8 Afs 21/2010 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 21/2010- 95 - text 8 Afs 21/2010 - 100 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: LUKOIL Czech Republic s. r. o., se sídlem Kutvirtova 339/5, Praha 5, zastoupeného Mgr. Luďkem Vránou, advokátem v Praze, Lazarská 8, , proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2008, čj. R023/2007/01-07318/2008/310-Rá, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2009, čj. 62 Ca 49/2008  45, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, čj. R023/2007/01-07318/2008-310-Rá, změnil rozhodnutí ze dne 13. 12. 2006, čj. S 72A/01-22010/06-SOHS II, tak, že přiznal žalobci podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), částku 13 886 Kč, která představuje úrok za pozdní vrácení přeplatku na dani (pokutě) za období od 8. 12. 2006 do 18. 12. 2006. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Uvedl, že je právním nástupcem společnosti ConocoPhillips Czech Republic s. r. o., které žalovaný uložil rozhodnutím ze dne 31. 5. 2004, čj. R 23-28/2008, pokutu ve výši 22 000 000 Kč za porušení § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže). Rozhodnutí o uložení pokuty zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, čj. 31 Ca 84/2004  236. Žalovaný pak vrátil žalobci částku zaplacenou na pokutě, ovšem na úrocích mu přiznal pouze částku za období od 8. 12. 2006 do 18. 12. 2006, o které se zpozdil s vrácením přeplatku na pokutě oproti 15 denní lhůtě uvedené v daňovém řádu počítané od právní moci rozsudku krajského soudu ze dne 29. 9. 2006. Podle žalobce mu přísluší úroky za období od zaplacení pokuty do jejího vrácení, neboť rozhodnutí žalovaného o pokutě bylo zrušeno pro nezákonnost. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 2009 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2004 bylo zrušeno pravomocným rozhodnutím soudu a žalovaný byl povinen v souladu s § 64 odst. 6 větou prvou a čtvrtou daňového řádu vrátit žalobci jistinu zaplacené pokuty, která nabyla charakteru přeplatku platební povinnosti ve smyslu § 1odst. 4 daňového řádu, a to spolu s úroky. Počátek běhu lhůty pro nárok žalobce na přiznání sankčního úroku byl dán nikoliv šestnáctým dnem po právní moci zrušujícího rozhodnutí soudu, ale šestnáctým dnem ode dne následujícího po původní lhůtě splatnosti pokuty. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2004 soud zrušil pro nezákonnost od počátku, důsledky zrušujícího rozsudku působí ex tunc, a proto je třeba na rozhodnutí žalovaného nahlížet, jako by vydáno nebylo. Ke zrušení rozhodnutí došlo jednoznačně zaviněním žalovaného, neboť nedostatky byly shledány ve výrokové části I. rozhodnutí ze dne 31. 5. 2004 a rovněž byl shledán nesprávný procesní postup v případě procesního nástupnictví po účastnících, kteří v průběhu správního řízení zanikli. O „zavinění“ žalovaného tak nebylo dle mínění krajského soudu pochyb, neboť jeho pravomoc uložit pokutu narušiteli hospodářské soutěže nedílně souvisí s jeho odpovědností za výsledek vlastní rozhodovací činnosti. Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností dne 13. 10. 2009 z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost doplnil dne 3. 12. 2009 a dne 22. 7. 2010. Namítl, že aplikace daňového řádu na jeho činnost je problematická. Tomu svědčí i skutečnost, že § 22 odst. 6 zákona o ochraně hospodářské soutěže byl zrušen s účinností od 1. 9. 2009. I přesto stěžovatel úrok z přeplatku vrátil postupem podle § 64 odst. 6 daňového řádu. Krajský soud nesprávně stanovil den, od kterého stěžovateli vznikla povinnost vrátit zaplacenou pokutu včetně úroku z prodlení. Zaplacená pokuta se stala přeplatkem až dnem nabytí právní moci zrušujícího rozsudku krajského soudu. Následující den začala běžet patnáctidenní lhůta pro vrácení přeplatku na pokutě. Krajský soud pochybil, pokud lhůtu počítal již ode dne odepsání pokuty z účtu žalobce, protože v té době se ještě nejednalo o daňový přeplatek. Namítl, že úroky podle § 64 odst. 6 daňového řádu jsou výrazně vyšší než částka, kterou žalobce mohl získat z běžně úročeného účtu. Takto určená povinnost by ovlivňovala chování jak účastníka řízení, který by se snažil uměle prodlužovat dobu řízení před soudem s cílem získat co největší částku na úrocích, tak stěžovatele, který by s ohledem na tuto povinnost ukládal nižší pokuty, aby nemusel vracet příliš vysokou částku na úrocích. Tím by byla potlačena preventivní i represivní funkce sankce. Úroky měly být podle stěžovatele vypočítány tak, aby odpovídaly ušlým úrokům. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že přeplatek vznikl jeho zaviněním. O zavinění je možno uvažovat pouze tehdy, pokud správní orgán zruší nebo změní správní rozhodnutí ve prospěch dlužníka z věcných důvodů. V posuzovaném případě krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele z důvodu procesního pochybení. Žalobce by se měl, podle stěžovatele, domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel na podporu svého názoru předložil stanovisko Ministerstva financí, podle kterého je zrušení rozhodnutí stěžovatele považováno za jeho pochybení. Stěžovatel ovšem nemá postavení správce daně, nýbrž správního orgánu, a není tudíž povinen postupovat podle § 64 odst. 6 daňového řádu. Namítl, že není orgánem kompetentním k vracení přeplatku na pokutě. Dne 1. 9. 2009 se stal účinným zákon č. 155/2009 Sb., který zrušil § 22 odst. 6 zákona o ochraně hospodářské soutěže, a došlo k přesunu kompetence vracet vybrané pokuty ze stěžovatele na celní orgány. Pokud by tedy stěžovatel postupoval podle názoru krajského soudu a vydal rozhodnutí o pokutě, jednalo by se o rozhodnutí nicotné. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupí k posouzení důvodnosti kasační stížnosti, shrnuje procesní situaci v posuzované věci. Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2004, čj. S 72/011810/04-ORP, byla právnímu předchůdci žalobce (vedle dalších) uložena pokuta za jednání ve vzájemné shodě. Stěžovatel rozhodnutím ze dne 31. 5. 2004, čj. R 23-28/2004, změnil výrokovou část v bodě I. tak, že pro možnou neurčitost časového vymezení deliktního jednání upřesnil ukončení protisoutěžního jednání, a v bodě II. výroku potvrdil rozhodnutí o uložení pokuty. Krajský soud v Brně zrušil rozsudkem ze dne 29. 9. 2006, čj. 31 Ca 84/2004  236, rozhodnutí stěžovatele a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu ze dne 29. 9. 2006 však následně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 12. 2009, čj. 8 Afs 56/2007  479. Poté rozhodoval krajský soud znovu a rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 62 Af 18/2010, rozhodnutí stěžovatele znovu zrušil. Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2006 byl přeplatek na pokutě vrácen právnímu předchůdci žalobce. Žádost právního předchůdce žalobce o zaplacení úroku z přeplatku na pokutě byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 24. 1. 2007. Stěžovatel pak k rozkladu právního předchůdce žalobce přiznal rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, čj. R023/2007/01-07318/2008/310-Rá, společnosti LUKOIL Czech Republic s. r. o. (IČ 45799920) částku 13 886 Kč, představující úrok z přeplatku na dani za období od 8. 12. 2006 do 18. 12. 2006, tj. od 16. dne od právní moci zrušujícího rozsudku do dne odepsání pokuty z účtu stěžovatele. Rozsudkem ze dne 25. 9. 2009, který byl napaden touto kasační stížností, Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 21. 4. 2008. Nejvyšší správní soud proto rozhoduje o kasační stížnosti za situace, kdy bylo krajským soudem zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 31. 5. 2004 ve věci uložení pokuty. Pokutu, uhrazenou právním předchůdcem žalobce, lze proto považovat za přeplatek a lze posoudit, zda obstojí závěr krajského soudu, pro který bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele, týkající se výše úroků z uhrazené pokuty. Stěžovatel namítl, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Vytýkanou vadu však blíže neupřesnil. Námitka se objevuje pouze v souvislosti s uvedením kasačního důvodu, ze kterého je rozsudek krajského soudu napadán, dále ji však stěžovatel ani v d