35, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud mimo jiné uvedl, že není sporu o tom, že při provedené kontrole dne 28. 8. 2004 za období od 25. 4. 2001 do 30. 6. 2004, bylo zjištěno, že u úpadce bylo zaměstnáno 14 zaměstnanců – pojištěnců VZP ČR a v době kontroly zůstalo zaměstnáno 7 zaměstnanců – pojištěnců VZP ČR. Za kontrolované období byl zjištěn nedoplatek pojistného ve výši 696 365 Kč a penále ve výši 364 599 Kč. Soud poukázal na ustanovení § 31 odst. 2 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb. a na § 18 odst. 6 zákona č. 592/1990 Sb. a z těchto ustanovení dovodil, že za dlužné pojistné je nutno považovat i dlužné penále, které je pohledávkou za podstatou podle ustanovení § 31 odst. 2 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb. Dospěl poté k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného není nezákonné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel) a to z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti zpochybňoval především závěr o tom, že zákon o konkurzu a vyrovnání upravuje pouze soukromoprávní vztahy a na konkrétních zákonných ustanoveních demonstroval, že tento zákon upravuje i vztahy veřejnoprávní. Vyslovil názor, že ZKV je bezpochyby lex specialis k těm částem zákona č. 48/1997 Sb. a zákona č. 592/1992 Sb., které se týkají vymáhání pojistného a příslušného penále. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, a na rozhodnutí Ústavního soudu č. j. I. ÚS 544/02. Dovozoval, že v otázce penále se tak aplikuje jedině ustanovení § 31 odst. 2 ZKV, z něhož nelze dovodit, že penále je pohledávkou za podstatou, a to ani se zřetelem k ustanovení § 18 odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb., které považuje za dlužné pojistné i dlužné penále. Současně pak poukázal na ustanovení § 33 odst. 1 písm. d) ZKV, podle něhož je penále na dlužném pojistné vyloučeno z uspokojení v rámci konkurzního řízení, neboť povinnost platit penále vznikla až po prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Opětovně poukázal na ustanovení § 31 odst. 1 ZKV, z jehož znění dovozoval, že se nemůže dostat do prodlení s úhradou zapodstatové pohledávky a penále na dlužném pojistném vůbec nemůže vzniknout. Navrhoval, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých názorech uvedených v napadeném rozhodnutí a v průběhu dosavadního řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal. Nejvyšší správní soud především uvádí, že se stěžovatelem lze souhlasit potud, pokud tvrdí, že zákon o konkurzu a vyrovnání neupravuje pouze soukromoprávní vztahy. Jak již stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, podle § 1 tohoto zákona je účelem zákona uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Z uvedeného lze tedy jednoznačně dovodit, že musí jít jak o uspořádání vztahů soukromoprávních, tak i veřejnoprávních. Dále nutno konstatovat, že k otázce vztahu zákona o konkurzu a vyrovnání a případně dalších zákonů, se vyjadřoval opakovaně i Ústavní soud, a to např. v nálezu III. ÚS 648/04, který se týkal vztahu zákona č. 328/1991 Sb. a zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, a to v souvislosti s řešením otázky vzájemného započtení soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Pod bodem 2) tohoto nálezu uvedl, že „k zásadě priority speciální před obecnou zákonnou úpravou se Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů (viz kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/02, III. ÚS 132/04, II. ÚS 133/04), když v této souvislosti reflektoval i relevantní stanoviska doktrinální: „Vzniká-li konflikt mezi obecným a zvláštním pravidlem, lze se domnívat, že zákonodárce se prostřednictvím zvláštního zákona chtěl od obecného pravidla odchýlit“. (Ch. Perelman, Logique Juridique.Paris 1976, cit. dle německého překladu: Juristische Logik als Argumentationslehre, Freiburg – München 1979, s.65). V případě konfliktu dvou úprav jednoduchého práva stejného stupně právní síly, jež nota bene nejsou ve vztahu inkluse, nýbrž překrývání, je určení toho, která je úpravou obecnou a která speciální dáno předmětem řízení (jenž je vymezen procesním návrhem). Obecnou je tedy právní úprava, jež z pohledu práva jednoduchého prima facie návrhem vymezeným předmět řízení reguluje. V posuzované věci je tímto předmětem řízení převedení daňového přeplatku daně z přidané hodnoty na úhradu daňových nedoplatků, čili úprava obecná je vymezena ustanoveními § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatku.“ Výše uvedené závěry však v da