4 Ads 63/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 63/2011- 132 - text  4 Ads 63/2011 - 139 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: R. P., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zast. Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2011, č. j. 2 Cad 122/2009 - 103, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2011, č. j. 2 Cad 122/2009 - 103, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Úřad Městské části Praha 12 rozhodnutím ze dne 27. 7. 2009, č. j. 8529/2009/AAL, podle § 21, § 44 a § 66 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) odejmul žalobkyni ode dne 1. 8. 2008 příspěvek na živobytí. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 10. 2009, č. j. MHMP 672563/2009, podle § 89 a § 90 správního řádu odvolání žalobkyně zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že v průběhu pobírání příspěvku na živobytí došlo ke změně výše příjmu žalobkyně. V květnu 2008 obdržela žalobkyně od svého syna výživné ve výši 1300 Kč. Jelikož je žalobkyně osobou bez přístřeší, krátí se podle jednotného aplikačního systému tento příjem o přiměřené náklady na bydlení ve výši 30 % příjmu. Započitatelný příjem žalobkyně podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi tedy za květen 2008 činí 910 Kč. Aplikační program automatizovaného zpracování údajů jsou přitom orgány pomoci v hmotné nouzi povinny v řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi používat podle § 52 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dále žalobkyně obdržela odměnu za odvedenou práci podle dohody o provedení práce ve výši 5910 Kč v červnu 2008 a ve výši 3008 Kč v červenci 2008. Tyto příjmy nejsou podle § 9 odst. 3 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi sníženy o přiměřené náklady na bydlení, neboť se jedná o další opakující se nebo pravidelné příjmy ve smyslu § 7 odst. 2 písm. j) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“). Celkový příjem podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi tedy činí v rozhodném období 9828 Kč, tedy 3276 Kč měsíčně. Dále bylo zjištěno, že částka živobytí žalobkyně činí 3126 Kč. Příjem žalobkyně přesahuje částku živobytí, a proto ji nelze považovat za osobu v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobkyni tedy podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nevzniká nárok na příspěvek na živobytí. V řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobkyně uvedla, že byla úřadem práce chybně vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, což bylo později napraveno. Dávky pomoci v hmotné nouzi za duben 2008 jí tak byly vyplaceny až dne 29. 9. 2008, v důsledku čehož se dostala do finančních problémů a nebyla schopna hradit náklady za ubytování a služby s tím spojené za ubytování v ubytovně Pod Balkánem, kterou užívala na základě smlouvy o ubytování v ubytovacím zařízení. Z tohoto důvodu požádala o přerušení ubytování v tomto typu zařízení a byla nucena se zdržovat na Lodi Hermes, případně v noclehárně Armády spásy. Dále žalobkyně namítla, že v rozhodném období přesáhl její průměrný měsíční příjem částku živobytí toliko o 150 Kč, což je částka zanedbatelná a nepostačující k pokrytí dalších základních životních potřeb jedince. Žalovanému je dále z množství žádostí o dávky pomoci v hmotné nouzi a z následných žalob známo, v jaké osobní, majetkové a finanční situaci se ocitla a že je osobou bez přístřeší, což také uvedla a doložila v podané žádosti o příspěvek na živobytí. Přitom podle § 2 odst. 6 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi lze považovat za osobu v hmotné nouzi též osobu, která nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak v daném čase, s ohledem na neuspokojivé sociální zázemí a nedostatek finančních prostředků nemůže úspěšně řešit svoji situaci a je ohrožena sociálním vyloučením, jestliže zejména nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že je osobou bez přístřeší. Z těchto důvodů jí byl příspěvek na živobytí ode dne 1. 8. 2008 odejmut neprávem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2011, č. j. 2 Cad 122/2009 - 103, žalobu proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že se především zabýval otázkou, zda byl řádným způsobem posouzen příjem žalobkyně za rozhodné období tří měsíců podle § 44 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Přitom shledal, že správní orgán při stanovení průměrného měsíčního příjmu žalobkyně pochybil. V květnu totiž odečetl náklady na bydlení pouze ve výši 30 %, ačkoliv § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi stanoví nejvyšší výši nákladů na bydlení v hlavním městě Praze 35 % dosaženého příjmu. Jestliže tedy žalobkyně měla v květnu 2008 příjem z výživného od svého syna ve výši 1300 Kč, tak odečitatelná položka činí 455 Kč a započitatelný příjem činí 845 Kč. Dále správní orgán pochybil, když v červnu a červenci 2008 neprovedl odpočet z příjmu posuzované osoby o náklady na bydlení podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. V červnu 2008 tedy bylo nutno od příjmu žalobkyně ve výši 5910 Kč odečíst náklady na bydlení v částce 600 Kč, v důsledku čehož započitatelný příjem činí 5310 Kč. V červenci 2008 pak bylo třeba od příjmu žalobkyně ve výši 3008 Kč odečíst náklady na bydlení v částce 440 Kč, takže započitatelný příjem činí 2568 Kč. Za celé období tří měsíců podle § 44 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi činí tedy příjem žalobkyně celkem 8723 Kč a průměrný měsíční příjem 2908 Kč. Průměrný měsíční příjem se pak posuzuje k částce živobytí, která podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi u žalobkyně činí částku existenčního minima, jehož výše je stanovena v § 5 odst. 1 téhož zákona o pomoci v hmotné nouzi na 2020 Kč měsíčně. Správní orgán tedy pochybil i v tom, když porovnal průměrný měsíční příjem žalobkyně s částkou živobytí ve výši 3126 Kč měsíčně, neboť ta odpovídá částce životního minima. Nicméně i tak však v dané věci průměrný měsíční příjem žalobkyně převýšil částku živobytí odpovídající existenčnímu minimu, a to o 880 Kč (správně o 888 Kč - pozn. NSS). I kdyby částka živobytí měla být zvýšena pro některý z důvodů uvedených v § 25 až § 31 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tak v případě jejího maximálního zvýšení o polovinu rozdílu mezi životním a existenčním minimem by tato částka dosahovala výše 2573 Kč. Také v tomto případě by průměrný měsíční příjem žalobkyně převýšil částku živobytí odpovídající existenčnímu minimu, a to o 325 Kč (správně o 335 Kč - pozn. NSS). Uvedená pochybení správního orgánu tedy neměla žádný vliv na správnost žalobou napadeného rozhodnutí. Dále Městský soud v Praze uvedl, že § 2 odst. 6 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi dává správnímu orgánu možnost považovat za osobu v hmotné nouzi i osobu, která nesplňuje podmínky uvedené v odstavci druhém téhož ustanovení. Správní orgán měl tak pouze možnost posoudit žalobkyni s ohledem na její sociální situaci jako osobu v hmotné nouzi, avšak neměl povinnost tímto způsobem postupovat. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost. V ní namítla, že pokud správní orgán při posuzování jejího příjmu za rozhodné období pochybil a tuto nesprávnost nenapravil ani žalovaný, tak ji nemohl zhojit soud při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí. Dále stěžovatelka namítla, že v žalobě poukázala na možnost považovat ji za osobu v hmotné nouzi za užití § 2 odst. 6 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl k této žalobní námitce pouze to, že správní orgán nemá povinnost podle tohoto ustanovení postupovat. Správní orgány obou stupňů však ve svých rozhodnutích neuvedly, z jakých důvodů ji neposuzovaly i podle § 2 odst. 6 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi, nýbrž pouze podle odstavce druhého písmena a) téhož ustanovení. Přitom správním orgánům byla její situace nechybně známa a znění § 2 odst. 6 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi jim možnost takového posouzení dávalo. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2011, č. j. 2 Cad 122/2009 - 103, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s § 109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přit