7 As 99/2010 — Nejvyšší správní soud

7 As 99/2010- 82 - text č. j. 7 As 99/2010 - 82 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, č. j. 9 Ca 184/2009 – 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 9 Ca 184/2009 – 44, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 25. 3. 2009, č. j. drd/3057/09, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Porušení citovaného ustanovení se stěžovatelka dopustila dne 4. 5. 2008 odvysíláním pořadu Boží duha od 20:00 h na programu ČT 1, a to zejména zobrazením scén, kdy dochází k hromadnému znásilnění žen, případně záběrů na umírající ženu zaklíněnou ve skle okna. Pořad byl způsobilý ohrozit zejména psychický, případně morální, vývoj (traumatizovat děti a mladistvě a vyvolat pocit marnosti a absence opory v osobách blízkých mužského pohlaví a rovněž ztrátu jistoty, že v případě ohrožení jsou to vaši blízcí, kteří vám poskytnou pomoc a ochranu). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že obsah pořadu byl Radou po stránce skutkové i právní dostatečně a naprosto přesvědčivým způsobem zhodnocen jako pořad prezentující scény, které zachycují natolik surové a naturalisticky pojaté násilí, lidské utrpení, bezmoc a rezignaci přihlížejících obyvatel vesnice tak, že tyto scény naplňují předpoklad zákona, že mohou ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí. Scény, které považuje Rada za problémové, zobrazují kruté násilí a z hlediska vjemu diváka trvají po relativně dlouhou dobu. Vedle toho scény na záznamu v 52. a 56. minutě rovněž nejsou okamžikem, nýbrž dostatečně vnímatelně líčí následky předchozích scén násilí promítající se v zoufalství a značné utrpení žen, včetně přihlížejících mužů. Jde o takové filmové a ztvárňující prostředky, které s maximálním působením prezentují utrpení a emoce děsu, strachu, deziluze a bezmoci v takové míře, že úvaha Rady o naplnění skutkové podstaty deliktu podle ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je naprosto přiléhavá. Je třeba přihlédnout k tomu, že v případě předmětného deliktu postačí takové ztvárnění pořadu, u něhož existuje riziko ohrožení. Rada logickým a dostatečně uvážlivým způsobem zhodnotila charakter předmětného pořadu, když správně vzala v úvahu, že umělecký charakter snímku je v tomto případě co do skutku právně bezvýznamný, stejně jako fakt, že scény znásilňování nejsou primárně sexuální. Rada především zhodnotila předmětné scény nejen z hlediska ohrožení dětí nízkého věku, ale i z hlediska zájmu na ochraně vývoje mladistvých. Zhodnotila, že děti se mohou ocitnout u obrazovky při sledování pořadu v jakékoli jeho fázi, přičemž určité sekvence pořadu jsou natolik otřesné, že nelze spoléhat na zázemí dítěte. Nezbytnost ochrany dětí i mladistvých je dána tím, že tito si působení zla uvědomují právě v té surově podané naturalistické podobě. Obtížnost uchopení předmětných scén v mysli diváka ostatně naznačila i sama stěžovatelka ve vyjádření k zahájenému řízení, v němž poukázala na myšlenkový proces, který je zapotřebí k neschématickému vidění viníků i obětí, na prolínání viny i trestu, na složitost filmu pro vnímání dětského diváka, tj. že film nemá jednoznačné vítěze ani poražené, že jde o silný, hluboký příběh, který nutí diváka k přemýšlení. Toto vyjádření stěžovatelky zcela potvrzuje správnost úvahy Rady, že jde o takové vypravěčské prostředky, které si dětský divák nedokáže spojit s obhajobou humanity. Po shlédnutí filmu si neodnáší historické či umělecké poznatky, ale vnímá pouze naturalisticky zachycené násilí a utrpení. Z uvedených důvodů městský soud považoval za neoprávněnou věcnou námitku, že úvaha Rady je velmi obecná a důkazně se omezuje na posouzení čtyř několikavteřinových scén bez kontextu s celkovým vyzněním díla. Konkrétní scény a záběry postačují ve své délce k silnému vjemu vlastních scén násilí a následně i utrpení a potupení, které následují po ukončení násilí a opuštění budovy, v níž se krvavé scény odehrávaly. Posouzení těchto scén v kontextu s celkovým vyzněním díla není na místě, neboť k tomu nesměřuje ochrana daná ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Pokud