4 Ads 7/2009 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 7/2009- 33 - text 4 Ads 7/2009 - 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. K., zast. JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, č. j. 42 Cad 182/2008 - 16, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2008, č. X, žalovaná podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, odňala žalobci od 20. 6. 2008 starobní důchod. V odůvodnění uvedla, že po právní moci rozhodnutí ze dne 20. 8. 2007, jímž žalobci starobní důchod přiznala, bylo zjištěno, že žalobce nesplnil podmínky stanovené v § 2 odst. 2 písm. b) a c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., neboť překročil nejvyšší přípustnou expozici a skončil výkon vybraného zaměstnání v uranových dolech až dne 23. 9. 1991, a nárok na starobní důchod mu tak ke dni 2. 9. 2007 nevznikl. Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, v níž namítal, že žalovaná měla všechny podklady k dispozici již před vydáním rozhodnutí, kterým byl žalobci důchod přiznán; žalobce proto neviděl důvod k tomu, aby žalovaná rozhodnutí o přiznání důchodu samovolně měnila, aniž se změnila jakákoliv okolnost rozhodná pro přiznání důchodu. Žalobce konstatoval, že se na něj vztahuje nařízení vlády č. 557/1990 Sb., kde v § 2 odst. 2 písm. c) je jako podmínka vzniku nároku na starobní důchod při dosažení věku 50 let uvedeno ukončení zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990. Tento termín označil žalobce za diskriminační a doplnil, že platná právní úprava neumožňovala dotčeným horníkům ukončit zaměstnání v termínech, které nařízení stanovovalo. Nařízení totiž bylo vydáno 30. 11. 1990 a zveřejněno ve Sbírce zákonů dne 27. 12. 1990 s nabytím účinnosti dne 1. 1. 1991. Nebylo tudíž možné, aby zaměstnanec splnil podmínku ukončení zaměstnání z vlastní vůle, neboť s přihlédnutím k výpovědním lhůtám podle zákona č. 65/1965 Sb. nemohl dosáhnout ukončení zaměstnání. Žalobce podotkl, že nařízení vlády č. 557/1990 Sb. bylo aktem zaměstnanecké politiky a nemělo důchodový obsah. Srovnával zmíněné nařízení s § 74a zákona č. 264/2006 Sb. a s podmínkami pro odchod do důchodu ve věku 50 let podle zákona č. 100/1988 Sb. a konstatoval, že různým pracovníkům byla v různých obdobích, která se nijak neliší a jejichž důvod není ve schopnostech zaměstnanců, přiznávána různá práva. Žalobce zdůraznil zásadu zajištění stejného principu důchodového zabezpečení pro srovnatelné skupiny zaměstnanců a namítal, že nařízení vlády č. 557/1990 Sb. stanovením lhůty do 31. 12. 1990 vytvořilo nerovnost mezi skupinami stejně dotčených pracovníků. V žádném ohledu nelze seznat rozdíl mezi pracovníkem, který skončil zaměstnání v uranových dolech ze stejného důvodu ke dni 31. 12. 1990, a zaměstnancem, který skončil tuto práci za platnosti stejného důchodového zákona po 1. 1. 1991. Zaměstnanec svou vůlí nemohl nijak ovlivnit, zda se na něj toto nařízení vlády bude vztahovat, či nikoliv. Uvedenou nerovnost považoval žalobce za porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod a poukázal na to, že by soud měl podat návrh na zrušení ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č. j. 42 Cad 182/2008 - 16, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud uvedl, že žalobce pracoval ve vybraném zaměstnání v hornictví v uranových dolech od 8. 4. 1981 do 23. 9. 1991, tedy odpracoval požadovaných deset let; výkon tohoto zaměstnání však skončil po termínu 31. 12. 1990, uvedeném v nařízení vlády č. 557/1990 Sb. Soud se neztotožnil s názorem žalobce o diskriminační povaze termínu 31. 12. 