4 Ads 24/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 24/2008- 69 - text 4 Ads 24/2008 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T. F., zast. JUDr. Janem Kočím, advokátem, se sídlem Karolíny Světlé 1013/14, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007, č. j. 10 Ca 195/2006 - 42, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2006, č. j. OSZ-4-34/SE-Dv-2006, náměstek ministra vnitra zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 10. 3. 2006, č. j. OSZ-128261-2/VD-Je-2006, kterým byl žalobci od 1. 11. 2005 přiznán příspěvek za službu ve výši 8103 Kč měsíčně a tento příspěvek byl od 1. 1. 2006 zvýšen na 8428 Kč měsíčně s tím, že doplatek ve výši 41 490 Kč žalobce obdrží v měsíci dubnu 2006. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, ve které namítal nezákonnost obou shora uvedených rozhodnutí a nesouhlasil se závěry správních orgánů týkajícími se jeho posledního hrubého měsíčního příjmu. Konstatoval, že ustanovení § 76 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 287/2002 Sb. je v rozporu se zákonem České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a jeho posledním hrubým měsíčním služebním příjmem ve smyslu § 117 odst. 2 tohoto zákona je příjem za měsíc říjen 2005, který činil 44 819 Kč. Žalobce nesouhlasil ani s výpočtem celkové doby jeho služby, která podle jeho názoru činí 19 a nikoliv 15 let, neboť se započítává základní vojenská služba (od 29. 9. 1980 do 27. 9. 1982), doba výkonu funkce příslušníka Sboru ozbrojené ochrany železnic (od 1. 3. 1988 do 28. 5. 1992), doba členství ve Službě železniční policie (od 29. 5. 1992 do 31. 12. 1993) a doba výkonu služby příslušníka Policie České republiky (od 1. 1. 1994 do 31. 10. 2005). Žalobce poukázal na ustanovení § 44 zákona č. 230/1992 Sb., o Federální železniční policii, a doplnil, že podle rozkazu ředitele Federální železniční policie č. 24 ze dne 14. 8. 1992 nebylo jeho zaměstnání ukončeno, ale byl převeden do jiné organizace, která převzala všechny závazky, včetně závazku započítat tuto dobu do celkové doby trvání zaměstnání. Tato skutečnost byla zohledněna v rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 12. 1. 2006, č. 115, proto považoval žalobce za nepochopitelné, jak může stejný právní subjekt postupovat rozdílně při uplatnění stejných právních norem. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že příspěvek za službu činí 29 % a nikoliv 20 % uvedených v napadeném rozhodnutí. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2007, č. j. 10 Ca 195/2006 - 42, zrušil rozhodnutí náměstka ministra vnitra ze dne 28. 4. 2006, č. j. OSZ-4-34/Se-Dv-2006, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že zákonem o služebním poměru byla stanovena základní pravidla pro přiznání příspěvku za službu, Ministerstvu vnitra bylo ustanovením § 121 tohoto zákona svěřeno zmocnění upravit obecně závazným právním předpisem podrobnosti o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru, jež bylo naplněno vydáním vyhlášky č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti o nárocích souvisejících se skončením služebního poměru. Skutečnost vyplývající z § 117 zákona o služebním poměru, že příspěvek za službu se vyměřuje z posledního hrubého měsíčního služebního příjmu policisty před skončením služebního poměru nebo, jestliže je to pro něj výhodnější, z jeho průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru, není podle soudu v rozporu s úpravou ve vyhlášce č. 287/2002 Sb., která následně zpřesnila obecnou právní úpravu obsaženou v zákoně. Smyslem a cílem tohoto upřesnění bylo upřednostnění prvku ochrany před případnou nahodilou možností pohybu proměnlivých složek a odměn; jinými slovy tato upřesňující právní úprava slouží k odstranění náhodného prvku při stanovení průměrného výdělku. Soud neshledal tuto úpravu nikterak diskriminující, neboť není namířena vůči žádnému konkrétnímu subjektu, ale je stanovena v obecné rovině tak, aby co nejvíce eliminovala možnost nahodilého zvýšení či snížení vyměřovacího základu, což odpovídá principu spravedlivého a rovného přístupu ve vztahu ke konkrétním adresátům tohoto dávkového plnění ze strany státu. Soud naopak shledal důvodnou námitku žalobce proti tomu, že správní orgány mu odmítly započítat do celkové doby služby období od 1. 