5 Afs 50/2007 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 50/2007- 101 - text 5 Afs 50/2007 - 108 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Obec Dýšina, se sídlem Dýšina, nám. Míru 30, zast. advokátem JUDr. Romanem Majerem, se sídlem Úslavská 33, Plzeň, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2007, č. j. 57 Ca 65/2006 - 60, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 2. 2006, č. j. 2037/06-170 bylo žalobci (dále „stěžovatel“) uloženo odvést částku 6 399 999 Kč za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „rozpočtová pravidla“). Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) výše označeným rozsudkem zamítl. V kasační stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, přitom namítá jeho nezákonnost. Nesdílí závěr krajského soudu o tom, že rozhodnutí žalovaného netrpí nepřezkoumatelností. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné. Uvádí, že odvolací námitka je vymezena v širším rozsahu, než jak je soudem konstatováno. Již v odvolání stěžovatel namítal, že neporušil žádné ustanovení rozpočtových pravidel ani jiná zákonná ustanovení ve vztahu k účelu za jakým byla dotace poskytnuta. Stěžovatel se již ve správním řízení bránil tím, že porušením rozpočtové kázně ve smyslu ust. § 44 rozpočtových pravidel je toliko použití prostředků za jiným účelem či jejich neoprávněné zadržení. Stěžovatel namítá, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu není možné zjistit, které zákonné ustanovení správní orgán aplikoval při přijetí závěru o tom, že smlouva o poskytnutí dotace může sama stanovit, kdy k porušení rozpočtové kázně ve smyslu zákona dochází a kdy nikoli. Správním orgánem prezentovaná konkrétní ustanovení právních předpisů upravující poskytování prostředků z fondu, žádná zmocnění neobsahují. Stěžovatel má za to, že není bez zmocnění správního orgánu, resp. stran smlouvy o poskytnutí dotace, možno blíže vymezit pojem neoprávněné použití poskytnutých prostředků. Výklad tohoto pojmu nad rámec zákona je v rozporu s ústavními principy podmínek uplatňování státní moci. Stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že pojem „neoprávněné použití prostředků“ ve vztahu ke státnímu fondu je třeba vykládat analogicky podle ust. § 3 písm. e) rozpočtových pravidel. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že za předpokladu neurčitosti předmětného právního pojmu je správní orgán oprávněn při provádění kontroly sám implicitně určit co je a co není porušením rozpočtové kázně, a to vše bez zákonného zmocnění. Tvrzení ohledně vrchnostenského postavení poskytovatele dotace, jímž je odůvodněn závěr o zmocnění poskytovatele dotace blíže vymezit skutečnosti, kdy k porušení kázně dochází a kdy nikoli, byly správním orgánem prezentovány až v průběhu soudního řízení. Stěžovatel na rozdíl od krajského soudu s tvrzeným vrchnostenským postavením poskytovatele dotace nesouhlasí. Postavení poskytovatele dotace stěžovatel nezpochybňuje, nicméně nelze z takového postavení dovozovat, že i bez zákonného zmocnění může tento určovat, které skutečnosti představují porušení rozpočtové kázně a které nikoli. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry krajského soudu stran vymezení pojmu „použití“ a „výdej“ ve vztahu k finančním prostředkům. Rozsah pojmu použít je, dle stěžovatele, vymezen vlastními způsoby použití (k zaplacení, ke zničení, jako peněžní záruka, k vytvoření rezerv, apod.). V daném případě bylo lze použít poskytnuté peněžní prostředky pouze k zaplacení. Zaplacením dochází tak k jejich výdeji. V daném případě byly poskytnuté peněžní prostředky použity, resp. vydány, a to v souladu s účelem jejich poskytnutí – tj. k zaplacení části nákladů spojených s výstavbou bytových domů formou dotace. Shodně konstatováno i v ust. § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení, lze finanční prostředky soustředěné ve Státním fondu rozvoje bydlení použít ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů formou dotace. Podle ust. § 4 odst. 4 cit. zákona musí být prostředky poskytnuté Fondem vráceny, nebyly-li použity v souladu s účelem, pro který byly poskytnuty. Pojem „neoprávněné použití peněžních prostředků“ je obsahově totožný s pojmem „neoprávněný výdej“. Posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti je otázkou posouzení účelu poskytnutí dotace, který byl v případě stěžovatele splněn. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem žalovaného, poté i soudu o tom, že požadoval příspěvek od budoucích kupujících. Ze smlouvy o sdružení uzavřené mezi stěžovatelem a družstvem je zřejmý účel tohoto sdružení spočívající ve výstavbě bytového domu. Ze smlouvy o sdružení dále vyplývá, že účelem sdružení není společné obstarávání sdružených prostředků. Sdružené prostředky byly poskytovány samostatně oběma účastníky. Každý za sebe se zavázal složit k předmětnému účelu vlastní finanční vklad. Stěžovatel se zavázal poskytnout za svoji osobu vlastní finanční zdroje v určené výši. Zdroje finančních vkladů byly v souvislosti s účelem sdružení nerozhodné. Družstvo, stejně jako stěžovatel, jednali při získávání zdrojů svých finančních vkladů zcela samostatně. Zdrojem vkladu družstva byly pak právě, mimo jiné, i plnění členů družstva do účelového fondu družstva – do fondu výstavby, a to na účet družstva. Družstvo přitom jednalo v případě přijímání těchto vkladů výhradně nikoli jako účastník sdružení, nýbrž samostatně. Stěžovatel konstatuje, že ze žádného ustanovení smlouvy o investičním příspěvku nevyplývá, že by stěžovatel požadoval od budoucích nájemců jakékoli plnění, a to ani v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy. Budoucími nájemci ve smlouvě o investičním příspěvku přijatý závazek k úhradě investičního příspěvku toto neprokazuje. Z žádného ustanovení smlouvy o investičním příspěvku nevyplývá podmínění sjednání nájemního ani jiného práva na zaplacení investičního příspěvku. V řízení žalovaný nikterak neprokázal, že stěžovatel požadoval finanční účast od budoucích nájemců. Následným převedením prostředků družstva na účet stěžovatele splnilo družstvo pouze svoji povinnost sjednanou ve smlouvě o sdružení, a to poskytnout sdružení finanční vklad v určité výši. Stěžovatel uplatňuje v kasační stížnosti důvody dle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se v písemném vyjádření především ohradil proti tvrzení, že v odvolání bylo namítáno, že pojem neoprávněné použití prostředků ve vtahu ke státnímu fondu je třeba vykládat analogicky podle § 3 písm. e) rozpočtových pravidel. Nic takového z odvolání nevyplývá a žalovanému nepřísluší, aby domýšlel, co bylo odvolatelem zamýšleno. Nadto žalovaný uvádí, že i kdyby tomu tak bylo a pro daný případ bylo na místě použít analogii dle uvedeného ustanovení, musel by dospět ke stejnému závěru, neboť prostředky stěžovateli poskytnuté byly použity (vydány) v rozporu s podmínkami (povinnostmi), na kterých se obě strany ve smlouvě dohodly. Co se týče posouzení otázky požadavku plnění od budoucích nájemců, odkazuje žalovaný na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí a ztotožňuje se se závěry krajského soudu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje stejné námitky, jakož i stejnou argumentaci, které byly dílem uplatněny v odvolání a poté v žalobě. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se se všemi žalobními námitkami ve svém rozhodnutí, které je předmětem kasačního řízení, řádně vypořádal. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel uzavřel se Státním fondem rozvoje bydlení, se sídlem v Olomouci, pracoviště Dlouhá 13, Praha 1 dne 16. 4. 2002 smlouvu č. 9255920607 o poskytnutí dotace z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na výstavbu nájemních bytů v obcích. Dle uzavřené smlouvy je stěžovatel investorem výstavby bytového domu s budoucími 16-ti nájemními byty. Ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů byla dle čl. I bodu 2 smlouvy poskytnuta finanční investiční dotace ve výši 6 400 000 Kč. V bodu 3 cit. smlouvy příjemce dotace mimo jiné prohlašuje, že má zajištěny vlastní prostředky, včetně případných prostředků ze sdružení investorů. Dle čl. II bod 1. smlouvy může příjemce dotace použít poskytnuté prostředky pouze ke krytí nákladů stavby, a to