5 Afs 147/2006 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 147/2006- 77 - text č. j. 5 Afs 147/2006 - 82 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: E. C. s. r. o., zastoupeného JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem Jihlava, Židovská 31, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006, č. j. 29 Ca 142/2005 – 56, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2005, č. j. 7154/04/FŘ 120. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Velkém Meziříčí (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 6. 2004, č. j. 32919/04/353920/4596, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 313 100 Kč za zdaňovací období od 25. 9. do 31.1 2. 2000. Důvod pro podání kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Podstatou sporu je posouzení, zda podnájemce je oprávněn vytvářet rezervy dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zák. č. 593/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rezervách“). Krajský soud posoudil tuto otázku tak, že nelze na podnájemce účinně převést případný smluvní závazek nájemce provést opravy najatého majetku, neboť v ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rezervách jsou jako subjekty, které se mohou smluvně zavázat k opravám najatého majetku, uvedeni pouze nájemci. S těmito závěry se však nemůže stěžovatel ztotožnit. Dle názoru stěžovatele může nájemce převést na podnájemce veškerá práva a povinnosti, které jemu vyplývají z nájemní smlouvy, kterou má uzavřenou s pronajímatelem a tedy i povinnost provádět opravy pronajatého majetku. Stěžovatel se i nadále domnívá, že nájemní i podnájemní vztah je možno po obsahové stránce vyhodnotit jako totožný. Dal-li tedy pronajímatel souhlas s uzavřením podnájemní smlouvy, měl nájemce právo převést na podnájemce taková práva a povinnosti, které jemu vyplývaly ze smlouvy uzavřené s pronajímatelem. Stěžovatel se dále domnívá, že účelem přenesení povinnosti provádění oprav pronajatého majetku je především to, aby tyto opravy prováděl subjekt, který fyzicky pronajatý majetek užívá a že i toto měl zákonodárce na mysli, pokud do zákona včlenil právo nájemce vytvářet rezervu na opravy. Tuto skutečnost lze pak dovodit i ze zákona č. 586/l992 Sb. o dani z příjmů v platném znění, ve kterém za zdaňovací období pro následující rok již bylo uvedeno, že za nájemní smlouvu se pro účely tohoto zákona považuje i smlouva, na základě níž nájemce užívající předmět nájmu podle smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí hmotného majetku přenechal tento předmět k užívání jiné osobě za úplatu. Dle názoru stěžovatele tento princip platil i před novelizací zákona o daních z příjmů a zákonodárce toto ustanovení do zákona včlenil z důvodu předejití případným sporům. Stěžovatel zastává na rozdíl od krajského soudu názor, že pod pojmem „nájemce hmotného majetku“ rozumí zákon o rezervách skutečně i „podnájemce hmotného majetku“. Na základě shora uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že stěžovatelem uváděné skutečnosti, resp. právní argumentace jsou shodné s odvolacími a žalobními důvody a žalovaný se k nim již vyjadřoval. Žalovaný opětovně zdůrazňuje, že v daném případě vycházel z kogentních ustanovení příslušných právních předpisů. Zákon o daních z příjmů, v rozhodné době platném znění (dále jen „ZDP“), ve svém ustanovení § 24 odst. 2 písmeno i) jednoznačně a výlučně v otázce tvorby rezerv pro daňové účely odkazuje na zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zákon o rezervách, který upravuje pro účely zjištění základu daně z příjmů způsob tvorby a výši rezerv a opravných položek, které jsou výdajem (nákladem) vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů u poplatníků daně z příjmů. Konkrétně se pak v ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rezervách uvádí, že rezervu na opravy hmotného majetku, která je výdajem (nákladem) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, mohou vytvářet poplatníci daně z příjmů, kteří mají k hmotnému majetku právo vlastnické nebo právo hospodaření (pokud tuto rezervu nevytváří nájemce) nebo nájemci hmotného majetku, kteří jsou k opravám najatého hmotného majetku smluvně písemně zavázáni. Výčet oprávněných subjektů je tedy v tomto zákoně jednoznačný a úplný (taxativní). Příslušné právní předpisy jednoznačně rozlišují vztah nájemní a vztah podnájemní se specifickým postavením účastníků. Nelze tedy u podnájemce za daňově účinný výdaj (náklad) ve smyslu § 24 odst. 2, písm. i) ZDP ve vazbě na § 7 odst. 1, písm. b) zákona o rezervách uznat žádnou tvorbu rezervy na opravy pronajatého hmotného majetku. Případné „přenesení povinnosti provádění oprav pronajatého majetku“ na „subjekt, který fyzicky pronajatý majetek užívá“ je výlučně záležitostí zvážení a rozhodnutí (smluvní volnosti) zúčastněných subjektů. Případné smluvní ujednání (za předpokladu souhlasu pronajímatele) nájemce s podnájemcem nemá však žádné daňové důsledky (možnost uplatnit rezervu na opravy jako daňově uznatelný náklad), což účastníci musejí, resp. by ve vlastním zájmu měli, brát v úvahu. Žalovaný v této souvislosti poznamenává, že v rozsudku napadaném kasační stížností není vyjádřen názor stěžovatelem tlumočený: že „nelze na podnájemce účinně převést případný smluvní závazek nájemce opravy najatého majetku, neboť v § 7 odst. 1 zákona o rezervách jsou jako subjekty, které se mohou smluvně zavázat k opravám najatého majetku, uvedeni pouze nájemci“. V rozsudku se v podstatě uvádí „pouze“ toto: „V ust. § 7 odst. 1 je formou taxativního výčtu stanoveno, kteří poplatníci daně z příjmů mohou vytvářet rezervu na opravy hmotného majetku, která je i daňově uznatelným výdajem.“ „Právní postavení nájemce a podnájemce není totožné a proto nemůže být dovozováno, že pod pojmem „nájemce hmotného majetku“ zákon o rezervách rozumí i „podnájemce hmotného majetku.“ Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel v roce 2000 vytvořil a zahrnul do nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů tvorbu rezervy na opravy hmotného majetku ve výši 1 010 000 Kč. Tato rezerva se týkala plánované opravy budovy bývalého kravína, který společnost stěžovatele užívala na základě Smlouvy o podnájmu nemovitosti ze dne 5. 10. 2000 uzavřené se společností J., a. s. jako nájemcem. Dne 11. 6. 2003 zahájil správce daně kontrolu daně z právnických osob za zdaňovací období roku 2000. Na základě výsledků kontroly správce daně vydal dne 22. 6. 2004 dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob, kterým stěžovateli za rozhodné období doměřil daň ve výši 313 100 Kč. Z nákladů z důvodů porušení ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona o rezervách vyloučil částku představující vytvořenou rezervu na opravy hmotného majetku, a to z důvodu, že rezervu může tvořit pouze nájemce, nikoli podnájemce. Stěžovatel napadl dodatečný platební výměr odvoláním, které žalovaný dne 29. 3. 2005 zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích stěžovatelem uplatněných stižních námitek ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky může být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právní předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Právní otázkou, jež měla být dle stěžovatele v řízení před krajským soudem posouzena nesprávně, je otázka, zda podnájemce může tvořit rezervu na opravy hmotného majetku ve smyslu zákona o rezervách, resp. zda stěžovatel mohl v rozhodné době uplatnit jako daňově účinný vytvořenou r