4 Ads 24/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 24/2011- 81 - text 4 Ads 24/2011 - 88 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: I. K., zast. JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem, se sídlem V Horkách 9/1388, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011, č. j. 5 Ca 378/2007 – 47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 10. 2007, č. j. MZDR 26212/2007, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 7. 2007, č. j. MHMP/307600/07/ZDR, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl vydán souhlas ve smyslu § 10 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon č. 160/1992 Sb.“), s věcným a personálním vybavením, s druhem a rozsahem zdravotní péče ve zdravotnickém zařízení žalobkyně, místo provozování Římská 1287/41, Praha 2, v rozsahu ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) až e), g) až i), odst. 4 a 5 vyhlášky č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „vyhláška č. 424/2004 Sb.“, s účinností od 14. 3. 2011 nahrazena vyhláškou č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků). Současně nebyl vydán souhlas v rozsahu ustanovení § 5 odst. 1 písm. f), odst. 2 a 3 téže vyhlášky. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí zaměřil na ty výkony zdravotní péče poskytované žalobkyní jako porodní asistentkou, k nimž nebyl správním orgánem prvního stupně udělen souhlas, tedy zejména přípravu rodiček k porodu a péči o ně ve všech dobách porodních, vedení fyziologických porodů včetně případného nástřihu hráze a v neodkladných případech v poloze koncem pánevním, poskytování ošetřovatelské péče fyziologickým novorozencům a jejich první ošetření včetně případného zahájení okamžité resuscitace, jakož i asistence při komplikovaném porodu a gynekologických výkonech či instrumentace na operačním sále při porodu císařským řezem pod přímým vedením lékaře specialisty. Žalovaný se ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně, že žalobkyně není schopna zajistit neodkladnou péči, neboť její zdravotnické zařízení nedisponuje odpovídajícím věcným a personálním vybavením pro diagnostiku a řešení náhlých komplikací a urgentních stavů. Konstatoval též nedostatek personálního a věcného vybavení zejména pro případ patologického porodu a s ním spojenými komplikacemi, které jsou v krajním případě způsobilé ohrozit na životě či zdraví rodičku nebo její dítě. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 12. 12. 2007, v níž navrhla, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení. Žalobkyně namítala, že správní orgány při vymezení rozsahu zdravotnických výkonů, k nimž nebyl vydán souhlas, vycházely z odborných vyjádření a posudků, které však pracují se situacemi, které by mohly nastat toliko v nejhorším případě. Argumentovala, že v případě akutního porodu je porod povinen provést kterýkoliv lékař, který rovněž nebude mít k dispozici operační sál ani potřebné přístroje a nástroje, jakož i porodní asistentka, která nedisponuje příslušným souhlasem, a dokonce i laik. Zejména pak poukazovala na specifickou povahu svého zdravotnického zařízení, přičemž zdůraznila, že neposkytuje péči při porodu ve své provozovně, ale v místě, kde se rodička rozhodne přivést dítě na svět, obvykle u rodičky doma. Uvedla, že úprava domácích porodů je standardní v právních řádech zemí na západ od Česka, přičemž apelovala na nedostatek vůle umožnit občankám České republiky rodit podle svého uvážení, což vede k tomu, že ženy rodí tam, kde si přejí, bez odborného dohledu. Namítala, že správní orgány chybně a priori pracují s pojmem patologického (tedy nikoliv fyziologického, tzv. spontánního) porodu a tento pojmově předpokládají, tohoto termínu lze ovšem používat teprve v těch případech a od toho momentu, kdy jsou diagnostikovány komplikace. Uzavřela, že výklad příslušných ustanovení provedený žalovaným je rovněž v rozporu se směrnicí Rady 80/155/EHS o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jejího výkonu, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2011, č. j. 5 Ca 378/2007 – 47, žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) téhož zákona a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 3 Ads 144/2009  103, jímž byla v obdobné věci odmítnuta žaloba proti rozhodnutí, kterým nebyl vydán souhlas orgánu příslušného k registraci s personálním a věcným vybavením, s druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zařízením podle § 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb. Vycházeje z tohoto rozsudku dospěl k závěru, že žalobu není možno věcně projednat, neboť napadené rozhodnutí je aktem, který je vyloučen ze soudního přezkoumání. Konstatoval, že ačkoliv rozhodnutí o souhlasu jako jedna z povinných příloh žádosti o registraci nestátního zdravotnického zařízení ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., popř. změnu registrace ve smyslu § 12 odst. 2 téhož zákona je sice nepochybně rozhodnutím ve smyslu formálním (je vydáváno k žádosti účastníka ve správním řízení a obsahuje výrok, odůvodnění a poučení), nejedná se však o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníka. Městský soud vyložil, že samotné udělení (či neudělení) souhlasu nezasahuje s konečnou platností do práv žalobkyně jako provozovatele nestátního zdravotnického zařízení, neboť souhlas sám o sobě nezakládá žádné konkrétní povinnosti ani neuděluje či neodnímá práva. Účinky rozhodnutí o souhlasu (či nesouhlasu) podle § 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb., které předchází rozhodnutí o registraci (popř. změně či zrušení registrace), na účastníka dopadnou až vydáním rozhodnutí ve věci žádosti o registraci (popř. změnu registrace), které teprve je finálním rozhodnutím o právech a povinnostech provozovatele. V případě rozhodnutí o souhlasu, které podmiňuje obsah následně vydávaného rozhodnutí o registraci (popř. o změně či zrušení registrace), se jedná o tzv. subsumovaný správní akt, který může být přezkoumán podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v řízení o žalobě proti finálnímu rozhodnutí (zde rozhodnutí o změně registrace). Městský soud konstatoval, že judikatura Nejvyššího správního soudu sice připouští samostatný přezkum určitého typu podkladových rozhodnutí, jimiž jsou tzv. závazná stanoviska (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, publikováno pod č. 1764/2009 Sb. NSS), o takové podkladové rozhodnutí se však v této věci nejedná, neboť o udělení souhlasu a následně o registraci rozhoduje tentýž orgán a řízení o souhlasu není co do důsledků samostatným řízením probíhajícím nezávisle na řízení hlavním (zde ve věci žádosti o změnu registrace), nýbrž jen určitým odděleným úsekem v rámci řízení hlavního, přičemž předmět obou řízení je totožný. Proti usnesení Městského soudu v Praze se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila kasační stížností ze dne 10. 2. 2011, podanou podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., v níž navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Úvodem se pozastavovala nad skutečností, že napadené usnesení bylo doručeno toliko vložením do poštovní schránky jejího advokáta, a nikoliv do vlastních rukou. Namítala, že nežádala o souhlas s personálním a věcným vybavením, nýbrž toliko o změnu registrace z důvodu změny sídla zdravotnického zařízení. Vyjádřila své přesvědčení, že o souhlas s personálním a věcným vybavením vůbec žádat nemusela, neboť tento souhlas již měla na základě dřívějšího rozhodnutí Obvodního úřadu městské části Praha 5 o registraci nestátního zdravotnického zařízení ze dne 21. 11. 1996, č. j. ZR/RO/038/1996. Již dříve o změnu sídla žádala žádostí ze dne 6. 12. 2000, přičemž tato změna byla povolena rozhodnutím Úřadu městské části Praha 5 ze dne 11. 12. 2000, č. j