8 Afs 10/2008 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 10/2008- 89 - text 8 Afs 10/2008 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: Ing. D. T., CSc., zastoupené JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem Výstaviště 67, Praha 7, proti žalované: Česká národní banka, Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 26. 7. 2004, čj. 10/SkO/1/2004/1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2007, čj. 5 Ca 215/2004 - 50, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2007, čj. 5 Ca 215/2004 – 50 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Prezidium Komise pro cenné papíry (dále jen „Prezidium Komise“) změnilo rozhodnutím o rozkladu ze dne 26. 7. 2004, čj. 10/SkO/1/2004/1 ve výroku II. rozhodnutí Komise pro cenné papíry (dále jen „Komise“) ze dne 2. 4. 2004, čj. 51 Sk/12/2003/11 tak, že žalobkyni jakožto tehdejší člence představenstva společnosti CONSUS INVESTIČNÍ FOND a. s. byla uložena pokuta ve výši 70 000 Kč podle § 127 odst. 1 písm. g) zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování (dále jen „zákon o kolektivním investování“), a to za porušení ustanovení § 7 odst. 4 ve spojení s § 17a odst. 2 písm. b) zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „zákon o investičních společnostech“), kterého se dopustila tím, že za výše uvedenou společnost uzavřela nevýhodnou smlouvu o podnájmu nebytových prostor. Rozhodnutím o rozkladu bylo dále ve výrocích I. a III. zastaveno řízení vedené proti PhDr. Vratislavu Šlajerovi a proti společnosti CONSUS INVESTIČNÍ FOND a. s., v likvidaci (dále jen „CIF“). Rozhodnutí Prezidia Komise napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, čj. 5 Ca 215/2004  50, zamítl jako nedůvodnou. Městský soud v rozhodnutí uvedl, že základem projednávané věci je povinnost osoby jednající jménem investičního fondu jednat s odbornou péčí (§ 17a zákona o investičních fondech). Výběr sídla investičního fondu lze označit za hospodaření s majetkem fondu, neboť náklady za užívání nebytových prostor využívaných jako sídlo investičního fondu ovlivňují celkové hospodaření fondu. Žalobkyně není trestána za rozhodnutí valné hromady. Ačkoliv lze mít vzhledem k zápisům z jednání představenstva společnosti pochybnosti o datu podpisu podnájemní smlouvy, tato okolnost nezpůsobuje zánik odpovědnosti žalobkyně. Valná hromada společnosti uskutečněná dne 27. 6. 2002 schvalovala pouze změnu stanov (změnu sídla společnosti) a nikoliv uzavření samotné smlouvy. Městský soud je toho názoru, že v daném případě nebyl výběr nebytových prostor proveden s odbornou péčí a v zájmu investorů. Pro posouzení věci bylo významné, zda kvalita nových nebytových prostor odpovídala potřebám společnosti. Skutková zjištění vyvracejí účelnost a potřebu změny sídla. Správní rozhodnutí je založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalovaným správním orgánem vyslovený závěr podtrhuje okolnost, že smlouva o podnájmu nebytových prostor byla uzavřena s družstvem CONSUS, za které jednal PhDr. Vratislav Šlajer (který je vlastníkem objektu na adrese Jižní I. č. 5/783 a v rozhodné době vykonával funkci generálního ředitele společnosti CIF). To, že bylo jednáno s osobou úzce propojenou se společností CIF, zvyšovalo odpovědnost osob jednajících za investiční fond. K uložené sankci městský soud konstatoval, že ačkoliv správní orgán druhého stupně změnil rozhodnutím o rozkladu napadené rozhodnutí (žalobkyni postihl pouze za jeden skutek), výši uložené pokuty nezměnil. Důvod, pro který zůstala výše pokuty nezměněna, je ovšem řádně odůvodněn. Žalovaným použitou formulaci o zákazu retroaktivity při úvaze o výši pokuty soud nehodnotil jako nezákonnou či učiněnou v rozporu se správním uvážením, ke kterému je žalovaný při přezkumu rozhodnutí oprávněn. Uložení postihu je nutno posuzovat podle úpravy účinné v době, kdy k jednání došlo, není-li úprava účinná v době rozhodnutí pro delikventa příznivější. Žalovaný při ukládání sankce postupoval v mezích zákona o kolektivním investování. Proti rozsudku městského soudu žalobkyně (stěžovatelka) brojila kasační stížností, v níž uvedla, že městský soud vyvodil její odpovědnost, aniž by tomu odpovídalo skutečně prokázané pochybení. Způsob, jakým městský soud provedl výklad pojmu „odborná péče“ není adekvátní skutkovým zjištěním, která jsou mnohdy hodnocena nelogicky a nepřiměřeně obecným poznatkům. Žalovaný i městský soud v rámci svých obecných úvah o přiměřenosti pominuli možnost, že dosavadní nájemné na adrese Václavské nám. 43, Praha 1 bylo placeno za prostory, popř. vybavení prostor, které neodpovídaly potřebám investičního fondu. Je pouze obecnou představou městského soudu, že investiční fond v procesu likvidace „utlumuje“ svou činnost; společnost CIF spravovala stávající portfolio cenných papírů a vedla soudní spory o vymáhání pohledávek. Jako absurdní se stěžovatelce jeví argumentace městského soudu o tom, že nelze dávat do souvislosti uzavření podnájemní smlouvy a rozhodnutí valné hromady, kterým mělo dojít jen ke změně stanov. Za nepřijatelný považuje též výklad, že skutková zjištění vyvracejí účelnost a potřebu změny sídla. Městský soud se s argumentací stěžovatelky nevypořádal, nevyvrátil ji a ani důkazně nezpochybnil. Účastník řízení je oprávněn tvrdit cokoliv, co považuje za potřebné k vysvětlení a doložení svého stanoviska. Sama skutečnost, že takové stanovisko soud nesdílí, mu nedává právo hodnotit názor účastníka jako neoprávněný, tedy nedovolený či zakázaný. Hodnocení důkazů stěžovatelka považuje za příliš zjednodušující a nakloněné postojům žalovaného. To potvrzuje i úvaha soudu o uložení správní sankce. Je přesvědčena, že za shodný či srovnatelný delikt v dané době nedošlo ze strany někdejší Komise pro cenné papíry k uložení takto vysoké pokuty, což svědčí o tom, že správní orgán postupoval vůči stěžovatelce nepřiměřeně tvrdě. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Připomněl, že činnost fondu v předmětné době spočívala ve vymáhání pohledávek; jejich výše neodůvodňuje potřebu nových prostor. Ze všech rozhodnutí je patrné, že neexistoval právní důvod, který by společnost CIF nutil ke změně sídla. Žalovaný nesdílí názor stěžovatelky, že pojem „neoprávněný“ je vadou odůvodňující zrušení rozsudku. Městský soud neodmítl argumentaci jako neoprávněnou z důvodu její protiprávnosti, nýbrž pro nepodloženost závěrů. K námitkám ohledně správnosti uložení sankce žalovaný konstatoval, že zpřísnění pokuty nemá s retroaktivitou nic společného, a v tomto směru jsou úvahy soudu správné. Žalovaný se řídil zásadou individualizace sankce, uložení pokuty odůvodnil s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, aniž by se jednalo o exces s dosavadní rozhodovací praxí. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud při posuzování důvodnosti kasační stížnosti vyšel z relevantních ustanovení zákona o investičních společnostech a nového zákona o kolektivním investování. Komise rozhodovala v době platnosti původního zákona o investičních společnostech, a stěžovatelce uložila sankci na základě § 37k. Podle tohoto ustanovení platilo, že pokud Komise při výkonu státního dozoru zjistí, že členové představenstva, dozorčí rady, prokuristé nebo zaměstnanci anebo nucení správci či likvidátoři investiční společnosti nebo investičního fondu zaviněně závažně nebo opětovně porušují anebo porušovali své povinnosti, uloží jim pokutu podle stupně závažnosti porušení právní povinnosti a formy zavinění až do výše 100 000 Kč. Prezidium Komise však rozhodnutí správního orgánu prvého stupně přezkoumávalo již za účinnosti nového zákona o kolektivním investování a své rozhodnutí založilo na aplikaci § 127 odst. 1 písm. g) a odst. 2 a § 137 odst. 1 tohoto zákona. Podle § 127 odst. 1 písm. g) se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jako vedoucí osoba investiční společnosti nebo investičního fondu poruší povinnost podle § 75 odst. 3 nebo jako člen výboru odborníků poruší povinnost podle § 53f odst. 3. Za takovéto jednání lze uložit pokutu do výše 5 000 000 Kč. Pro souzenou věc jsou relevantní též přechodná ustanovení zákona. Ustanovení § 137 mimo jiné určuje, že řízení o uložení sankce, která byla zahájena podle dosavadního zákona se dokončí podle dosavadního zákona s tím, že opatření k nápravě nebo sankce se uloží podle tohoto nového zákona. Rozbor ustanovení § 37k zákona o investičních společnostech provedl zdejší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 8. 2003,