3 Ads 161/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 161/2010- 73 - text 3 Ads 161/2010 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: žalobce: Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem Národní 27, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Hasičský záchranný sbor České republiky, se sídlem Kloknerova 26, Praha 414, o přezkoumání rozhodnutí generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 21. 5. 2007, č.j. PO-10-10/GŘ-PE-2007, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 6 Ca 197/2007 – 36, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 6 Ca 197/2007 – 36, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 21. 5. 2007, č.j. PO-10-10/GŘ-PE-2007. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí ředitele kanceláře generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 19. 3. 2007, č.j. PO-30-165/GŘ-PE-2007, jímž byla žalobci započtena podle § 224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek a pro nárok na odchodné doba v délce 18 let a 324 dní. V odůvodnění se uvádí, že žalobci trval služební poměr vojáka z povolání po dobu od 16. 7. 1977 do 28. 2. 1994, služební poměr příslušníka Hasičského záchranného sboru ČR (dále též „HZS ČR“) po dobu od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2006. Ve své žalobě žalobce namítl, že mu měla být do rozhodné doby započtena veškerá doba služby v ozbrojených silách, tedy i doba základní vojenské služby a tzv. další služby. Současně nesouhlasil s tím, že mu nebyla započtena doba jeho pracovního poměru u HZS ČR od 1. 1. 2001 do 30. 9. 2004. Městský soud v Praze předně uvedl, že v souvislosti s delimitací došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z Ministerstva obrany na Ministerstvo vnitra, resp. na HZS ČR. Tato změna na straně zaměstnavatele se však nikterak nedotkla samotného charakteru pracovněprávního vztahu žalobce. Pracovní poměr občanského zaměstnance se tedy nezměnil na služební poměr příslušníka HZS ČR. Základní podmínkou pro vznik služebního poměru podle § 21 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb. totiž nebyl pracovní poměr k HZS ČR ke dni 1. 1. 2001, jak se žalobce mylně domníval, nýbrž zvláštní pracovní poměr příslušníka, na který se vztahovala úprava odchylná od zákoníku práce obsažená v části třetí zákona č. 133/1985 Sb., účinná do 31. 12. 2000. To dokládá i fakt, že občanští zaměstnanci, kteří před 1. 1. 2001 vykonávali v HZS ČR některé administrativní a pomocné činnosti na základě § 58 zákona č. 133/1985 Sb., se ani po účinnosti zákona č. 238/2000 Sb. nestali příslušníky ve služebním poměru a nadále plní úkoly hasičského záchranného sboru v pracovním poměru uzavřeném podle zákoníku práce. Občanští zaměstnanci civilní ochrany okresů a občanští zaměstnanci civilní ochrany Ministerstva obrany se tedy nemohli stát příslušníky HZS ČR pouze na základě změny zaměstnavatele. Žalobce byl do služebního poměru přijat teprve ke dni 1. 10. 2004. Dobu jeho pracovního poměru u HZS ČR od 1. 1. 2001 do 30. 9. 2004 tak nelze posoudit jako dobu služebního poměru podle § 224 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., neboť § 21 odst. 3 zákona č. 238/2000 Sb. se na případ žalobce nevztahuje. Tuto dobu tedy nelze žalobci započíst do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek a pro nárok na odchodné. Městský soud v Praze má však dále za to, že ačkoli žalovaný na předmětnou věc správně aplikoval § 224 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., dospěl k chybnému závěru, že základní a další služba nebyly vykonávány ve služebním poměru, a porušil zákon, jestliže na případ žalobce neaplikoval § 224 odst. 3 per analogiam služebního zákona právě ve vztahu k těmto druhům služby. Jakkoli výkon základní či další služby nelze považovat za „pracovní poměr“, o kterém pojednává § 224 odst. 3 služebního zákona, je zcela zjevně účelem tohoto ustanovení pokládat za dobu trvání služebního poměru pro účely výsluhových nároků veškeré doby, které se do služebního poměru započítavají či za služební poměr považují podle zvláštních právních předpisů. Zvláštním právním předpisem, který tyto otázky upravuje ve vztahu k vojákům z povolání, je § 165 odst. 6 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, který uvádí, že vojákům se do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání výsluhových náležitostí do dne účinnosti tohoto zákona započítávají doby služby v rozsahu, v jakém jim byly započteny podle dosavadních předpisů. Dosavadními předpisy jsou pak v případě žalobce § 33 a § 33a zákona č. 76/1959 Sb., které pro účely výsluhových nároků počítají nikoli s dobou služebního poměru vojáka z povolání, ale s dobou služby v ozbrojených silách, tj. i s dobou služby základní a další. Městský soud v Praze má za to, že služební zákon nereaguje na doby základní a další služby ve vojsku jako na doby rozhodné pro výsluhové nároky, neboť vychází ze souběžné právní úpravy zákona č. 221/1999 Sb., která pro účely výsluhových nároků s touto dobou v aktuální úpravě výsluhových náležitostí také neuvažuje. Nelze však přehlédnout, že tu existuje další zvláštní ustanovení § 165 odst. 6 zákona č. 221/1999 Sb. I v případě příslušníků nevojenských ozbrojených sborů je tudíž třeba do doby trvání služebního poměru vojáka z povolání započíst i dobu základní a další služby ve vojsku, byla-li vykonávána před 1. 12. 1999. Na základě uvedeného Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalovaný kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesouhlasil s posouzením právní otázky, zda lze základní vojenskou službu a další službu započíst do doby služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru. Zákon č. 361/2003 Sb. obsahuje komplexní právní úpravu služebně právního vztahu specifické kategorie státních zaměstnanců, mj. i zápočet dob pro účely výsluhových nároků. Žalovaný má za to, že dobou trvání služebního poměru je skutečná doba, po níž byl občan ve služebním poměru jako příslušník bezpečnostního sboru nebo jako voják z povolání. Zákon č. 361/2003 Sb. striktně vylučuje další doby, které byly započítávány příslušníkům a vojákům z povolání podle předchozích právních předpisů. Jednalo se např. o tzv. zvýšené zápočty dob za službu ve ztížených podmínkách. Žalovaný poznamenal, že ani důvodová zpráva k zákonu č. 361/2003 Sb. nepočítá se zápočtem základní vojenské služby nebo další služby pro účely výsluhových nároků. Text zákona i důvodové zprávy vždy předpokládá určitý služební poměr, tedy speciální vztah ke státu, do něhož občan vstupuje dobrovolně a současně s tímto svobodným rozhodnutím na sebe bere řadu specifických závazků a akceptuje řadu specifických omezení. Jejich kompenzací je pak i výsluhový příspěvek. Základní vojenská služby byla naopak povinnou službou. Žalovaný má za to, že z poznámky pod čarou, která nemá závazný charakter, je zcela jasný smysl dikce § 224 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., a to započíst doby těm příslušníkům, kteří v bezpečnostních sborech vykonávali službu v pracovním poměru, kterému byl v poznámce citovanými zákony dodatečně přiznán charakter služebního poměru. S touto změnou nemá výkon základní služby nic společného. Městskému soudu v Praze zcela unikl smysl výsluhových nároků, které jsou poskytovány za dobrovolnou službu státu v bezpečnostních sborech, a nikoli za povinnou základní službu v armádě. Také z tohoto důvodu byla novými zákony o služebním poměru praxe zápočtu vojenské služby odstraněna. Žalovaný poukázal na § 143 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., podle něhož dobou trvání služebního poměru není doba základní a náhradní vojenské služby. Jestliže Městský soud v Praze argumentuje § 165 odst. 6 zákona č. 221/1999 Sb., pomíjí fakt, že se jedná o přechodné ustanovení, které se vztahuje výlučně k výsluhovým náležitostem vojáků z povolání. Pro aplikaci zákona č. 361/2003 Sb. však nemá žádný význam. Stejně tak nelze argumentovat ani § 33 a § 33a zákona č. 76/1959 Sb. V tomto ustanovení není o pracovním poměru, s nímž § 224 zákona č. 361/2003 Sb. spojuje zápočet předchozích dob, ani zmínky. Dovozování dalších dob, předchozími právními předpisy nezohledněných, je podle názoru žalovaného nezákonné. Základní vojenská služba ani další služba ve formě studia vojenské vysoké školy není trváním služebního poměru ani pracovním poměrem, který se započítává jako služební poměr. Žal