8 Afs 63/2008 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 63/2008- 75 - text 8 Afs 63/2008 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce AUTODOPRAVA PÁLAVA, spol. s r. o., se sídlem Kralupy nad Vltavou, Přemyslova 431, zastoupeného JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem v Brně, ul. Ant. Slavíka 7, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 2. 2006, čj. 2983/06/FŘ 130, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, čj. 29 Ca 117/2006 – 49, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, čj. 29 Ca 117/2006 - 49, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou napadeným správním rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Břeclavi, ze dne 30. 5. 2005, čj. 61861/05/298911/6496, jímž částečně vyhověl odvolání žalobce proti platebnímu výměru téhož finančního úřadu ze dne 7. 4. 2004, čj. 40290/04/298911/6496, kterým žalobci vyměřil daň z přidané hodnoty  nadměrný odpočet, za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2003, ve výši 1 503 230 Kč. Částečně vyhovujícím rozhodnutí o odvolání byla daň za rozhodné období stanovena ve výši nadměrného odpočtu 1 553 409 Kč. Žalovaný stejně jako finanční úřad zhodnotil, že žalobce nedoložil osvobození od povinnosti uplatnit daň na výstupu ve smyslu § 47 odst. 8 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Žalobce, který uskutečňoval v předmětném období mezinárodní přepravu, totiž správci daně nepředložil originál přepravních dokladů potvrzených pohraničním celním úřadem, jak byl dle citovaného ustanovení podle názoru žalovaného povinen. Předložení notářsky ověřených kopií těchto dokladů (nákladních listů CMR) nenaplnilo dle žalovaného požadavek zákona na prokázání rozhodných skutečností, neboť § 47 zákona o dani z přidané hodnoty neumožňuje pro případ chybějícího přepravního dokladu či jiného jeho nedostatku, prokázat osvobození od daně jinak (jak to lze dle § 19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty). Co se rozumí „přepravním dokladem“, nedefinoval zákon o dani z přidané hodnoty, ale odkazoval na přepravní doklady využívané u konkrétních dopravních prostředků, jimiž je mezinárodní doprava uskutečňována. V případě žalobce se jednalo o mezinárodní silniční nákladní dopravu zboží, u níž je přepravním dokladem zpravidla nákladní list CMR, jehož obsahové náležitosti, počet vyhotovení a výčet držitelů jednotlivých vyhotovení jsou uvedeny ve vyhlášce ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (Úmluva CMR). Žalovaný dále vyložil, že z Úmluvy CMR plyne, že nákladní list se vyhotovuje ve třech vyhotoveních, z nichž jedno obdrží odesílatel, druhé doprovází zásilku pro jejího příjemce, a třetí si ponechává dopravce. Nákladní list je dokladem o tom, že došlo k uzavření přepravní smlouvy, k převzetí zboží dopravcem, a o obsahu vzájemných práv a povinností zúčastněných stran. Potvrzení vydávané dle § 141f zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (pozn.: ve znění účinném do 30. 4. 2004) celním orgánem na žádost přepravce prokazuje, že přepravní smlouva byla splněna; tímto potvrzením se nákladní list stává průkazným ohledně uskutečnění mezinárodní přepravy. Žalovaný uzavřel, že potvrzení celního orgánu nemá charakter rozhodnutí, není nikde evidováno či fyzicky ukládáno, takže jediným důkazem o něm je originál příslušného nákladního listu. Žalovaný zdůraznil, že faktickými držiteli tohoto potvrzení tak mohly (a měly) být osoby uvedené v úmluvě CMR: odesílatel přepravovaného zboží, jeho příjemce a konečně i přepravce. Podle § 47 odst. 8 věty druhé zákona o dani z přidané hodnoty mohl žalobce doložit osvobození od povinnosti uplatnit daň na výstupu pouze předložením originálu nákladního listu s potvrzením pohraničního celního úřadu. Žalovaný proto dospěl k závěru, že předložením notářsky ověřených kopií žalobce zákonnou podmínku nesplnil, a proto mu finanční úřad zcela po právu vyměřil daň z přidané hodnoty za rozhodné období. Uskutečnění mezinárodní přepravy z výše uvedených důvodů nemohl žalobce prokázat ani dalšími jím předloženými doklady: objednávky, faktury, interní záznamy o provozu vozidel. Dodal, že z § 72 zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu), vyplývá toliko „možnost“, aby ověřené kopie dokumentů sloužily jako podklad pro uplatňování nebo prokazování práv. Zda je notářsky ověřená kopie způsobilá skutečně vyvolat vznik, změnu nebo zánik práv, vyplývá z dalších právních předpisů, jimiž se konkrétní práva řídí, nebo ze smluvních závazků. Poukázal dále na to, že vidimací není potvrzována správnost a pravdivost údajů v listině, ale pouze to, že se kopie doslova shoduje s předloženou listinou. O tom, že kopie nákladních listů nemusejí být „autentické“, svědčí podle žalovaného příklad, kdy žalovaný zjistil, že kopie nákladního listu CMR (č. A 0667413) předložená žalobcem k prokázání přepravy v tomto zdaňovacím období obsahuje údaje rozdílné od údajů v kopii pořízené z originálu téhož listu, kterou žalovaný získal dožádáním u místně příslušného správce daně společnosti AUTOEXPRES Karel Psota, tj. objednatele přepravy. Žalobou ze dne 26. 4. 2006 se u Krajského soudu v Brně domáhal žalobce zrušení celkem čtyř rozhodnutí žalovaného, přičemž tři z nich soud vyloučil usnesením ze dne 26. 5. 2006, čj. 29 Ca 117/2006 - 27, k samostatnému řízení. Předmětem řízení vedeném pod sp. zn. 29 Ca 117/2006 tak zůstala pouze žaloba proti shora popsanému správnímu rozhodnutí. Ta byla v záhlaví citovaným rozsudkem zamítnuta. Krajský soud plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Konstatoval, že žalobní námitky se shodovaly s námitkami žalobce v jeho odvolání, přičemž z napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci žalobce za důvodnou, a ani krajský soud nedospěl k odlišným závěrům. Krajský soud tedy shodně s žalovaným vyslovil, že v projednávané věci nebylo přípustné doložit osvobození od povinnosti uplatnit daň na výstupu jinak, než důkazními prostředky speciálně vymezenými v § 47 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty. Jimi se rozumí toliko originál přepravního dokladu potvrzeného pohraničním celním úřadem, nikoli jeho kopie, byť ověřená notářem. Argumentace žalobce ustanoveními notářského řádu byla nepřípadná, neboť z § 72 téhož zákona žalovaný správně dovodil, že „notář osvědčuje skutečnosti a prohlášení, které by mohly být podkladem pro uplatňování nebo prokazování práv nebo kterými by mohly být způsobeny právní následky. V dané věci tomu tak ale nebylo.“ Krajský soud k tomu dále uvedl, že souhlasí se žalobcem, že notář vidimací ověřuje, že opis souhlasí s prvopisem listiny, ovšem nepotvrzuje autentičnost původní (tedy mu předložené) listiny, která tak vůbec nemusela být originálem. Jelikož žalobce nepředložil originály přepravních dokladů, nesplnil podmínku stanovenou v § 47 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty, a nemůže tedy být posuzována pravdivost jím předložených listin (ověřených kopií). Žalobce proti citovanému rozsudku včas brojil kasační stížností, kterou opíral o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy důvody nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Vlastní námitky žalobce (stěžovatel) předeslal vysvětlením rozporu, v němž se ocitl výklad žalovaného a krajského soudu s dlouhodobou praxí dopravců. Připustil, že dle úmluvy CMR se vyhotovuje nákladní list CMR ve třech vyhotoveních, resp. průpisech, přičemž jeden zůstává odesílateli a druhý obdrží příjemce zboží; třetí díl však často „požadují zahraniční celníci pod hrozbou nepovolení přejezdu státní hranice“. Tento problém stěžovatel řešil tak, že „doklad obdržel kupující společně se zbožím a vývozce s fakturou za přepravu, když úhradu faktury za přepravu podmiňuje přiložením přepravního listu CMR. Před jeho odesláním vývozci si z tohoto dokladu stěžovatel opatřil ověřenou kopii.“. Stěžejní spornou otázkou, jejíž řešení nabídnuté žalovaným a krajským soudem stěžovatel napadl, je, zda byl povinen předložit správci daně originál nákladního listu CMR, či zda postačila jeho notářsky ověřená kopie. K tomu stěžovatel argumentoval tím, že z § 47 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty nevyplynul explicitně požadavek na předložení originálu nákladního listu. Pokud by bylo skutečně třeba předložit toliko jeho originál, byl by takový požadavek výslovně zakotven v textu zákona. Na podporu tohoto výkladu stěžovatel demonstrativně vypočetl několik zákonných ustanovení, kde se vyskytuje výraz „originál“ listiny. Jelikož § 47 odst. 8 zákona o dani z přidané hodnoty mezi taková ustanovení nepatří, je dle jeho názoru vznesení požadavku na předložení originálu nákladního listu nepřípustně rozšiřujícím výkladem zcela mimo záměr zákonod