4 Ads 43/2009 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 43/2009- 58 - text 4 Ads 43/2009 - 59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: V. S., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2008, č.j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 42 Cad 34/2008 - 27, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2009, č.j. 42 Cad 34/2008-27, s e z r u š u j e a věc s e tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. Odůvodnění: Včas podanou kasační stížností brojila žalovaná (dále též „stěžovatelka“) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 42 Cad 34/2008 - 27, jímž bylo zrušeno pro nezákonnost a vady řízení její rozhodnutí dne 4. 4. 2008, č.j. X. Tímto rozhodnutím žalovaná podle Dohody mezi Československou republikou a Svazem socialistických republik o sociálním zabezpečení, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 116/1960 Sb. (dále též „Dohoda“), zamítla žádost žalobce o starobní důchod, kdy důvodem pro zamítnutí bylo povolení pouze dlouhodobého pobytu žalobce na území České republiky. Stěžovatelka v kasační stížnosti, s odvoláním na § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nesouhlasí s tím, jak krajský soud vyložil čl. 6 Dohody, v jehož smyslu je rozhodující skutečností pro přiznání důchodu z českého důchodového pojištění existence trvalého pobytu žadatele na území České republiky v době podání žádosti o důchod. Stěžovatelka je toho názoru, že občan druhého smluvního státu na území České republiky trvale bydlí pouze v případě, že mu byl povolen rozhodnutím České policie republiky trvalý pobyt ve smyslu zákona o pobytu cizinců. K tomu stěžovatelka uvádí, že v případě žalobce nedošlo k naplnění předmětné podmínky, neboť v době uplatnění žádosti o důchod měl na území České republiky povolen pouze pobyt dlouhodobý, a to za rodinným účelem. Jednalo se o pobyt časově omezený a nikoliv o pobyt trvalý. Stěžovatelka je toho názoru, že právní názor, kterým ji Krajský soud v Ústí nad Labem zavázal, je v rozporu s čl. 6 Dohody, proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobce podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž označil kasační námitky žalované za účelové a uvedl, že na území České republiky fakticky přesídlil, což doložil do spisu už při prvním podání (potvrzení konzulátu RF v Karlových Varech). Je přesvědčen, že ze skutečnosti, že je uděleno cizinci povolení k dlouhodobému pobytu podle zákona o pobytu cizinců, nelze dovozovat, že nepřesídlil na území České republiky a nebydlí trvale na jejím území. Vzhledem k uvedenému nesouhlasí s návrhem na zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení, a naopak navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ads 43/2009 - 53 přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce byl do 31. 10. 2007 poživatelem starobního důchodu v Ruské federaci, výplata tohoto důchodu byla k jeho žádosti zastavena Státním úřadem Správy Penzijního fondu Ruské federace v Sovětském okresu města N. N. s účinností od 1. 11. 2007, v souvislosti s odjezdem žalobce k trvalému pobytu do České republiky. Dne 29. 11. 2007 podal žalobce žádost o vyplácení starobního důchodu k České správě sociálního zabezpečení. Žádost mj. doložil potvrzením Generálního konzulátu Ruské federace v Karlových Varech, v němž se uvádí, že žalobce trvale žije v České republice, na adrese T., P. 2989/5. Spis dále obsahuje Potvrzení Policie České republiky, oddělení cizinecké policie Teplice, ze dne 5. 11. 2007, v němž se uvádí, že žalobce má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt od 2. 9. 2006 do 1. 9. 2008. Žalovaná o žádosti žalobce o starobní důchod rozhodla rozhodnutím ze dne 4. 4. 