3 Ads 69/2009 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 69/2009- 107 - text 3 Ads 69/2009 - 107 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: H. N., zastoupené JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou se sídlem U zvonu 11, Plzeň, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 27. 5. 2008, č. X,v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2009, č. j. 16 Cad 173/2008 - 62, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2009, č. j. 16 Cad 173/2008 - 62, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 5. 2008, č. X zamítla žádost žalobkyně o starobní důchod podle § 58 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s přihlédnutím k nařízení Rady (EHS) 1408/71 a nařízení Rady (EHS) č. 574/72. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že nárok na starobní důchod žalobkyni vznikl s přihlédnutím ke slovenským dobám pojištění, neboť pouze z doby pojištění v České republice nezískala 25 let pojištění. Výše starobního důchodu žalobkyně v tzv. dílčí výši činila k datu 8. 12. 2006 částku 2840 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že výše částečného invalidního důchodu, který byl žalobkyni přiznán rozhodnutím ze dne 6. 11. 2006, je k datu 8. 12. 2006, od kterého požádala o přiznání starobního důchodu dle § 30 zákona č. 155/1995 Sb., vyšší, výplata starobního důchodu žalobkyni nenáleží a nárok na starobní důchod jí podle § 58 zákona č. 155/1995 Sb. z tohoto důvodu zanikl. Poněvadž byla žalobkyně k 31. 12. 1992 výdělečně činná u zaměstnavatele Československé státní dráhy (dále též „ČSD“), Kontrola přepravních tržeb Stod, byla důchodová záležitost žalobkyně posuzována ve smyslu čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. uvedené v Příloze III nařízení Rady 1408/71, dle kterého se doby získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení tohoto smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke di rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Dle výpisu z obchodního rejstříku organizace ČSD – kontrola přepravních tržeb Stod spadá pod odštěpný závod ČSD – Správa přepravních tržeb Bratislava, se sídlem Klemensova 8, Bratislava, který měl k 31. 12. 1992 sídlo na území Slovenské republiky, přičemž organizační složka podniku se pro účely aplikace Smlouvy vymezuje územně, nikoli funkčně, což znamená, že pro určení zaměstnavatele bývalých ČSD nebyla významná právní subjektivita, nýbrž územní sídlo, které se zapisovalo do obchodního rejstříku. V žalobě žalobkyně zejména uvedla, že na Slovensku nikdy nepracovala, se slovenskou organizací nepodepsala pracovní smlouvu. Žádala, aby její důchod byl vypočten podle českých právních předpisů. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 3. 2009, č. j. 16 Cad 173/2008 - 62, uvedené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku se krajský soud podrobně zabýval právní úpravou obsaženou ve Smlouvě mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení (vyhl. pod č. 228/1993 Sb., dále jen „Smlouva“). Podle čl. 20 této smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo před tímto dnem. Pokud občan neměl ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území ČSFR, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 15 odst. 1 a 2 správního ujednání o provádění Smlouvy, které bylo publikováno pod č. 117/2002 Sb. m. s. (dále jen „správní ujednání“), se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Není-li adresa zaměstnavatele v obchodním rejstříku uvedena (např. některé podniky zřízené přímo zákonem), postupuje se podle čl. 20 odst. 2 smlouvy. Jako spornou otázku krajský soud označil skutečnost, zda zaměstnavatel žalobkyně s ohledem na ustanovení čl. 20 Smlouvy měl ke dni rozdělení ČSFR sídlo na území ČR či SR. Dle názoru krajského soudu byla žalobkyně zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem na území ČR, neboť odštěpný závod (Správa přepravních tržeb v Bratislavě) byl toliko organizační jednotkou ČSD, která mohla v určeném rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem ČSD a jako taková byla zapsána do tehdejšího podnikového rejstříku, nemohla však být zaměstnavatelem žalobkyně, neboť nemohla svým jménem uzavírat pracovní smlouvu či provádět jiné pracovní úkony. Krajský soud poukázal na ust. § 6 odst. 3 zákona č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy, a ust. § 8 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a dovodil, že ačkoliv byla Správa přepravních tržeb zapsána v obchodním rejstříku jako odštěpný závod se sídlem v Bratislavě, nejednalo se nikdy o organizační složku s právní subjektivitou. Vzhledem k uvedené skutečnosti tedy veškeré pracovněprávní vztahy byly z její strany činěny jménem ČSD se sídlem v Praze, a tedy doby pojištění získané před rozdělením ČSFR byly dobami českými. Své závěry krajský soud podpořil odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2007, č. j. 17 Cad 5/200 - 73 a ze dne 4. 12. 2008, č. j. 21 Cad 140/2008 - 21. V kasační stížnosti podané z důvodu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] stěžovatelka uvedla, že čl. 20 Smlouvy určuje jako kritérium pro určení příslušnosti smluvních států ke zhodnocení dob pojištění sídlo zaměstnavatele pojištěnce ke dni zániku společného státu, popř. naposledy před tímto dnem. V čl. 15 odst. 1 správního ujednání ke Smlouvě je vymezen pojem sídlo zaměstnavatele. Rozumí se jím adresa zapsaná jako sídlo v obchodním rejstříku; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, je sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Stěžovatelka konstatovala, že pokud uvedená organizační složka (tj. Správa přepravních tržeb zapsaná k 31. 12. 1992 v obchodním rejstříku se sídlem v Bratislavě) byla ke dni rozdělení federativního státu zapsána v obchodním rejstříku, je třeba podle názoru stěžovatelky pokládat její adresu tam zapsanou za sídlo zaměstnavatele účastníka podle čl. 15 odst. 1 správního ujednání. Je-li adresa Klemensova 8, Bratislava sídlem zaměstnavatele žalobkyně ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy, považují se doby důchodového zabezpečení (pojištění), které žalobkyně získala před zánikem československé federace, za doby pojištění SR. Stěžovatelka proto nepochybila, když při rozhodování o nároku žalobkyně na starobní důchod považovala dobu důchodového pojištění do 31. 12. 1992 za slovenskou dobu pojištění. Stěžovatelka zejména nepřijala argument vyslovený krajským soudem, že Správa přepravních tržeb se sídlem Bratislava, Klemensova 8, byla organizační složkou bez právní subjektivity, která vystupovala v právních vztazích jménem ČSD a jako taková nemohla být zaměstnavatelem žalobkyně. Dále stěžovatelka namítla, že je jen stěží možné přijmout výklad krajského soudu, že kvůli absenci právní subjektivity organizačních složek zapisovaných do obchodního rejstříku nelze jejich sídlo považovat za sídlo zaměstnavatele podle čl. 20 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 správního ujednání, neboť v takovém případě by tato ustanovení neměla vůbec smysl. V tehdejším Československu by totiž neexistovala žádná organizační složka zapsaná do obchodního rejstříku, na niž by se čl. 15 odst. 1 správního ujednání vztahoval, neboť by neměla právní subjektivitu. Z tohoto důvodu nemůže být z hlediska citované smlouvy a správního ujednání rozhodné, zda tyto složky měly právní subjektivitu, či nikoliv. Podle stěžovatelky je názor krajského soudu nesprávný, neboť podstatou řešené právní otázky není způsobilost organizační složky ČSD z hlediska vnitrostátních předpisů, nýbrž otázka, zda lze považovat sídlo této složky za sídlo zaměstnavatele z hlediska citované mezinárodní smlouvy, resp. správního ujednání. K tomu stěžovatelka dále poukázala na zásady výkladu mezinárodních smluv, podle nichž je rozhodující opravdová vůle smluvních stran. Ta podle názoru stěžovatelky vyplývá z praxe nositelů pojištění smluvních států, stanovisek Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny SR, které jsou