5 Afs 106/2009 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 106/2009- 112 - text 5 Afs 106/2009 - 117 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: VENTEN MANAGEMENT LIMITED, se sídlem Naousis 1, Larnaca, Kyperská republika, registrační číslo: HE 108344, zastoupeného advokátem Mgr. Radimem Smolenem, se sídlem V Celnici 1031/4, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009, č. j. 10 Ca 176/2007 – 56, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2007 č. j. 5407/07-1500-106358. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zastavení řízení dle ust. § 27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní). Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku, neboť městský soud nesprávně na rozhodnutí sporné otázky aplikoval jiné ustanovení právního předpisu. Dle stěžovatele správní soud nesprávně aplikoval ust. § 38d odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen zákon o daních z příjmů), ačkoliv měl pro určení, co je předmětem převodu při postoupení pohledávky, správně aplikovat a vyložit ustanovení § 178 odst. 12 a § 156a odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ust. § 8, § 17 odst. 4, § 22 odst. 1. písm. g) bod 3 a § 37 zákona o daních z příjmů, § 6 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 10 odst. 2, 4 a 6 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi vládou České republiky a vládou Kyperské republiky (dále smlouva o zamezení dvojího zdanění). Dle stěžovatele není určující ust. § 38d odst. 2 zákona o daních z příjmů. Výkladem výše citovaných ustanovení není možné dospět k závěru, k jakému dospěl správní soud, nýbrž k tomu, že smlouvou o postoupení pohledávky došlo k postoupení nároku na vyplacení dividendy před zdaněním a že se tedy postupník stal poplatníkem daně dle ust. § 6 odst. 2 zákona o správě daní. Stěžovatel své tvrzení odůvodňuje zejména tím, že pojem „dividenda“, jak je použit v ust. § 156a odst. 2 obchodního zákoníku, je definován v ust. § 8 zákona o daních z příjmů, kdy se dividendou rozumí příjem z kapitálového majetku, pokud nejde o příjmy podle § 6 odst. 1 nebo § 7 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů, zejména podíl na zisku z majetkového podílu na akciové společnosti, na společnosti s ručením omezeným a komanditní společnosti. Je tedy zřejmé, že se dividendou v právním řádu ČR rozumí v příjem, jenž podléhá zdanění dle zákona o daních z příjmů. Pokud pak § 156a odst. 2 a 3 obchodního zákoníku stanoví, že se právo na vyplacení dividendy samostatně převádí na dalšího ve formě smlouvy o postoupení pohledávky, a výslovně přitom nestanoví, zda se jedná o dividendu před zdaněním či po zdanění, je nutno pro účely výkladu tohoto ustanovení použít § 8 zákona o daních z příjmů, z něhož vyplývá, že dividenda je zdanitelným příjmem. Jestliže se na postupníka převádí právo na vyplacení dividendy jako zdanitelného příjmu, je stěžovatel, jako společnost založená dle kyperského práva se sídlem v Kyperské republice, a jako poplatník má daňovou povinnost pouze z příjmů plynoucích ze zdrojů na území ČR. Příjmem ze zdrojů na území ČR je dle ust. § 22 odst. 1 písm. g) bod 3. zákona o daních z příjmů i podíl na zisku (tedy dividenda), kterou poplatník obdrží od osoby se sídlem na území ČR. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že mezinárodní smlouva o zamezení dvojího zdanění ve svém čl. 10 odst. 6 výrazem „dividendy” označuje příjmy z akcií nebo jiných práv, s výjimkou pohledávek, s účastí na zisku, právě tak jako příjmy z jiných společenských práv, které jsou podle daňových předpisů státu, v němž má sídlo společnost vyplácející dividendy, podrobeny stejnému zdanění jako příjmy z akcií. Dividendou se tedy rozumí příjem, jenž je podroben dani, a nikoliv netto příjem, který již byl zdaněn. Stěžovatel rovněž uvádí, že dle čl. 10 odst. 1 a 2 citované smlouvy o zamezení dvojího zdanění mohou být dividendy vyplácené společností, která má sídlo v jednom smluvním státě, osobě mající bydliště nebo sídlo v druhém smluvním