7 Afs 32/2007 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 32/2007- 79 - text č. j. 7 Afs 32/2007 - 83 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatele Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě – Moravská Ostrava a Přívoz, Na Jízdárně 3, za účasti Mgr. M. V., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, č. j. 22 Ca 97/2005 – 38, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, č. j. 22 Ca 97/2005 – 38, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 22 Ca 97/2005 – 38, zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 7. 2. 2005, č. j. 10169/130/2004, kterým bylo zamítnuto odvolání Mgr. M. V. (dále jen „účastník řízení“) proti dodatečného platebního výměru Finančního úřadu ve Frýdku - Místku ze dne 28. 1. 2004, č. j. 13852/04/362911/1797, kterým byla účastníku řízení dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí 2001 ve výši 122 040 Kč. Krajský soud při posuzování skutečného obsahu kupní smlouvy ze dne 12. 1. 2001 (účastník řízení jako prodávající převedl na R. M. jako kupujícího ochrannou známku a práva spojená s přihláškami průmyslových vzorů za sjednanou cenu 2 562 840 Kč, tj. 2 440 800 Kč a daň z přidané hodnoty 122 040 Kč) musel vzít v úvahu, že v řízení stály proti sobě protichůdná tvrzení účastníků kupní smlouvy. Pravdivost verze účastníka řízení, že smyslem smlouvy bylo „zajistit“ půjčku přislíbenou R. M., by měla za následek absenci vážnosti projevu vůle při uzavírání předmětné smlouvy převést práva k ochranné známce a průmyslovým vzorům. Nevyužívání práv k ochranné známce a průmyslovým vzorům R. M. by svědčilo o tom, že smlouva měla pouze zastírat skutečný úmysl obou smluvních stran, kterým bylo „zajištění“ půjčky, resp. zkrácení povinnosti R. M. na dani z příjmů fyzických osob a vylákání odpočtu daně z přidané hodnoty ze státního rozpočtu. Takový simulovaný úkon by byl od počátku neplatný, nejednalo by se o zdanitelné plnění a účastníku řízení by nevznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty na výstupu. Kupující R. M. sice v daňovém řízení uvedenou transakci potvrdil, jeho výpověď je však nutno hodnotit jako výpověď osoby, která má zájem na výsledku řízení, neboť z tohoto přijatého plnění uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty. Správní orgány proto měly prověřit ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků), zda účastník řízení převzal od kupujícího částku 2 562 840 Kč a zda a jakým způsobem kupující tato práva využil v rámci své podnikatelské činnosti. Nevyužívání výše uvedených nabytých práv by totiž podporovalo verzi účastníka řízení, že se jednalo o fiktivní smlouvu. Navíc kupující vypovídal k okolnostem uzavření předmětné kupní smlouvy velmi obecně. Stěžovatel při hodnocení výpovědi kupujícího proto postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, a krajský soud proto shledal důvodnými žalobní námitky, které se týkaly porušení ustanovení § 2 odst. 3 a 7 a § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tvrzením, že pokud by se potvrdila verze účastníka řízení, chyběla by při uzavření předmětné smlouvy vážnost projevu vůle převést práva k ochranné známce. Obě strany předmětné smlouvy o převodu práv totiž stvrdily podpisem před notářkou, že smlouva byla uzavřena podle jejich pravé, svobodné a vážné vůle a že nejsou v omylu, ani v tísni. Kupující R. M. na uzavření smlouvy, jakož i na zaplacení dohodnuté částky i nadále trvá, aniž by jakkoliv zpochybňoval vůli skutečně realizovat tento právní úkon. Navíc zde chybí i zákonný předpoklad, který by potvrzoval disimulaci právního úkonu. Odvolání bylo přezkoumáváno podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků i se zřetelem na ustanovení § 31 odst. 2 citovaného zákona. Rozhodná podmínka pro povinnost uplatnit daň na výstupu není založena na tom, zda kupující začal fyzicky a reálně tato nabytá práva využívat v rámci své ekonomické činnosti. Skutečnost, zda kupující předmět smlouvy využil pro podnikání či nikoliv, má vliv