3. 1988 do 28. 5. 1992, kdy byl příslušníkem Sboru ozbrojené ochrany železnic. Soud citoval ustanovení § 9a, § 9b a § 9c zákona č. 51/1964 Sb., o dráhách, ve znění účinném k 28. 5. 1992, ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy, ve znění účinném k 28. 5. 1992, ustanovení § 44 zákona o Federální železniční policii, a ustanovení čl. IV odst. 1 a 2 zákona č. 326/1993 Sb. Spornou otázkou podle soudu bylo, zda lze pracovněprávní vztah žalobce jako příslušníka Sboru ozbrojené ochrany železnic (od 1. 3. 1988 do 28. 5. 1992) shledat započitatelným do celkové doby služby, z níž se odvíjí nárok na příspěvek za službu. Soud nejprve řešil charakter pracovněprávního vztahu žalobce k jeho zaměstnavateli v rozhodném období. Konstatoval, že Sbor ozbrojené ochrany železnic byl zřízen zákonem o dráhách a jeho základním úkolem bylo chránit plynulost a bezpečnost železničního provozu, objekty a zařízení, veřejný pořádek a bezpečnost osob i majetku v obvodu celostátních drah. Jednotlivé složky sboru zřizovalo federální ministerstvo dopravy, které určovalo početní stavy, výzbroj a výstroj sboru, zásady jeho organizace, jakož i zásady výcviku a výkonu služby jeho příslušníků, a to v dohodě s federálním ministerstvem vnitra a federálním ministerstvem národní obrany. V § 9b zákona o drahách byla upravena práva příslušníků Sboru ozbrojené ochrany železnic (zjišťovat totožnost, předvést osobu a odevzdat ji příslušníku Sboru národní bezpečnosti nebo ji propustit, přesvědčit se, zda předváděná osoba není ozbrojena, případně zbraň odebrat) včetně povinnosti při zákroku užít slov „jménem zákona“, pokud to povaha zákroku vyžaduje a okolnosti dovolují. K oprávněním příslušníků sboru patřilo použití hmatů a chvatů sebeobrany, kapesního slzotvorného prostředku, obušku, pout, služebního psa, úderu zbraní, výstrahy a varovného výstřelu do vzduchu. Zákonem bylo dále přesně stanoveno, za jakých podmínek byl příslušník sboru oprávněn použít střelnou zbraň. O těchto zákrocích se sepisoval protokol. Sbor ozbrojené ochrany železnic byl jednou ze složek Československých státních drah, od nabytí účinnosti zákona o Federální železniční policii (dne 29. 5. 1992) se považoval za železniční policii a příslušníci sboru se stali policisty železniční policie, pokud se ve lhůtě 30 dnů od nabytí účinnosti zákona nerozhodli jinak. Městský soud v Praze vyslovil názor, že správný výklad ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Federální železniční policii zahrnuje nejen započtení pracovního poměru příslušníka Sboru ozbrojené ochrany železnic v plném rozsahu pro účely úpravy služebního poměru, nýbrž i pro účely nároků souvisejících se skončením služebního poměru, neboť toto ustanovení neobsahuje žádné omezení toliko pro účely úpravy služebního poměru. Byť je pojmově předmětný příspěvek označen jako příspěvek za službu a žalobce od 1. 3. 1988 od 28. 5. 1992 nevykonával služební činnost ve služebním poměru, ale v pracovním poměru, nemůže být tato skutečnost sama o sobě překážkou v přiznání příspěvku. V § 153 odst. 1 zákona o služebním poměru jsou uvedeni ti, u nichž platí výjimka, pro kterou se do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání příspěvku za službu započítávají doby, pokud byly započteny podle dosavadních předpisů; mezi uvedenými dobami nejsou příslušníci Sboru ozbrojené ochrany železnic. Městský soud v Praze zdůraznil, že ačkoliv je nesporné, že poměr příslušníků Sboru ozbrojené ochrany železnic byl pracovním, a nikoli služebním poměrem, obsahem a náplní práv a povinností z něho vyplývajících měl nepochybně blíže ke služebnímu poměru. Zákonem o Federální železniční policii byl tento sbor změněn na železniční policii. Účelem tohoto zákona bylo umožnit na základě přechodných ustanovení plynulý přechod pracovníků z pracovního poměru u sboru do služebního poměru u železniční policie. Tomuto účelu slouží i citované ustanovení § 44 odst. 2 zákona, které garantovalo, že se příslušníci sboru, pokud se ve lhůtě 30 dnů nerozhodli jinak, stali polic