8 Afs 143/2006 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 143/2006- 58 - text 8 Afs 143/2006 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: ACO Systémové prvky, spol. s r. o., se sídlem Přibyslav, Havlíčkova 260, zastoupená prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2004, čj. 224/04/FŘ 140, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2006, čj. 29 Ca 167/2004 - 35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 4. 2004, čj. 224/04/FŘ 140, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 11. 2003, čj. 82565/03/223960/2899 (platební výměr), kterým byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí dle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z převodu nemovitostí“), ve výši 4 284 490 Kč, a to na základě prohlášení o vkladu v podobě nemovitostí do základního jmění žalobce. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou. Brojil zejména proti výkladu pojmu „vklad do obchodní společnosti“ podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí. Uvedl, že je třeba vzít v úvahu znění obchodního zákoníku a že žalovaný měl při výkladu zákona o dani z převodu nemovitostí vycházet z jeho skutečného znění a nikoliv z toho, co zákonodárce snad chtěl uvést, avšak v textu nevyjádřil. Žalovaný nesprávně konstruuje, že obchodní zákoník nezná jiný pojem vkladu, než je část základního jmění. Krajský soud v Brně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby a v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2005, čj. 1 Afs 2/2003 - 52, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 31/2000. Konkrétně poukázal na znění § 59 odst. 1 a § 58 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), a § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí, ve znění do 31. 12. 2000, jímž byly osvobozeny od daně vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností nebo družstev. Zvláštním zákonem je obchodní zákoník, který neznal jiný vklad než vklad do základního jmění. Vzhledem k tomu, že zákon o dani z převodu nemovitostí osvobozoval od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahovalo se osvobození od daně pouze na vklady do společnosti zvyšující základní jmění. Vklady nezvyšující základní jmění dani podléhaly. Byla-li na obchodní společnost převedena celá nemovitost, ale součástí základního jmění této společnosti se dohodou stala pouze určená část hodnoty převedené nemovitosti, mohla být od daně osvobozena pouze tato část. Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozhodnutí městského soudu včasnou kasační stížností, v níž uplatnil důvod kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a dle § 103 odst. 1 písm. d), tj. nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatků důvodů rozhodnutí. Stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky spatřuje v posouzení pojmu „vklad“ podle § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí. Má za to, že se krajský soud nesprávně ztotožnil s výkladem žalovaného, že obchodní zákoník ve znění platném k 31. 12. 2000 neznal jiný vklad než vklad do základního jmění a vzhledem k tomu, že zákon o dani z převodu nemovitostí osvobozuje od daně pouze vklady vložené do obchodní společnosti při definici vkladu podle obchodního zákoníku, vztahuje se osvobození pouze na vklady zvyšující základní jmění. Ustanovení § 20 odst. 6 písm. e) cit. zákona zakotvuje veřejné subjektivní právo na osvobození od daně z převodu nemovitostí v případě, že společník vložil do obchodní společnosti jako vklad nemovitost a účastní se v obchodní společnosti nejméně po dobu pěti let. Obchodní zákoník používá pojmy vklad společníka, peněžitý vklad, nepeněžitý vklad. Ačkoli je těmto právním pojmům přisuzován obchodním zákoníkem určitý význam, není tento význam jednotný, což platí zejména v případě pojmu nepeněžitý vklad. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 30 Ca 206/2000. Zatímco z dikce ustanovení § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2 obchodního zákoníku lze dovodit, že nepeněžitým vkladem je pouze vklad společníka do základního jmění společnosti, z ustanovení § 109 odst. 3 a § 163a odst. 3 cit. zákona vyplývá, že pojem nepeněžitý vklad zahrnuje nejen vklad společníka do základního jmění, ale i vklad společníka mimo základní jmění. Pojem vklad je tedy možno interpretovat dvěma způsoby. Zákon o dani z převodu nemovitostí pojem vklad blíže nespecifikoval ani nelimitoval. Osvobození od daně se vztahovalo na veškeré vklady vložené do obchodní společnosti bez ohledu na to, zda se jednalo o vklad do základního jmění či vklad mimo základní jmění. Zásadní změnu přinesl až zákon č. 117/2001 Sb., který s účinností od 1. 6. 2001, stanovil že od daně jsou osvobozeny pouze vklady do základního kapitálu obchodních společností a družstev. Stěžovatel upozornil, že většina soudních rozhodnutí včetně rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývají výkladem pojmu nepeněžitý vklad, byla vydána až po 9. 3. 2000, kdy přešlo vlastnické právo k nepeněžitému vkladu, což je okamžik rozhodný pro vznik daňové povinnosti. Poukázal na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 11 odst. 5 Listiny, čl. 1 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a v této souvislosti i nálezy Ústavního soudu k řešení situací možného dvojího výkladu právního předpisu. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí stěžovatel spatřuje v tom, že se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku s některými žalobními důvody nevypořádal vůbec, či se s nimi vypořádal nedostatečně. Krajský soud se nevyjádřil k tvrzení, že osvobození vkladu do základního jmění obchodní společnosti od daně z převodu nemovitostí zakotvil až zákon č. 117/2001 Sb., který nabyl účinnosti 1. 6. 2001. Do tohoto data zákon neupravoval žádné omezení pro osvobození vkladu. Krajský soud se nevyjádřil k námitkám poukazujícím na rozpor rozhodnutí s požadavkem na určitost a jasnost právních předpisů reflektující princip právní jistoty. Taktéž se nevyjádřil k poukazu na skutečnost, že ke vzniku daňové povinnosti, tj. ke dni 9. 3. 2000, neexistoval mezi soudními orgány jednotný názor na výklad sporného pojmu vklad ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí. Nedostatečně se vypořádal také s tvrzením, že obchodní zákoník ve znění platném do 31. 12. 2000 umožňoval více než jeden možný výklad pojmu vklad. Stěžovatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 13. 9. 2006 uvedl, že § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí vyložil v souladu s obchodním zákoníkem a odvolal se na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 197/2000 a 30 Ca 217/2000. Poukázat lze i na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 59 Ca 91/2002 ohledně zdanění části vkladu, jež není součástí základního jmění. Tyto závěry byly potvrzeny i judikaturou Ústavního soudu – např. nález sp. zn. III. ÚS 31/2000 či rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2005, čj. 1 Afs 2/2003 - 52. Právní úkon, kterým se realizuje vklad do základního jmění společnosti ve smyslu § 59 obchodního zákoníku, má charakter úplatného nabytí majetku s tím, že v případě převodu vlastnického práva k nemovitostem podléhá dani z převodu nemovitostí, který je v § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí osvobozen od daně za stanovených podmínek. Jde-li o namítané vady rozhodnutí, žalovaný uvedl, že se krajský soud k námitkám stěžovatele vyjádřil dostatečně a v kontextu odůvodnění se úvahy stěžovatelky o důvodech, které vedly zákonodárce k přijetí zákona č. 117/2001 Sb., jeví bezpředmětnými, neboť to, že vklady do společnosti nezvyšující základní jmění nepodléhají osvobození od daně, bylo upraveno zákonem již před přijetím zmiňovaného zákona. Ze stejných důvodů se neztotožnil ani se stěžovatelovou námitkou, že obchodní zákoník ve znění do 31. 12. 2000 umožňoval více než jeden možný výklad právního pojmu vklad. Rozhodnutí krajského soudu je srozumitelné a určité. Námitku stěžovatele, že ke vzniku jeho daňové povinnosti neexistoval mezi soudními orgány v ČR jednotný výklad sporného pojmu vklad ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) zákona o dani z převodu nemovitostí, považuj