státě, zdaněny v tomto druhém státě. Tyto dividendy však mohou být zdaněny ve smluvním státě, v němž má sídlo společnost, která je vyplácí, a to podle práva tohoto státu. Daň takto uložená však nepřesáhne 10 % hrubé částky dividend. Příjem byl při výplatě plátcem zdaněn sazbou 15% namísto 10%, a proto se stěžovatel jako poplatník domáhal nápravy podáním stížnosti dle ust. § 51 odst. 3 zákona o správě daní. Dále stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že právo na vyplacení dividendy může být inkorporováno do cenného papíru v podobě kupónu, přičemž kupón obsahuje jako jednu z povinných náležitostí i výši výnosu. Vzhledem k tomu, že kupóny mohou být dle ust. § 178 odst. 12 obchodního zákoníku vydávány i před rozhodnutím valné hromady, není možné ust. § 156a odst. 2 a 3 obch. zák. vykládat tak, jak tvrdí žalovaný a správní soud. Pokud by byla dividenda zdaněna vždy v závislosti na daňovém domicilu vlastníka akcie k rozhodnému dni a smlouvou o postoupení pohledávky nebo kupónem by bylo převáděno pouze právo na výplatu částky představující dividendu po zdanění, nebylo by možné kupón předem vydat, neboť by nebylo možné předem určit, kdo bude k rozhodnému dni akcionářem a jaký daňový domicil se na něj bude vztahovat. Stěžovatel závěrem konstatuje, že se v daném případě jednalo o situaci, kdy dividenda byla ještě před výplatou postoupena na jinou osobu s jiným daňovým domicilem a dividenda byla vyplácena až tomuto postupníkovi. Závěry správního soudu neobstojí, když tento setrváním na názoru správního orgánu bez zdůvodnění ignoroval i závěr Městského soudu v Praze učiněný v rozhodnutí č. j. 8 Ca 1/2005 - 54 ze dne 22. 3. 2007, který byl vydán v řízení vedeném v obdobné věci mezi stejnými účastníky. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ke kasační stížnosti uvádí, že se stěžovatel nestal poplatníkem daně dle ust. § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Žalovaný poukazuje na ust. § 155 odst. 1 obch. zák., ve kterém se uvádí, co je akcie, přičemž akcionář, jako vlastník akcie má právo na podíl ze zisku (dividendu) společnosti, který valná hromada dle hospodářského výsledku schválila k jeho rozdělení. V souladu s ust. § 156a obch. zák. může akcionář právo na vyplacení dividendy, jako jedno ze samostatně převoditelných práv, převést smlouvou o postoupení pohledávky na jinou osobu. V daném případě byla v rozhodné době vlastníkem předmětných akcií společnost Raiffeisenbank a. s., která tudíž také měla postavení poplatníka daně. Uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky se stěžovatel nestal poplatníkem, neboť došlo pouze ke změně osoby věřitele ve věci finančního plnění, nikoli ke změně procesního postavení stěžovatele. Nelze akceptovat názor, že postoupením práva na výplatu dividend získal stěžovatel zdanitelný příjem a postavení poplatníka daně. Plátce daně byl povinen srazit daň při jejich výplatě, a to v souladu s ust. § 38d odst. 2 zákona o daních z příjmů, nejpozději však do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž valná hromada rozhodla o rozdělení zisku. Napadené rozhodnutí městského soudu je dle názoru žalovaného přezkoumatelné a na daný případ bylo zcela v souladu se zákonem aplikováno ust. § 38d odst. 2 zákona o daních z příjmů. K poukazu stěžovatele na rozhodnutí č. j. 8 Ca 1/2005 - 54 ze dne 22. 3. 2007 žalovaný uvádí, že je irelevantní, neboť se jedná o dvě odlišná řízení. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v rozsahu stížnostních námitek, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Jak vyplývá ze správního spisu, byla dne 29. 6. 2004 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky mezi společností Raiffeisenbank a. s. jakožto postupitelem a stěžovatelem, jako postupníkem. Předmětem smlouvy bylo bezplatné převedení pohledávky představující samostatně převoditelné právo na vyplacení dividendy za účetní období roku 2003 ve výši 48 000 000,- Kč za 6 000 000 ks akcií emitovaných ČEZ a.s., tj. 8,00 Kč za jeden cenný papír před zdaněním. O vyplacení div