měla stěžovatelka připraven k vysílání pořad s několika znatelnými i delšími scénami krvavého násilí a utrpení lidí, pak jí muselo být zřejmé, že tento nelze oproti citovanému ustanovení uchopit pouze jako pořad poskytující silný umělecký zážitek, jako hluboký příběh s humanistickým posláním vysoké umělecké kvality bez ohledu na to, jaký vjem může prezentace takového pořadu vyvolat u dětského či mladistvého diváka. Ani to, že stěžovatelka jako veřejnoprávní televize přispěla zařazením předmětného pořadu k výročí konce II. světové války, nevylučuje její odpovědnost za porušení zákona. Městský soud rovněž odkázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 As 16/2009 – 82, a uvedl, že Rada v dané věci dostála své povinnosti spojit konkrétní popis scén zobrazujících násilí se závěrem o děsivém působení a možném negativním dopadu na psychiku dětského diváka. Oproti odůvodnění napadeného rozhodnutí je to stěžovatelka, která pouze obecnými námitkami napadla závěry Rady a opřela je pouze o nezohlednění kontextu scén s celkovým vyzněním díla. Pokud jde o žalobní námitku nedostatku předchozího upozornění podle ust. § 59 zákona o vysílání, městský soud zjistil, že stěžovatelce byla rozhodnutím Rady ze dne 16. 1. 2008 uložena pokuta za odvysílání první části filmu Sametoví vrazi, tj. za typově shodný pořad představující umělecké ztvárnění skutečných událostí, které se rovněž týkaly násilí, vraždy a dokonání vraždy s výstřely ze zbraně, přičemž tato pokuta byla po proběhlém soudním řízení znovu uložena rozhodnutím Rady ze dne 10. 3. 2009. Stěžovatelce bylo rovněž dáno upozornění dne 15. 6. 2005 ohledně pořadu Magnolia, který obsahoval četné hrubé, vulgární výrazy, tvrdé a hrubozrnné výrazové prostředky, tedy rovněž prezentaci, která mohla ohrozit fyzický, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých. Podmínka předchozího upozornění je splněna tehdy, byl–li provozovatel vysílání Radou již upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem. Ze znění ust. § 59 odst. 1 a 3 nevyplývá povinnost Rady opakovaně upozorňovat provozovatele vysílání na porušování týchž zákonných povinností a stanovovat mu lhůtu k nápravě vždy ve vztahu k jednotlivému pořadu. Postup Rady, která při vydání napadeného rozhodnutí vycházela z upozornění i z již uložené pokuty, byl proto v souladu se zákonem. Nedůvodnými shledal městský soud také námitky vytýkající Radě nesprávnou úvahu o výši pokuty. Není pravdou, že Rada nevzala v úvahu povahu vysílaného programu a postavení stěžovatelky na mediálním trhu. Je významné, že stěžovatelka provozuje celoplošné vysílání ve velkém územním rozsahu a s programovou strukturou pro všechny vrstvy diváků, neboť to umožňuje vysokou sledovanost, a tedy i vyšší dopad na diváckou veřejnost. Postavení stěžovatelky z hlediska naplnění veřejné služby ji nevyviňuje z dodržování ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Námitka vyšší sankce oproti jiným subjektům jen proto, že je veřejnoprávní televizí, nemá oporu ve správní praxi Rady. Navíc stěžovatelka tuto námitku nekonkretizovala. Městskému soudu je známo, že Rada udělovala v minulosti za porušení citovaného ustanovení mnohem vyšší pokuty. Sankce uložená v dané věci je tedy skutečně nízká a přiměřená úvahám Rady, která ve svém rozhodnutí objektivně zhodnotila vedle závažnosti dané ochranou dětí i nižší závažnost jednání stěžovatelky způsobenou tím, že vysílání násilných scén nebylo samoúčelné a bylo součástí děje. Jedině z hlediska závažnosti jednání a jeho vlivu na výši pokuty bylo možné dějový kontext zhodnotit. Míru zavinění Rada hodnotila jako vliv stěžovatelky na vlastní jednání z hlediska možností ovlivnit vysílání či zařazení pořadu do doby, kterou zákon připouští. Rada neposoudila rozsah, typ a dosah závadného vysílání pouze z územního pokrytí, což ovšem není úvahou vybočující z uvedeného kritéria, ale zabývala se působením pořadu i přes jeho umělecký charakter a nepochybila, pokud z jeho vlivu vyvodila reálné riziko ohrožení vývoje dětí a mladistvých. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d