1990, proto věc nepředložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení předmětného ustanovení. Konstatoval, že ne každá nerovnost je ipso facto diskriminací, zejména ne tehdy, jsou-li pro diferenciaci rozumné důvody. Nařízení vlády č. 557/1990 Sb. řešilo zcela jedinečnou a neopakovatelnou situaci v důlním průmyslu, kdy uranový průmysl byl utlumován razantněji než uhelný. Proto byly podle soudu stanoveny rozdílné podmínky v § 2 odst. 1 a odst. 2 citovaného nařízení. Soud poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, a ze dne 8 .10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92, které se vyjadřovaly k otázce pojetí rovnosti. Krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že názor krajského soudu vyslovený v napadeném rozsudku na posuzovanou věc nedopadá. Konstatoval, že zmiňované nařízení vlády č. 557/1990 Sb. znevýhodnilo určitou skupinu osob nikoliv na základě objektivních a rozumných důvodů, ale na základě politického rozhodnutí o rychlém utlumení uranového průmyslu. S ohledem na datum vyhlášení tohoto nařízení dne 30. 11. 1990 a jeho zveřejnění ve Sbírce zákonů dne 27. 12. 1990 s účinností ke dni 1. 1. 1991 je zřejmé, že žádný z horníků postižených touto vyhláškou a ještě činných, nemohl dané podmínky splnit, neboť nemohl pracovní poměr ukončit; vyhláška tak bez rozumného a objektivního důvodu vylučuje jednu skupinu těžce pracujících horníků z pobírání starobního důchodu od 50 let. Stěžovatel doplnil, že práva horníků v uranových dolech byla diferencována na základě libovolného aktu, kterým byla jedna skupina horníků bezdůvodně znevýhodněna oproti ostatním pouze z důvodu politické vůle uzavření uranových dolů. Stěžovatel dále podotkl, že žalovaná měla před vydáním rozhodnutí o přiznání starobního důchodu k dispozici všechny doklady, tedy znala rozhodné skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí o odnětí důchodu, že po vydání rozhodnutí o přiznání důchodu bylo zjištěno, že překročil nejvyšší přípustnou expozici a skončil výkon povolání v uranových dolech až po 31. 12. 1990, proto stěžovatel považoval za chybné. Stěžovatel uzavřel, že krajský soud měl řízení přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu za účelem posouzení ústavnosti nařízení vlády č. 557/1990 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu věc předložil Ústavnímu soudu, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Z obsahu dávkového spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 4. 6. 2007 stěžovatel uplatnil nárok na starobní důchod. Podle Potvrzení vydaného státním podnikem DIAMO, odštěpný závod Správa uranových ložisek Příbram, byl stěžovatel zaměstnán jako horník v uranovém dolu od 8. 4. 1981 do 23. 9. 1991, kdy dosáhl nejvyšší přípustné expozice a skončil výkon zaměstnání v hornictví. Rozhodnutím ze dne 20. 8. 2007, č. X, žalovaná podle § 29 zákona o důchodovém pojištění přiznala stěžovateli od 2. 9. 2007 starobní důchod ve výši 12 927 Kč měsíčně. Přípisem ze dne 8. 4. 2008 ředitel Okresní správy sociálního zabezpečení Příbram upozornil žalovanou, že podle jeho názoru bylo v případě stěžovatele chybně vydáno rozhodnutí, neboť nejvyšší přípustné expozice stěžovatel dosáhl dne 23. 9. 1991, přesto mu byl starobní důchod přiznán. Následně žalovaná dne 29. 4. 2008 vydala žalobou napadené rozhodnutí o odnětí starobního důchodu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud posoudil podanou kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. Podle § 29 zákona o důchodovém pojištění pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně a) 25 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod (dále jen „důchodový věk“), nebo b) 15 let a dosáhl aspoň 65 let věku, pokud nesplnil podmínky podle písmene a). Podle § 76 odst. 1