2 As 63/2007 — Nejvyšší správní soud

2 As 63/2007- 114 - text č. j. 2 As 63/2007 - 114 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: R. H., zastoupen JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem Trojická 20, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, č. j. 3 Ca 2/2005 - 77, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, č. j. 3 Ca 2/2005 – 77, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2007, č. j. 3 Ca 2/2005 – 77, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Policie České republiky - Správa hl. m. Prahy, Dopravní inspektorát hl. m. Prahy dne 1. 12. 2000, č. j. PSP976/DI-2000, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky – Obvodní ředitelství, Dopravní inspektorát ze dne 28. 9. 2000, č. j. OR6-525/DI-2000, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších přepisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil porušením ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 12/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 5 odst. 1 písm. b) a § 16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, tím, že dne 15. 6. 2000 kolem 10.28 hod. řídil tramvajovou soupravu v Praze 6, přičemž se na světelně neřízené křižovatce ulice P. – C. plně nevěnoval řízení, nepřizpůsobil rychlost svým schopnostem a jiným okolnostem, které je možno předvídat, nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled a narazil do, na tramvajovém páse stojícího, autobusu. Za toto zaviněné jednání byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 5000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení kolejových vozidel všeho druhu na dobu osm měsíců, a povinnost uhradit náklady řízení. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že nedošlo ze strany správního orgánu I. stupně k porušení ustanovení § 74 zákona o přestupcích, protože ústní jednání se konalo za splnění podmínek citovaného ustanovení, když byl stěžovatel řádně předvolán a z obsahu spisu nevyplývá, že by se řádně omluvil z důvodu dovolené, jak sám uvádí. Podle názoru soudu tak byly splněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti stěžovatele a nebylo porušeno jeho základní právo (§ 38 čl. 2 Listiny základních práv a svobod). K námitce stěžovatele, že tvrzení správního orgánu, že se dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona o přestupcích je v rozporu se zákonem, městský soud odkázal na přesné znění citovaných obecně závazných předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, jejichž porušením stěžovatel způsobil dopravní nehodu a spáchal tak přestupek ve smyslu § 22 odst. 1 písm. b) a c) s tím, že skutková podstata přestupku tak, jak je přesně popsána ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně zahrnuje i jiné porušení obecně závazného právního předpisu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Ustanovení písm. d) je potřeba chápat ve vztahu ke speciálnímu ustanovení pod písm. b) a c) a pokud se pod tuto speciální úpravu celkové jednání nedá zařadit, tak se užije obecné právní úpravy - v daném případě § 22 odst. 1 písm. d) zákona přestupcích, není-li užití právní úpravy speciální - v daném případě písm. b) a c). V daném případě stěžovatel nejel takovou rychlostí, aby byl schopen soupravu na vzdálenost, na kterou měl rozhled, zastavit. Pokud jde o námitku týkající se prokázání skutkové podstaty přestupku, dospěl městský soud k závěru, že po zhodnocení dokazování u správního orgánu I. stupně byla skutková podstata dostatečně prokázána ve smyslu jednání, která jsou výslovně označena citovanými předpisy, a která stanoví, jaká konkrétní jednání jsou přestupkem. Proto podle názoru městského soudu byly naplněny jak obecné znaky přestupku ve smyslu § 2 zákona o přestupcích, tak znaky uvedené v příslušném ustanovení zvláštní části přestupkového zákona a znaky jednání, které za přestupek označuje jiný zákon shora citovaný. K námitce nepřiměřenosti trestu městský soud uvedl, že uložená sankce je úměrná okolnostem všech přestupků, jejich závažnosti, jejich následkům a předpokládá i výchovný účinek na osobu pachatele. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě stěžoval kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti především poukázal na to, že již v odvolání uváděl, že byl zkrácen na svých právech, když správní orgán rozhodl, aniž ho vyslechl a aniž provedl jím navržené důkazy. Tedy bylo rozhodnuto na základě jednostranných důkazů, které předložil druhý účastník dopravní nehody. Městský soud, stejně jako předtím správní orgán, neprovedl žádný z navržených důkazů. Kromě výslechu stěžovatele též nezajistil jako důkaz ani tachografické kolečko, ani výpis o jízdě tramvaje a nezohlednil ani další stěžovatelem uváděné skutečnosti. Odůvodnění rozsudku je ponecháno v obecné rovině. Městský soud pouze konstatuje závěry uvedené v rozhodnutích správních orgánů. Sám si pro své rozhodnutí neopatřil žádný nový důkaz, ani neumožnil stranám sporu, aby takové důkazy předložily. Městský soud se nevypořádal ani s jednáním druhého účastníka dopravní nehody, který náhle vjel na tramvajový pás a zde zůstal stát, což dopravní předpisy zakazují. Tedy nepochybně i druhý účastník dopravní nehody se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Pokud městský soud uvádí, že správní orgány při posuzování vycházely z fotodokumentace, pak ta mohla zaznamenat jen konečný stav vozidel, nemohla však nijak zohlednit stěžovatelem uváděná tvrzení o vzdálenosti zastávek, o délce stání autobusu v tramvajovém pásu, o rychlosti jízdy autobusu, stejně jako o rychlosti jízdy tramvaje, délce stání, zvonění, o věrohodnosti svědků, jakož i výslechu svědků svědčících ve prospěch stěžovatele apod. Při posuzování skutečnosti, že stěžovatel nebyl k věci vyslechnut, městský soud pouze setrval na důvodech uvedených v rozhodnutí správního orgánu, tj. že mu bylo předvolání doručeno a ve spisu není založen doklad ani úřední záznam o omluvě z výslechu. Skutečnost, že ve spisu není proveden úřední záznam o omluvě stěžovatele, je chyba správního orgánu. Stěžovatel je schopen dokladovat, že v době, kdy mělo dojít k výslechu, byl na plánované dovolené mimo Českou republiku. Stěžovatel zdůraznil, že v rámci přestupkového řízení, zejména pokud jde o dopravní nehodu, by měl být výslech účastníka stěžejní. Je pravdou, že u odvolacího orgánu již není výslech povinný, ale v tomto případě neprovedení výslechu stěžovatele byl hlavní důvod odvolání. Závěrem stěžovatel uvedl, že byl uznán vinným přestupkem podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona o přestupcích, ale skutkovou podstatou podle písm. d) citovaného ustanovení není nezastavení soupravy na vzdálenost, na kterou je rozhled. Pokud uvedený přestupek spáchal, pak mohl být kvalifikován podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom shledal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel důvody kasační stížnosti podřadil pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud je podle § 109 odst. 3 s. ř. s. v zásadě těmito důvody vázán, ovšem s taxativně vyjmenovanými výjimkami, mezi které patří i případ, kdy je napadené rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné (§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34, sv. 3 Sb. ÚS a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85, sv. 8 Sb. ÚS) jedním z principů, který představuje součást práva na řádný proces, jakož i právní stát a vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodňovat. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Protože pojem nepřezkoumatelnosti není v s. ř. s., a ani v o. s. ř., kt