6 Ads 66/2007 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 66/2007- 50 - text 6 Ads 66/2007 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Prof. Ing. A. V., CSc., Dr.h.c., zast. Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem, se sídlem Rolnická 1636/21a, Opava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2007, č. j. 17 Cad 11/2006 – 23, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2007, č. j. 17 Cad 11/2006 – 23, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2005, č. X, přiznala žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení žalobci od 1. 3. 2005 starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb. ve výši 11 243 Kč měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí je provedena konstrukce výpočtu důchodu. Je zde dále konstatováno, že podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let. Jde-li však o dobu zaměstnání v cizině před 1. 5. 1990, hodnotí se tato doba jen pokud bylo za ni zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného. Článek V (odst. 4) zákona č. 134/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů umožnil zaplatit za dobu zaměstnání v cizině před 1. 1. 1996 ( tj. i za dobu studia před 1. 5. 1990) pojistné na důchodové pojištění, zároveň však stanovil časové omezení k zaplacení pojistného, a to do 31. 12. 1999. Po uplynutí této lhůty již není možné pojistné na důchodové pojištění za dobu zaměstnání v cizině (včetně studia) před 1. 1. 1996 doplatit. V podané žalobě žalobce uvedl, že se stal od 22. 6. 1960 řádným studentem Fakulty strojní ČVUT v Praze. Po jednání výběrové komise pro výběr československých studentů pro studium na vysokých školách v zahraničí byl vybrán ke studiu v Polské lidové republice, kam byl vyslán na základě oznámení rektorátu Univerzity 17. listopadu v Praze dne 6. 11. 1962. Dne 13. 12. 1967 žalobce ukončil své vysokoškolské studium na Varšavské polytechnice a získal titul inženýr (Mgr. Inž.). Ihned po ukončení vysokoškolského studia od 1. 1. 1968 pokračoval na Varšavské univerzitě v Polsku v interním aspirantském (doktorském) studiu, které ukončil 19. 4. 1972 a získal titul doktor technických věd. Po celou dobu studia v Polsku žalobce pobíral československé stipendium. Od nástupu na vysokou školu v r. 1960 až do ukončení aspirantského (doktorského) studia v r. 1972 studoval soustavně, bez přerušení. Žalobce dále konstatoval, že podle osobního listu důchodového pojištění mu žalovaná zhodnotila pouze dobu do 30. 6. 1962, takže nezapočítala plně studium žalobce v Československu a už vůbec ne v Polsku. Žalobce dále uvedl, že po návratu byly diplomy získané v Polsku nostrifikovány ČVUT v Praze v souladu s vyhláškou Ministerstva školství č. 72/1959 Sb. a Českou komisí pro vědecké hodnosti v souladu s vyhláškou č. 80/1974 Sb. Žalobce zdůrazňoval, že jeho studium nebylo soukromé, ale byl k němu vyslán, takže povinnost přihlásit žalobce k pojištění byla na straně univerzity, případně na straně tehdejšího Ministerstva školství a kultury. V této souvislosti poukazoval na ustanovení § 13 odst. 2, 21 odst. 3, § 102, § 21 odst. 1 písm. a) a § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. Podle žalobce žalovaná vycházela z premisy, že doba studia v Polsku zakládá její povinnost rozhodnout v režimu práva s cizím prvkem. V tom případě by se měla aplikovat Úmluva o sociálním zabezpečení č. 261/1948 Sb. ve znění dalších žalobcem vyjmenovaných dokumentů a to v čl. I. odst. 2, 4 a dalších. Vyslovil však přesvědčení, že se v jeho případě nejedná o rozhodování s cizím prvkem, a proto k ustanovení článku 14, 15 a 16 Úmluvy nelze přihlížet. Žádal tedy, aby mu byla započtena doba od 30. 6. 1962 do 19. 4. 1972. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, č. j. 17 Cad 11/2006 – 23, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalobce získal na území České republiky do dosažení důchodového věku 37 roků pojištění, což ve smyslu § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. postačovalo pro přiznání starobního důchodu podle českých předpisů o důchodovém pojištění. Dále byl toho názoru, že v daném případě nelze použít § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., protože doba studia se považuje za náhradní dobu, byla-li získána po 31. 12. 1995. Soud dále uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí i ve vztahu k § 46 a 47 zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu platného v době rozhodování žalované a z tohoto hlediska lze žalované vytknout jen to, že ve výroku rozhodnutí cituje ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb., nikoliv § 29 písm. a) zákona, což však nemá vliv na zákonnost uvedeného rozhodnutí. Žalovaná nebyla povinna aplikovat Nařízení Rady č. 1408/71 a 574/72, jestliže žalobci přiznala důchod, na který vznikl nárok jen podle českých právních předpisů o důchodovém pojištění. Soud dovodil, že nezhodnotila-li žalovaná žalobci požadovanou dobu studia v cizině, rozhodla správně. Námitka žalobce, že mezinárodní smlouva neplatí v případech, kdy by byl poškozen občan České republiky, nebyla podle názoru soudu případná, neboť nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/04, se týká zcela jiné problematiky a úprav mezinárodní smlouvou sjednanou mezi Slovenskou a Českou republikou. Soud dále uvedl, že je žalobci třeba přisvědčit v tom, že mu žalovaná nezhodnotila dobu studia na území tehdejší ČSSR v době od 1. 7. do 13. 11. 1962 v rozsahu 136 dnů. Zápočet této doby však neovlivní výši starobního důchodu žalobce, neboť tímto nezíská další ucelený rok doby pojištění, když celková doba pojištění 36 roků a 336 dní byla zhodnocena žalobci v rozsahu plných 37 roků a nezapočtených 138 dní by žalobci nepřineslo vyšší částku na starobním důchodu. Soud po provedeném řízení a hodnocení důkazů žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť žalobci nelze z výše uvedených důvodů požadovanou dobu studia zhodnotit. Žalobce rovněž za tuto dobu nezaplatil do 31. 12. 1999 pojistné, jak to umožňoval článek V odst. 4 zákona č. 134/1997 Sb. Soud tedy dovodil, že žalobce na svých právech zkrácen nebyl. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel), a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Pod body I. a II. kasační stížnosti popsal dosavadní průběh řízení a zopakoval žalobní námitky. Dále vyslovil názor, že rozsudek byl vydán na základě nesprávného posouzení právní otázky soudem a je z tohoto důvodu nezákonný, neboť soud nesprávně hodnotil studium v zahraničí jako vztah s cizím prvkem, ačkoliv měl dobu studia hodnotit jako studium na území ČR. V této souvislosti poukázal na článek I. odst. 4 Úmluvy. Dále namítal, že žalovaná v řízení před vydáním rozhodnutí porušila zákon, když stěžovatele nepoučila o možnosti získat a předložit ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o postavení jeho zahraničního vzdělání na roveň studia na středních a vysokých školách v České republice. Tato vada správního řízení podle názoru stěžovatele mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a z tohoto důvodu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že proti dosavadnímu způsobu řízení nemá námitky a zcela se ztotožňuje s právním názorem soudu vysloveným v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Byť stěžovatel výslovně uplatnil v kasační stížnosti důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., vyplývá z jejího obsahu, že ji stěžovatel podává i z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu