4 Ads 127/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 127/2008- 73 - text 4 Ads 127/2008 - 73 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: K. Š., zast. Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem, se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008, č. j. 10 Ca 338/2007 – 51, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008, č. j. 10 Ca 338/2007 – 51, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 7. 5. 2008, č. j. 10 Ca 338/2007 – 51, (dále jen „usnesení“), kterým bylo odmítnuta jeho žaloba proti sdělení žalovaného ze dne 13. 7. 2005, č. j. 38/156-2005-50/804, (dále jen „sdělení“) pro nepřípustnost podle § 68 písm. e) s. ř. s., protože se podle § 70 písm. a) s. ř. s. nejedná o rozhodnutí. Žalovaný ve svém sdělení uvedl, že shledává stížnost žalobce na postup žalovaného při vydávání zdravotní dokumentace jako nedůvodnou a podotkl, že se ztotožnil se stanoviskem Krajského státního zastupitelství v Brně (správně má být „Vězeňské služby České republiky, Generální ředitelství“) ze dne 20. 5. 2005, č. j. 38/134/2005-50/804, kterou ke svému sdělení přiložil. V tomto sdělení žalovaný dále zdůraznil, že podle jeho názoru z ustanovení § 67b odst. 12 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákona č. 260/2001 Sb., (dále jen „zákon č. 20/1966 Sb.“), nevyplývá právo pacienta na nahlížení do zdravotnické dokumentace ani na pořizování si kopií a výpisů z ní, když záleží pouze na ošetřujícím lékaři, jakou zvolí formu pro poskytnutí informací ze zdravotní dokumentace. Žádný zdravotnický pracovník, tudíž ani lékař Vězeňské služby České republiky tak nemá povinnost poskytnout zdravotnickou dokumentaci k nahlédnutí nebo z ní nechat pořizovat kopie a výpisy. Podotkl také, že podle zákona č. 101/2001 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, má osoba, o níž se vede zdravotnická dokumentace, nárok na podání informace zdarma pouze jedenkrát za rok a v ostatních případech musí hradit veškeré náklady spojené s podáním informace. Podle žalovaného je tak stížnost nedůvodná. Proti tomuto sdělení žalovaného a proti sdělení Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor zdravotnictví, ze dne 16. 5. 2005, č. j. JMK 17999/2005 OZ, podal stěžovatel dne 3. 1. 2007 žalobu. Městský soud usnesením ze dne 12. 10. 2007, č. j. 10 Ca 3/2007 - 38, postoupil žalobu proti sdělení Krajského úřadu Jihomoravského kraje, (odboru zdravotnictví), Krajskému soudu v Brně. Stěžovatel v žalobě připomněl, že poté, co jeho žádost o vydání opisu zdravotnické dokumentace byla zamítnuta jak lékařem vězeňské nemocnice, tak ředitelem věznice, podal proti tomuto postupu stížnost ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, které ji postoupilo žalovanému, který jí shledal dne 20. 5. 2005, č. j. 38/134/2005-50/804, nedůvodnou. Stěžovatel proto opětovně podal stížnost proti nevydání opisu zdravotnické dokumentace přímo žalovanému. Ten ji shledal napadeným rozhodnutím opětovně nedůvodnou. Stěžovatel se ohradil proti závěru žalovaného, že mu zákon č. 20/1966 Sb. neumožňuje poskytnout opis zdravotní dokumentace. Namítl, že požaduje zpřístupnění osobních údajů o své vlastní osobě, na což má právo, které mu přímo vyplývá např. z Listiny základních práv a svobod či z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, které mají přednost před zákonem. Podotkl, že shodné stanovisko zastává i Veřejný ochránce práv, na jehož zprávu odkázal. Z těchto důvodů navrhl, aby městský soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené rozhodnutí žalovaného. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že jeho sdělení ze dne 13. 7. 2005, č. j. 38/156-2005-50/804, které stěžovatel napadl, není rozhodnutím správního orgánu podle § 70 s. ř. s., protože žalovaný řešil stížnost podle vyhlášky vlády č. 150/1958 Ú. l. Návrh stěžovatele na zrušení odpovědi na jeho žádost považuje žalovaný za zmatečný a případné nové řízení o stížnosti za neproveditelné, neboť vyhláška vlády č. 150/1958 Ú. l. byla bez náhrady zrušena zák. č. 370/2005 Sb. Dále zdůraznil, že i za předpokladu, že by sdělení bylo rozhodnutím, pak by žaloba proti němu byla podána opožděně, když stěžovatel převzal sdělení dne 18. 7. 2005 a žalobu podal až dne 3. 1. 2007. Podle jeho názoru byl postup lékaře i následné sdělení žalovaného v souladu s tehdejší právní úpravou § 67b odst. 12 zák. č. 20/1966 Sb. a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně publikované pod č. 96/2001 Sb. m. s., když stěžovatel byl informován o svém zdravotním stavu, ale nebyl mu poskytnut opis zdravotnické dokumentace. Podotkl, že poté, co došlo ke změně právní úpravy výslovně umožňující poskytnutí opisu zdravotnické dokumentace, již stěžovatel nepodal žádnou žádost týkající se jeho zdravotního stavu. Žalovaný proto navrhl, aby městský soud stěžovatelovu žalobu odmítl. Městský soud žalobu stěžovatele usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože shledal, že návrh stěžovatele je podle soudního řádu správního nepřípustný. Městský soud totiž dospěl k závěru, že sdělení žalovaného, které bylo napadeno žalobou, není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje subjektivní práva nebo povinnosti. Žaloba stěžovatele je tak ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná, protože se domáhá přezkoumání „rozhodnutí“, které je z přezkoumání vyloučeno podle § 70 písm. a) s. ř. s ., neboť jde o úkon, který není rozhodnutím v materiálním smyslu. Městský soud podotkl, že se z výše uvedených důvodů vůbec nezabýval otázkou, zda stěžovatelova žádost o pořízení opisu zdravotnické dokumentace měla být vyřízena ve správním řízení a mělo o ní být rozhodnuto úkonem, který by ve smyslu § 65 s. ř. s. byl přezkoumatelný ve správním soudnictví. Městský soud dále žalovanému přisvědčil, že pokud by žalobou napadené sdělení mělo charakter rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., odmítl by žalobu jako opožděně podanou, protože podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze podat žalobu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí. V daném případě však byla žaloba podána dne 3. 1. 2007, přestože předmětné sdělení bylo stěžovateli doručeno už dne 18. 7. 2005., a proto by žaloba byla zjevně opožděná. Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., v níž namítl, že nezákonnost rozhodnutí spočívá v tom, že se městský soud nezabýval skutkovou podstatou věci, ale pouze vycházel z vyjádření žalovaného, že předmětné sdělení nemá povahu rozhodnutí. Setrval přitom na svém názoru, že měl a i nadále má právo na nahlížení do zdravotnické dokumentace a na pořizování si z ní kopií. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení městského soudu pro nezákonnost a vrátil věc k dalšímu řízení žalovanému. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána včas osobou oprávněnou a je proti označenému usnesení přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že návrh stěžovatele, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení městského soudu pro nezákonnost a vrátil věc k dalšímu řízení žalovanému je nesrozumitelný a postrádá vnitřní logiku, protože pokud by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že usnesení městského soudu je vadné, a z tohoto důvodu je zrušil, pak by byla věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí o žalobě, ke kterému je příslušný městský soud, a nikoli k novému projednání věci žalovaným správním orgánem. Protože však nejde o úplnou absenci některé z potřebných náležitostí obsahu kasační stížnosti (§ 106 s. ř. s. ve spojení s § 37 odst. 3 s. ř. s.) a vzhledem k tomu, že návrhem stěžovatele není Nejvyšší správní soud vázán a tento návrh nemá ani vliv na rozsah jeho přezkumné povinnosti, když tato vada neznemožňuje projednání stěžovatelovi kasační stížnosti, vyložil si Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele podle § 110 odst. 1 s. ř. s. tak, že stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení městského soudu pro nezákonnost a vrátil mu (soudu) věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. uplatněný stěžovatelem