7 Afs 85/2010 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 85/2010- 226 - text č. j. 7 Afs 85/2010 - 226 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: TOR Cheb, spol. s r. o., se sídlem Žírovice 101, Františkovy Lázně, zastoupena Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou se sídlem Májová 29, Cheb, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2010, č. j. 57 Ca 99/2008 – 162, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2010, č. j. 57 Ca 99/2008 – 162, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně - TOR Cheb, spol. s r. o. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2010, č. j. 57 Ca 99/2008 – 162, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, č. j. 57 Ca 99/2008 – 162, zamítl jako nedůvodnou žalobu společnosti TOR Cheb, spol. s r. o. (dále též „žalobkyně“), kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni (dále též „žalovaný nebo finanční ředitelství“) ze dne 17. 9. 2008, č. j. 8514/08-1300-401171, č. j. 8515/08-1300-401171, č. j. 8516/081300401171, č. j. 8517/08-1300-401171, č. j. 8518/08-1300-401171, č. j. 8519/081300-401171 a č. j. 8520/08-1300-401171, jimiž žalovaný jednak změnil dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Chebu (dále jen „správce daně“), ze dne 5. 10. 2007, č. j. 74900/07/123911/1236, č. j. 74902/07/123911/1236, č. j. 74914/07/123911/1236, č. j 74915/07/123911/1236, č. j. 74918/07/123911/1236, č. j. 74922/07/123911/1236, tak, že jimi byla žalobkyni stanovena daň z přidané hodnoty za měsíc leden 2005 ve výši 22 479 Kč, daň z přidané hodnoty za měsíc duben 2005 ve výši 38 002 Kč, daň z přidané hodnoty za měsíc červenec 2005 ve výši 50 832 Kč, daň z přidané hodnoty za měsíc srpen 2005 ve výši 38 317 Kč, daň z přidané hodnoty za měsíc říjen 2005 ve výši 6973 Kč, daň z přidané hodnoty za měsíc prosinec 2005 ve výši 2836 Kč a jednak zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 5. 10. 2007, č. j. 74917/07/123911/1236, jímž byla žalobkyni dodatečně stanovena daň z přidané hodnoty za měsíc září 2005 ve výši 1145 Kč. Krajský soud nejprve došel k závěru, že žalobou napadená správní rozhodnutí netrpí takovými vadami, které by způsobovaly jejich nicotnost. Obdobně neshledal, že by napadená správní rozhodnutí byla vydána až po zániku práva správce daně k dodatečnému vyměření daně žalobkyni. Pokud pak jde o posouzení věci samé, krajský soud nepřisvědčil závěru, že žalobkyně použila sporná přijatá plnění pro ekonomickou činnost. Pro posouzení této okolnosti bylo totiž rozhodné zjistit, zda žalobkyně naplnila zákonné podmínky, za nichž nárok na odpočet vzniká. Krajský soud v tomto směru došel k totožnému závěru jako žalovaný, že žalobkyně nesplnila podmínku, aby přijatá zdanitelná plnění použila pro svoji ekonomickou činnost. Z ustanovení § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty), vyplývá, že aby byla přijatá zdanitelná plnění oprávněná, musela by je žalobkyně použít pro svoji ekonomickou činnost (potřebu) v tom zdaňovacím období, kdy nárok na odpočet uplatnila (tj. v jednotlivých zdaňovacích obdobích roku 2005). Není proto jakkoliv rozhodná argumentace, zda žalobkyně pronajímala svůj objekt jiným plátcům v roce 2004 nebo zda tak učinila v roce 2006. Objekt byl po celou dobu roku 2005 rekonstruován a proto nemohl být v této době žalobkyní využíván ani pronajímán. Je tedy vyloučeno, aby v tomto rozhodném období žalobkyně prokázala nárok na odpočet daně. Tím, že si žalobkyně v roce 2005 uplatnila plný nárok na odpočet daně, dala najevo, že může prokázat jeho existenci a oprávněnost. Tuto důkazní povinnost však nesplnila, přestože jí správní orgány poskytly dostatek času. Neprokázala, že bude objekt zcela nebo zčásti užívat pro svoji ekonomickou činnost. Nedoložila ani svůj záměr (podnikatelský plán) ohledně objektu po jeho rekonstrukci, když tento záměr musel existovat již v prvních zdaňovacích obdobích roku 2005. Jinými důkazními prostředky by v tomto smyslu mohly být např. smlouvy o smlouvách budoucích, uzavřené ohledně najímání objektu po rekonstrukci dalším osobám apod. Žádnou takovou listinu však žalobkyně nedoložila. Neunesla