jen a pouze na daňovou povinnost kupujícího, nikoliv prodávajícího, tedy účastníka řízení. Není proto možno souhlasit se závěrem krajského soudu, že pokud se zabýval pravostí podpisů osoby kupujícího, musel by dospět k závěru, že tato osoba dosáhla podpisu smlouvy podvodným jednáním. Z ustanovení § 9 odst. 1 písm. i) zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) nevyplývá vazba mezi povinností uplatnit daň na výstupu a přijatou platbou za uskutečněné zdanitelné plnění. Poukaz účastníka řízení, že předmětná smlouva měla pouze zastírat skutečný úmysl obou stran obchodního případu (zajištění půjčky) a že nebyla jednoznačně prokázána realizace peněžní transakce mezi smluvními stranami, nemůže zvrátit nezpochybnitelný převod práv, a tedy povinnost účastníka řízení přiznat daň na výstupu dle zákona o dani z přidané hodnoty. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že nabyvatel (osoba, na níž přešla na základě smlouvy výše uvedená práva), nebyl schopen uvést, co vlastně za částku 2,5 mil. Kč nabyl, za jakým účelem a s jakým využitím, přičemž část „nabytých“ práv zanikla. Úmysl a zájem nabyvatele být vázán uzavřenou smlouvou je nesporně vyvrácen skutečnostmi, které nasvědčují tomu, že nabyvatel nesplnil svůj peněžitý závazek a že jeho splnění deklaroval podvodně vytvořenými a získanými účetními doklady. Správce daně neučinil vše pro to, aby ověřil uskutečnění zdanitelného plnění po faktické stránce. Stěžovatel pak zcela přehlédl fakt, že převod práv je sice pro účely daně z přidané hodnoty službou, ale služba by byla zdanitelným plněním podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty pouze v případě, že by se kromě jiného jednalo o činnost vykazující všechny znaky podnikání. Jedním z rysů podnikání podle ustanovení § 2 obch. zák. je soustavnost a již z tohoto pohledu jednorázový převod výše uvedených práv nenaplňoval všechny znaky zdanitelného plnění, a nebyl proto předmětem daně z přidané hodnoty. Stěžovatel rozhodoval na základě nedostatečně zjištěných skutečností a buď úmyslně nebo z nedbalosti zkreslil a odlišně reprodukoval názory vyjádřené krajským soudem v odůvodnění rozsudku. Krajský soud totiž vyslovil názor, že využití či nevyužití nabytých práv je jednou z podstatných okolností, ke kterým je nutno přihlížet při posuzování skutečného stavu věci a účelu a platnosti uzavřeného právního stavu. Účastník řízení proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze správního spisu vyplývá, že účastník řízení spolu s kupujícím R. M. (dále jen „kupující“) uzavřel dne 12. 1. 2001 kupní smlouvu, smlouvu o převodu práv (dále jen „smlouva“). Na základě této smlouvy účastník řízení jako prodávající, resp. převodce převedl, na kupujícího, resp. nabyvatele, slovní grafickou ochrannou známku vedenou u Úřadu průmyslového vlastnictví pod č. j. 144935 „SUPR ŠKOLNÍ ZÁPISNÍK  PLNÝ VÝher“, jakož i průmyslové vzory „FIGURIUM“, „FIGURIUM I.“ a „FIGURIUM II.“, případně práva spojená s přihláškami průmyslových vzorů za cenu 2 562 840 Kč (základ daně ve výši 2 440 800 Kč a daň z přidané hodnoty 5% ve výši 122 040 Kč). Dne 15. 1. 2001 prodávající a kupující ověřili své podpisy na smlouvě u notáře, čímž potvrdili své tvrzení v článku VII. smlouvy, tedy že smlouvu uzavřeli dle své pravé, svobodné a vážné vůle, že jsou proti omylu a nejsou v tísni. Z písemnosti vyhotovené Úřadem průmyslového vlastnictví je zřejmé, že na základě žádosti účastníka řízení ze dne 3. 5. 2001 a předložené kopie smlouvy ze dne 12. 1. 2001 převedl tento správní orgán s účinností od 7. 2. 2002 na kupujícího ochrannou známku č. 226389 (číslo spisu 144935), jejímž původním přihlašovatelem byl účastník řízení. Shora uvedené průmyslové vzory měly být na základě smlouvy a předmětné žádosti k Úřadu průmyslového vlastnictví rovněž převedeny na kupujícího, avšak jejich přihlášky byly rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví zamítnuty podle ustanovení § 37 odst. 6 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmysl