9 Afs 73/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 73/2008- 162 - text 9 Afs 73/2008 - 173 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: PRIMOSSA a.s., se sídlem Kozí 914/9, Praha 1, Staré Město, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2006, č. j. FŘ-6414/13/06, ve věci daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2008, č. j. 7 Ca 188/2006  130, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „odvolací orgán“) ze dne 26. 4. 2006, č. j. FŘ-6414/13/06. Uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“) ze dne 5. 9. 2005, č. j. 214337/05/001511/4917, na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období březen 2004, ve výši 1 898 981 Kč. Napadeným rozsudkem městský soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji dle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Vycházel přitom z toho, že stěžovatel v řízení před správními orgány neprokázal přijetí zdanitelného plnění – zlata – od jím deklarovaných dodavatelů: STAVREK s. r. o., France - Business, s.r.o. – dnes France - Business, s.r.o. v likvidaci a CARTRIXX s.r.o. – dnes CARTRIXX s.r.o. – v likvidaci (dále jen „dodavatelé“). Zdůraznil, že uskutečněným zdanitelným plněním rozumí zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném za posuzované zdaňovací období (dále jen „zákon o DPH“), stav faktický, nikoliv stav formálně vykázaný, důkazní břemeno pak daňový subjekt unese pouze za předpokladu, že jím předložené důkazy zapadají do rámce zjištěného skutkového stavu věci. Městský soud uvedl, že důkazní prostředky, kterými stěžovatel prokazoval přijetí zdanitelného plnění – zlata (přijaté faktury, doklady o provedených úhradách, příjemky na sklad, dodací listy, zkušební listy ke zkoušce ryzosti, výdajové pokladní doklady, průběh obchodů s dodavateli, který popsal při ústních jednáních vedených u správce daně, a svědecká výpověď jeho zaměstnankyně paní L. V.), nemohou obstát vedle skutečnosti, že shora uvedení dodavatelé poskytnutí zdanitelného plnění stěžovateli neprokázali či dokonce popřeli. Při takto zásadním zpochybnění skutečností uváděných stěžovatelem na daňových dokladech tedy nepochybně vyvstal požadavek na další důkazní prostředky, neboť pouze obstarání dalších důkazních prostředků, způsobilých prokázat faktické poskytnutí zlata stěžovateli, mohlo v souzené věci znamenat unesení důkazního břemene. Městský soud vycházel při posuzování sporu mimo jiné i z příslušné judikatury Evropského soudního dvora ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 ve věci Optigen Ltd., Fulcrum Electronics Ltd. a Bond House Systéme Ltd. a z rozsudku ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Kittel, podle které platí, že nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila plnění, která nejsou sama o sobě zasažena podvodem na DPH, na odpočet daně na vstupu není dotčen okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženo podvodem na DPH, aniž by to posledně uvedená věděla nebo mohla vědět. Otázka, zda DPH za předchozí nebo následující prodej týkající se dotčeného zboží byla nebo nebyla zaplacena do státní pokladny, nemá vliv na nárok osoby povinné k dani na odpočet DPH odvedené na vstupu. V souzené věci městský soud dospěl k závěru, že zde existují objektivní skutečnosti, které prokazují, že stěžovatel mohl vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je případně součástí podvodu na dani z přidané hodnoty. Obchod se zlatem je obchodem specifickým, kdy obchodníci se zlatem a drahými kovy mají dle ustanovení § 35 zákona č. 539/1992 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů (dále jen „puncovní zákon“), povinnost do 15 dnů od zahájení činnosti písemně oznámit puncovnímu úřadu údaje uvedené v ustanovení § 1 tohoto zákona, včetně druhu své činnosti s drahými kovy. Puncovní úřad pak vede registr výrobců a obchodníků, který je veřejným seznamem. Stěžovatel tím, že si své dodavatele vzhledem ke specifické povaze obchodu se zlatem ve shora uvedeném smyslu neověřil, nevěnoval zvýšenou pozornost interním kontrolním mechanismům, které by v daném případě nepochybně podvodné jednání odhalily. Obrana stěžovatele spočívající v tvrzení, že je stíhán za neunesení důkazního břemene jiných subjektů, za které nemůže nést žádnou odpovědnost, tak není na místě. Stěžovatel totiž neprokázal faktické přijetí zlata tak, jak bylo deklarováno na jím předložených daňových dokladech. V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, jakož i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro vnitřní rozpornost. Úvodem stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 67/2007 - 147 a č. j. 9 Afs 47/2007 - 172, kterými tento soud argumentaci žalovaného správního orgánu v právně zcela a skutkově prakticky stejných případech shodných účastníků odmítl. Po podrobné rekapitulaci dosavadního řízení stěžovatel napadl dle jeho názoru stěžejní a současně nesprávný závěr městského soudu, dle kterého stěžovatel nedoložil přijetí sporných plnění hodnověrným dokladem. V této souvislosti si dovolil poukázat na doslovné znění příslušných předpisů, tedy konkrétně na ustanovení § 19 odst. 1, 2 zákona o DPH v rozhodném znění, dle kterého platilo: „Plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, případně evidovaným podle § 11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě, že doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního právního předpisu“. Stěžovatel postupoval jednoznačně v souladu se shora citovaným ustanovením a tento důkazní prostředek správním orgánům předložil. Z logiky věci tak nemohlo jít o nezpůsobilý doklad. Stěžovatel trvá na svém názoru, že je činěn odpovědným za neunesení důkazního břemena cizích daňových subjektů, neboť ze závěrů městského soudu vyplývá, že neexistuje žádný jiný způsob pozitivního prokázání nároku na odpočet daně, než prokázání toho, co mají ze zákona prokazovat tito cizí dodavatelé. Napadený rozsudek je vnitřně rozporný až nepřezkoumatelný, nebere v potaz fakt, že předložené důkazní prostředky nemohou být vyvráceny pouhými pochybnostmi správních orgánů, ale pouze jinými důkazními prostředky. Pokud daňový subjekt předloží důkazní prostředky a přesto existují pochybnosti o existenci nároku, nemůže to znamenat, že svůj nárok neprokázal, nýbrž vyvolá to pouze přesun důkazního břemene na správce daně a povinnosti předložit protidůkaz. Závěry městského soudu vedou k nadbytečnosti ustanovení § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, neboť k přesunu důkazního břemene na správce daně nikdy nemůže dojít. Výkladem městského soudu by fakticky byla umožněna svévole správních orgánů, zakázaná na úrovni Ústavního pořádku, např. v čl. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Není-li sporné, že stěžovatel fakticky se zbožím disponoval a dále jej prodal, nemůže být důvodem neuznání nároku na odpočet daně jeho faktické nepřijetí, ale tímto důvodem je pouhé nevyvrácení pochybností správních orgánů, že stěžovatel přijal zlato od shora uvedených dodavatelů. Stěžovatel trvá na tom, že okolnost, že tito dodavatelé neprokázali faktické přijetí zlata, se dotýká pouze vztahu mezi jimi a jejich dodavateli a nemůže být v žádném případě důvodem neuznání jím uplatňovaného nároku na odpočet daně. Stěžovatel dále polemizuje s hodnocením správních orgánů jím navrženého důkazního prostředku, a to svědecké výpovědi paní L. V.; uvádí, že vždy vstupoval do obchodních transakcí s partnery, kteří se vždy prokázali standardními obchodními a osobními doklady, doslovně cituje obsáhlé pasáže z rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 1. 2008, č. j. 9 Afs 67/2007  147, a tvrdí, že závěry městského soudu týkající se povinnosti stěžovatele prověřit si v registru vedeném punco