7 As 31/2009 — Nejvyšší správní soud

7 As 31/2009- 71 - text  č. j. 7 As 31/2009 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: VIDEO klinik, spol. s r. o., se sídlem Antonínská 4, Brno, zastoupen JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, se sídlem Martina Kříže 8, Brno, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 7 Ca 303/2006 - 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 28. 11. 2008, č. j. 7 Ca 303/2006 - 44, zamítl žalobu podanou žalobcem VIDEO klinik, spol. s r.o. proti rozhodnutí ústředního ředitele žalované České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu (dále též „žalovaná“), ze dne 15. 8. 2006, č. j. 6180/3000/2006/Ba/Št, jímž bylo změněno prvostupňové správní rozhodnutí ředitele inspektorátu obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského kraje ze dne 13. 6. 2006, č. j. 68/30/06 tak, že se společnosti VIDEO klinik, spol. s r. o. ukládá za porušení právní povinnosti uvedené v ustanovení § 13 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v rozhodné době, pokuta ve výši 2000 Kč, neboť jako prodávající v provozovně Antonínská 4 v Brně ve dnech 19. 4. 2006 a 27. 4. 2006 nesprávně informovala spotřebitele o rozsahu a podmínkách uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (reklamace) - ve smluvních podmínkách oprav, se kterými byl spotřebitel seznámen jejich vyvěšením v provozovně (poskytovatel služby, společnost VIDEO klinik spol. s r.o. v podmínkách uvedla, že záruční doba na náhradní díly (mimo renovované) je šest měsíců). Městský soud dospěl k závěru, že provedení opravy věci pomocí nového dílu zakládá vznik smíšené smlouvy, a to smlouvy kupní a smlouvy o opravě. Samotný nový díl je však předmětem kupní smlouvy, a proto se na něj vztahuje odpovědnost za vady dle § 620 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tudíž dvouletá záruční doba. Žalobce proto porušil povinnost řádně informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb, když je informoval jen o 6 měsíční záruční době. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že městský soud extenzivním výkladem dovodil, že v okamžiku vyjmutí nového dílu z celku, se díl stává opět samostatnou věcí, tedy v případě závady i samostatným předmětem odpovědnosti za vady. Tím ovšem soud navodil ve své argumentaci situaci, která v rámci skutkového stavu vůbec nevznikla, avšak tento hypotetický předpoklad považoval za vznik smíšené smlouvy. Nesprávnost soudního rozhodnutí a vady řízení spatřuje mimo jiné také v tom, že se soud nedostatečně vypořádal se skutkovou podstatou, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, přičemž jeho závěry pouze dotvářejí rozhodnutí žalované. Žalobní body tak nebyly v odůvodnění rozsudku srozumitelně a úplně vyloženy, přičemž vady správního řízení byly promítnuty do závěrů správního soudu. Soukromé právo bylo rozhodnutím správního orgánu deformováno, čímž došlo k nevyváženému poměru mezi dvěma rovnocennými subjekty. V odůvodnění rozhodnutí městského soudu též schází věcná argumentace k části žalobního návrhu, který v kasační stížnosti dále odcitoval. Především namítl, že došlo k nesprávnému skutkovému a právnímu vyhodnocení věci, neboť, jako služby provozující subjekt neprodával výrobek, ale službu – opravu výrobku. Právě tato otázka, zda dodával službu či zda prodával výrobek, činí překážku správného zjištění skutkového stavu. Má za to, že spotřebitele řádně informoval, neboť vymezení záruční doby odpovědnosti za vady vzniklé při opravě nebo úpravě věci je zakotveno v § 654 občanského zákoníku. Obsahem smluvního typu smlouvy o opravě je i výměna určité součásti, přičemž tato součást pozbývá povahu věci samostatné a stává se součástí věci opravované její instalací. Jelikož věc ztratí povahu samostatné věci, nelze na ni vztáhnout podmínky smluvního typu prodeje zboží v obchodě a tudíž ani podmínky § 626 odst. 4 občanského zákoníku. Na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, a na rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, v nichž je podrobně rozebrána problematika „součásti věci.“ Tento názor podporuje i obsah ustanovení § 654 odst. 2 občanského zákoníku, který vychází z koncepce jednotné záruční doby u odpovědnosti za vady při opravě a úpravě věci, neboť delší než tříměsíční záruční lhůtu předpokládá toliko na základě smluvního ujednání. S ohledem na uvedené je zřejmé, že prostřednictvím „Smluvních podmínek“ dostál svým povinnostem stanovených zákonem, přičemž se nebránil se zákazníky uzavírat i delší záruční dobu nad rámec stanovený zákonem. V tomto směru tedy poskytoval služby s vyšší zárukou, než mu zákon ukládá. Proto v závěru kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná Česká obchodní inspekce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se stěžovatel s požadavkem odůvodnění této stížnosti vyrovnal toliko obecným poukazem na nedostatečnost napadeného rozsudku ve vztahu k obsahu žaloby a dále zahrnutím textu žaloby do obsahu kasační stížnosti. K této žalobě se však již vyjádřila v předchozím řízení, a proto pouze dodává, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem městského soudu. Podle jejího názoru by měla být kasační stížnost Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal splnění zákonných procesních předpokladů pro projednání kasační stížnosti. Shledal, že stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.) a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, a je tak splněna i nezbytná podmínka řízení, spočívající v povinném zastoupení stěžovatele osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek byla též podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a míří svým obsahem na kasační důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto shledává kasační stížnost přípustnou, neboť dospěl k závěru, že byly splněny všechny zákonné procesní předpoklady pro její projednání. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud ověřil pro posouzení nyní projednávané věci tyto podstatné skutečnosti: Pracovníci České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského, provedli na základě podnětu spotřebitele ve dnech 19. 4. a 27. 4. 2006 kontrolu v provozovně společnosti VIDEO klinik spol. s r. o. Na základě provedené kontroly bylo prokázáno, že uvedená společnost nesprávně informovala spotřebitele o rozsahu a podmínkách uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb. Ve smluvních podmínkách, se kterými je spotřebitel seznámen jejich vyvěšením v provozovně, poskytovatel služby uvádí: „záruční doba na použitý materiál a náhradní díly (mimo renovované) je šest měsíců.“ Na základě uvedených zjištění dospěla Česká obchodní inspekce k závěru, že společnost VIDEO klinik spol. s r.o. (v projednávané věci stěžovatel) porušila ustanovení § 13 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v rozhodné době, podle něhož je prodávající povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb. Rozhodnutím ze dne 13. 6. 2006, č. j. 68/30/06 uložil ředitel inspektorátu České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského, jmenované společnosti podle § 24 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v rozhodné době, pokutu ve výši 2000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. K odvolání stěžovatele ústřední ředitel České obchodní inspekce rozhodnutím ze dne 15. 8. 2006, č. j. 6180/3000/2006/Ba/Št, změnil výrok napadeného prvostupňového rozhodnutí tak, že ve větě „záruční doba na použitý materiál a náhradní díly (mimo renovované) je šest měsíců“, vypustil slova „použitý materiál“ a společnosti VIDEO klinik spol. s r.o. uložil pokutu ve výši 2000 Kč. Z výše uvedeného je zřejmé, že jádrem sporu je otázka