4 Ads 138/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 138/2010- 56 - text  4 Ads 138/2010 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: A. D., zast. JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, se sídlem Nad Zátiším 22, Praha 4 – Lhotka, proti žalovanému: generální ředitel Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, č. j. 10 Ca 6/2008 - 24, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, č. j. 10 Ca 6/2008 – 24, s e z r u š u j e a věc s e tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 11. 2007, č. j. 2007/4939/30, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Praha (dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 28. 5. 2007, č. j. 8600/07-1701-11/11616, kterým byla žalobci započítána do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek doba 12 roků a 336 dnů a pro nárok na odchodné byla započítána doba 9 roků a 184 dnů s odůvodněním, že služební poměr žalobce trval od 1. 2. 1994 do 31. 12. 2006. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 2. 8. 2007 odvolání, v němž namítal, že z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nevyplývá, co bylo podkladem pro toto rozhodnutí, jaké byly úvahy správního orgány prvního stupně, kterými se ředitel celního ředitelství řídil při hodnocení těchto podkladů a z čeho bylo zjištěno, že jeho služební poměr začal až dne 1. 2. 1994. Správní orgán prvního stupně neuvedl, jak se vypořádal s námitkami žalobce k podkladům rozhodnutí, což je dáno tím, že žalobci nikdo nedal možnost se k těmto podkladům vyjádřil, čímž došlo k flagrantnímu porušení jeho práv. Žalobce rovněž namítal, že rozhodnutí neobsahuje datum jeho narození a není opatřeno razítkem bezpečnostního sboru, ale razítkem Celního ředitelství Praha, což je razítko úřadu. Dále upozornil, že podle ustanovení § 224 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též „zákon o služebním poměru”) se do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtou též doby pracovního poměru, které se podle zvláštních právních předpisů posuzují jako doby služebního poměru, přičemž poznámka pod čarou u tohoto ustanovení odkazuje na čl. VI. odst. 1 zákona č. 113/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006, podle něhož celníci, kteří jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v pracovním poměru podle dosavadních předpisů, se považují za celníky ve služebním poměru. Jestliže celník do dvou měsíců po nabytí účinnosti tohoto zákona nesloží služební přísahu, služební poměr zaniká. Podle žalobce tak platí, že ke dni 1. 7. 1997, kdy nabyl účinnosti zákon č. 113/1997 Sb., byl celníkem, k témuž datu byl v pracovním poměru, který započal dne 20. 12. 1979, a to na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 12. 1979, č. j. 60-1502/1979, a proto mu musí být do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek započtena celá doba odpracovaná v celní správě. Skutečnosti, že žalobce byl ke dni 1. 7. 1997 celníkem, svědčí zejména Dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 1994, č. j. 3 – 180/94, ve které je uvedeno, že je s účinností od 1. 2. 1994 zařazen jako celník. Téhož dne žalobce podepsal služební přísahu, tak jak stanovil celní zákon. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo změněno tak, že do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek bude započítána doba od 20. 12. 1979 do 31. 12. 2006, tedy doba celkem 27 let a 11 dní, tj. o 16 roků a 43 dní více než mu bylo započteno. Rozhodnutím ze dne 19. 11. 2007, č. j. 2007/4939/30, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť námitkám uvedeným v odvolání nepřisvědčil. Neuvedení data narození žalobce nepředstavuje podle žalovaného chybu takové závažnosti, aby mohla být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť žalobce je v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dostatečně identifikován dalšími údaji (zejména osobním číslem), tudíž je patrné, koho se rozhodnutí týká. K námitce použití nesprávného razítka správním orgánem prvního stupně žalovaný uvedl, že celní správa jako bezpečnostní sbor je soustavou celních orgánů a je podle § 1 odst. 7 zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, tvořena Generálním ředitelstvím, celními ředitelstvími a celními úřady. Pokud je na napadeném rozhodnutí otisk razítka Celního ředitelství Praha se státní znakem, je s ohledem na výše uvedené třeba toto razítko považovat za razítko bezpečnostního sboru ve smyslu § 181 odst. 3 zákona o služebním poměru. Žalovaný dále uvedl, že žalobce se stal zaměstnancem celní správy dne 20. 12. 1979. Z obsahu pracovní smlouvy ze dne 13. 12. 1979, s přihlédnutím k ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 44/1974 Sb., celní zákon (dále též „celní zákon”), v tehdy platném znění, podle kterého byli příslušníky celní správy pracovníci celnic, celních ředitelství a ústřední celní správy, kteří podle pracovní smlouvy plnili úkoly stanovené tímto zákonem, je patrné, že žalobce tyto úkoly až do změn pracovní smlouvy, ke které došlo dne 1. 2. 1994 neplnil a nebyl zařazen jako celník, ale jako civilní zaměstnanec. Uvedené lze dovodit též z toho, že žalobce byl před 1. 2. 1994 odměňován podle výnosu Federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23. 11. 1987, č. j. 515-35700-5140, o odměňování odborných administrativních pracovníků orgánů státní správy a některých dalších rozpočtových organizací, a nikoli podle výnosu č. 3/1982 Věstníku Federálního ministerstva zahraničního obchodu o odměňování příslušníků celní správy pracujících na celnicích, či později (od 1. 8. 1991) podle vyhlášky Federálního ministerstva obchodu č. 290/1991 Sb., o platovém a hodnostním řádu příslušníků celní správy, podle kterých byli odměňování celníci. Žalovaný tak má za prokázané, že se žalobce stal celníkem až na základě změny pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 1994, kdy také složil služební přísahu. Až počínaje dnem 1. 2. 1994 tak lze podle žalovaného u žalobce aplikovat čl. VI odst. 3 zákona č. 113/1997 Sb., jehož smyslem bylo zahrnout do doby rozhodné pro přiznání příspěvku za službu takové doby trvání pracovního poměru, při nichž byl celník v pracovním poměru vystaven obdobným podmínkám výkonu práce jako příslušníci bezpečnostních sborů ve služebním poměru. Jedná se o větší rozsah povinností než u civilních zaměstnanců, kdy dochází ohrožení zdraví a života vyplývající z plnění úkolů celní správy při ochraně zájmů státu apod. Správnost uvedených úvah podle názoru žalovaného potvrzuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 7 A 140/2002 – 46. Žalovaný uzavřel, že zápočet doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek byl správním orgánem prvního stupně proveden ve správném rozsahu. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný se nevyjádřil k odvolací námitce žalobce, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není dostatečně určité, a je v rozporu s ustanovením § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru. Stejně jako již v odvolání žalobce namítal, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není opatřeno správným razítkem. Žalovaný podle názoru žalobce zcela pomíjí, že Generální ředitelství cel, celní ředitelství a celní úřady jsou v § 1 zákona č. 185/2004 Sb., koncipovány jako správní úřady. Celní orgány jakožto správní orgány musí mít svá úřední razítka se státním znakem (tato povinnost podle názoru žalobce vyplývá z § 32 odst. 2 písm. g) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a § 69 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Nelze zaměňovat úřední razítka jednotlivých celních orgánů jako správních orgánů a správců daně za razítko bezpečnostního sboru, protože zákon o služebním poměru v § 181 odst. 3 hovoří o razítku bezpečnostního sboru se státním znakem. V této souvislosti žalobce dále uvedl, že zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky rozlišuje mezi jednotlivými osobami oprávněnými užívat státní znak a také určuje, jak má vypadat úřední razítko té které osoby. Z tohoto důvodu proto trpí stejnou vadou také rozhodnutí žalovaného, které neobsahuje otisk razítka bezpečnostního sboru se státním znakem, ale otisk úředního razítka správního orgánu – Generálního ředitelství cel. Žalobce dále popsal průběh pracovního poměru v celní správě a navazujícího služebního poměru a uvedl, že žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí odvolává na § 11 odst. 1 celního zákona, avšak zcela pomíjí další ustanovení tohoto zákona, která obsahují další úpravu týkající se příslušníka celní správy. Namítal, že nosil služební stejnokroj, byla mu udělena hodnost, tudíž příslušníkem celní správy bezpochyby byl a není proto pravdivé tvrzení žalovaného, že žalobce nebyl zařazen jako celník, ale jako civilní zaměstnanec. Jako civilní zaměstnanec totiž z