2008, č.j. X, 3 zamítavě s odůvodněním, že podle Dohody mezi Československou republikou a Svazem socialistických republik o sociálním zabezpečení platí, že pokud důchodce z území jedné smluvní strany přesídlí na území druhé smluvní strany, orgán sociálního zabezpečení, který vyplácí důchod výplatu důchodu zastaví, a důchod důchodci poskytne orgán sociálního zabezpečení smluvní strany, na jejíž území důchodce přesídlí. Citovaná Dohoda je založena na principu teritoriality, a rozhodující je tak místo trvalého bydliště osoby, jejíž doba pojištění má být pro důchodové účely hodnocena. Vzhledem k tomu, že žalobce měl v České republice povolen pouze dlouhodobý pobyt, bylo rozhodnuto zamítavě. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce v podané žalobě zejména namítal, že nárok na vyplácení důchodu na území České republiky má s ohledem na skutečnost, že na toto území přesídlil. Připomenul, že Dohoda byla uzavřena v roce 1959, kdy neexistovala definice trvalého pobytu podle zákona o pobytu cizinců. Odkázal na materiál nazvaný Analýza situace a postavení cizinců dlouhodobě žijících na území České republiky, připravený Komisí ministra vnitra pro přípravu a realizaci politiky vlády České republiky v oblasti integrace cizinců a rozvoje vztahů mezi komunitami z června 2003, kde se uvádí: „Starobní důchody, plné invalidní a částečné invalidní důchody, vdovské, vdovecké a sirotčí důchody jsou legálně dlouhodobě usazeným cizincům vypláceny po splnění stejných podmínek jako občanům České republiky.“ Současně dodal, že podmínka trvalého pobytu cizinců je tady označena jako „legálně dlouhodobé usazení“, neboť zákon o pobytu cizinců neobsahuje definici místa trvalého pobytu jako je tomu v § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel. V napadeném rozsudku krajský soud poukázal na obsah čl. 6 a čl. 7 Dohody s tím, že pro posouzení nároku žalobce je rozhodný výklad pojmu „trvale bydlí“ a pojmu „přesídlení“. Podtrhl, že Dohoda nabyla platnosti a účinnosti dne 1. 7. 1960, kdy podle zákona č. 52/1949 Sb., o hlášení obyvatelstva a o povolování pobytu cizincům, ve znění zákona č. 76/1957 Sb. byl trvalý pobyt definován jako stálé bydliště, a povolení k pobytu cizinci bylo možné udělit nejvýše na dobu dvou let. Proto bylo (je) třeba v řízení před žalovanou v rámci dokazování řešit otázku, zda žadatel o důchod skutečně fakticky na území České republiky přesídlil a zda zde trvale bydlí. Při dokazování pak je nutno využít všech možností daných § 50 a násl. správního řádu. Teprve poté může žalovaná vydat rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel podle § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Předmětem sporu je otázka, zda lze na základě zjištěného skutkového stavu dospět k právnímu závěru, že žalobce přesídlil na území České republiky a trvale zde bydlí. K tomu je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud se prakticky shodnou věcí zabýval již ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 2010, č. j. 6 Ads 56/2009 - 52, a nyní rozhodující senát Nejvyššího správního soudu neshledal důvod se od právních závěrů tam učiněných odchýlit. Proto nyní z těchto závěrů vychází a v podrobnostech na jejich odůvodnění v uvedeném rozsudku odkazuje. Předně je třeba poukázat na obsah čl. 6 a 7 předmětné Dohody, v jejichž smyslu bylo rozhodováno. Jejich znění je následující: Čl. 6 Důchody přiznávají a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení té smluvní strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni podání žádosti o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy této smluvní strany. Čl.7 1. Přesídlí-li důchodce z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany, zastaví orgán sociálního zabezpečení, který vyplácí důchod, výplatu důchodu od prvého dne měsíce následujícího po přesídlení. 2. Orgán sociálního zabezpečení smluvní strany, na jejíž území důchodce přesídlí, poskytne důchodci po jeho přesídlení důchod podle právních předpisů této smluvní strany. Nárok na důchod se nebude v takovém případě přezkoumávat, jestliže podle právních předpisů této smluvní strany je zaveden důchod téhož druhu. Starobní důchod se poskytne za podmínky dosažení věku potřebného pro výplatu tohoto důchodu podle právních předpisů s