proto své důkazní břemeno stran uplatněných odpočtů daně za zdaňovací období roku 2005. Krajský soud nepřisvědčil ani výtkám žalobkyně vůči postupu odvolacího správního orgánu. Žalovaný v souladu se zákonem doplnil v odvolacím řízení výsledky dokazování, nově posoudil závěry dosavadního řízení a napravil chybné posouzení věci správcem daně posouzením vlastním. Jako nesprávný proto krajský soud označil závěr žalobkyně, že žalovaný pochybil při dokazování, resp. že porušil ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) a že vzal za svůj i nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Žalovaný však obeznámil žalobkyni s tímto skutkovým stavem věci a s jeho hodnocením. Krajský soud nehledal důvodnou ani námitku o porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 1, 2, § 16 odst. 4 písm. e) a § 31 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků, v souvislosti s místním šetřením prováděným u společnosti CAPOSTAV s. r. o., podle které žalobkyni nemělo být umožněno klást svědkovi otázky. Je tomu tak proto, že místní šetření nařídil správce daně, přičemž tak učinil za účelem upřesnění místa stavebních prací při rekonstrukci. Nadto uvedeným důkazem nebyl prokazována rozhodná skutečnost - záměr žalobkyně ohledně nakládání s objektem po rekonstrukci. Krajský soud také účastníkům ozřejmil, z jakých věcných důvodů neprovedl žalobkyní navržené důkazy, resp. že tak učinil pro jejich nadbytečnost. Tyto důkazy nebyly sto prokázat záměr žalobkyně k nakládání s objektem po jeho rekonstrukci.a byly i součástí spisu žalobkyně. Z uvedených důvodů proto krajský soud žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně – TOR Cheb, spol. s r. o., jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka především vytýká krajskému soudu, že pochybil, pokud došel k závěru, že jí prováděná činnost – pronájem nemovitosti nebyla ekonomickou činností. Je tomu tak proto, že nesprávně vyložil ustanovení § 5 zákona o dani z přidané hodnoty, kde je ekonomická činnost definována. Krajský soud založil své rozhodnutí na zcela mylné domněnce, že byla oprávněna uplatnit si nárok na odpočet daně v tomtéž zdaňovacím období, v němž jí vznikla povinnost odvést daň na výstupu, a pokud jí nevznikla, tak nemá nárok na odpočet daně vůbec. Takový závěr nemá oporu v žádném ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Naopak, s poukazem na ustanovení § 72 odst. 1 2 téhož zákona i z logiky věci vyplývá, že k použití přijatých plnění k ekonomické činnosti může dojít se značným časovým odstupem. Uvedený závěr je také v přímém rozporu s ustanovením § 72 zákona o dani z přidané hodnoty. Nadto krajský soud vůbec nereflektoval, že v její věci není zdaňovacím obdobím kalendářní rok, ale kalendářní měsíce. Krajský soud však pochybil při hodnocení dokazování provedeného správními orgány. Nepřípadně dovozoval, jakými důkazními prostředky měla prokazovat rozhodné skutečnosti, ačkoliv jí takové důkazní břemeno (předložit budoucí nájemní smlouvy) žádný zákon nepředepisuje. Nelze pominout, že ani judikatura tyto smlouvy nepovažuje za dostatečně relevantní důkazy. Takové důkazy proto nebylo možné spravedlivě vyžadovat. Uvedené platí o to více v případě, kdy se krajský soud vyslovil tak, že snad měla k prokázání svého úmyslu předkládat správním orgánům „podnikatelský záměr pro účely užití budovy k nájmu“. Pokud proto při nedoložení uvedených důkazů došel krajský soud, stejně jako žalovaný k závěru, že neunesla důkazní břemeno, je i tento právní názor nesprávný. Ponechat stranou nelze ani to, že předložila řadu jiných důkazů. Krajský soud proto nesprávně vyložil i ustanovení § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a ustanovení § 31 odst. 9 téhož zákona. Nesprávná je také úvaha, že nemohla zkolaudované byty pronajímat jiným plátcům daně za účelem provozování jejich ekonomické činnosti. Je to dokonce živnostenský zákon, který výslovně připouští a předvídá provozování živnosti v bytě. Nesprávným výkladem ustanovení § 72 zákona o dani z přidané hodnoty a následným vadným hodnocením důkazů porušil žalovaný i krajský soud princip neutrality (daň platí kone